Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PROTI TŘÍŠTĚNÍ

Nejprve něco mimochodem; nechceme-li se beznadějně tříštit, neopouštějme půdu obecného rozumu a společné logiky. Napsal jsem tu onehdy, že my občané nechceme vládnout, nýbrž ponecháváme politiku osobám, jimž svěřujeme svou důvěru. Za to se na mne rozkřikl nepodepsaný pisatel ve Večeru, že to je jaksi hanba a že “my chceme vládnout”, abychom hájili vlast a kdesi cosi. Táži se, pokud možno zdvořile, dotyčného pisatele, jakým význačným způsobem se účastní vlády nad tímto státem on sám; přece snad zajisté ničím jiným, nežli že volí s důvěrou pana Švehlu a uznává jeho panování. Věci jsou takové, že jenom pět pánů v republice může právem provolat, že “my chceme vládnout”; a prohlašuje-li republikánský úvodníkář, že i on chce vládnout, připomíná silně onoho školníka, který říkal, že “my máme konferenci”. Ve skutečnosti nám, kteří jsme jenom občané, je vzata veškerá ingerence na správu věcí; veřejné mínění nebylo nikdy tak svrchovaně přehlíženo ani tak sešněrováno jako od dnešních držitelů moci; z naší možnosti svěřovat své politické plnomocenství osobám, jimž bychom důvěřovali, je učiněn paskvil. Člověče z Večera, kdybychom my měli křičet, že konečně “chceme vládnout”, byl by to jakýsi pokus o převrat politických zvyků; což byste nám měl asi velmi za zlé. Tedy my nechceme vládnout, pokud doufáme, že i do dnešních politických forem lze ještě investovat náš občanský kredit. Nechceme-li si vůbec rozumět, nebudeme se moci nikdy po česku smluvit; a tomu já říkám zbytečné tříštění. To tedy předem a mimochodem.

Vždycky před volbami se mluví proti politickému tříštění, tak jako se před výročním trhem hubuje na cizí konkurenci. Nicméně je pravda, že u nás je politických stran příliš a zbytečně mnoho; a že už tak, jak věci dnes stojí, jsme důkladně roztříštěni. Co tedy dělat?

Kdyby parlamentu opravdu nešlo než o vyřizování státních záležitostí, byly by tam v každém konkrétním případě možny dvě nebo vlastně tři strany: jedna, která je pro věc, druhá, která ji odmítá, a třetí, která ji obstruuje, protože zásadně popírá první i druhou stranu. Jsou státy, které vystačily pár set let méně než s tímhle. Další strany jsou možny vlastně jenom tím, že bylo vymyšleno cosi mezi “pro” a “proti”, totiž politický handl. Budu pro tvou věc, budeš-li ty pro mou; budu hlasovat pro tuhle státní nezbytnost, budeš-li ty hlasovat pro zavedení cla z ponožek nebo pro státní úhradu družstevních deficitů. Je to skutečný obchod; té a té věci se dává souhlas, protože se chce získat nějaká jiná výhoda. Hlasy, které má ta která strana k dispozici, jsou velmi cenné, neboť jsou, abychom tak řekli, trhovým zbožím; dá se za ně něco trhnout. Tahle strana nese na trh kopu hlasů a tahle jenom mandel; kdyby dodala o jeden hlas méně – kdyby například měl některý poslanec o věci odlišné mínění a podle toho hlasoval –, bylo by to porušení obchodní morálky; chci říci, bylo by to tříštění. My, kteří nejsme politiky, přitom nechápeme jenom to, proč se k tomuto handlu (...)

(......)