Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEDEN ROK

Mám v rukou La nation tchčque, ročník 1917–18, udatnou revui našich pařížských bojovníků, a obraceje listy nalézám tu vzrušující historii, první kroniku našeho boje o svobodu. Vím, že měl bych především složiti nejupřímnější poklonu znamenité redakci Benešově; měl bych citovati všechna ta slavná, drahá jména, která z české pařížské revue učinila vážný list vysoké mezinárodní politiky: Masaryka na prvém místě s jeho články tak slavnostně jasnými a důraznými; statečného a velkého přítele Čechů Arnošta Denise, jenž krví a ohněm svého prudkého srdce píše měsíc za měsícem obžalobu Rakouska a Německa, vášnivý až k invektivě, neúprosný až k výsměchu, pranýřující s českým hněvem “le vieux Prochazka”, “šlechtice beze cti”, “křivopřísežníka a arcivraha”, i Karla Nepředvídaného; měl bych uvésti Alberta Thomase, H. W. Steeda, Seton-Watsona, Italy Torre, Agnelliho, Arcu, Canepu a jiné, francouzské přátele René Pichona, J. Chopina, A. Mathieze, E. Fournola, de Quiriella, dále Vesnice, Luja Vojnovice, Trumbice, Draghicesca a tolik jiných ušlechtilých spolubojovníků našeho Beneše, Osuského a ostatních. Vím, že bych měl na prvním místě vyzvednouti velkorysou slovanskou politiku našeho pařížského orgánu, jeho znamenitou službu informační, vše to, co mohlo a muselo cizině vnukati vážnost k naší věci. Avšak nemohu si pomoci: probíraje se ve stránkách Nation tcheque byl jsem nadevše upoután něčím jiným: tím, co je tu psáno o nás, o těch, kteří jsme prožili válku zde.

Sešit první: každá stránka hledí dokázati, na které straně je srdce Čechů; s úsilím, jež nám až svírá srdce, musí se dosvědčovati austrofilským kruhům Dohody, že český národ chce svému osvobození. Nebylo patrně k tomu valné důvěry, a tehdy visel ve vzduchu separátní mír s Rakouskem. “Jisté citáty z českého tisku” působily strašné zlo; dohodové listy psaly o “věrnosti rakouských Slovanů k monarchii” a krom politické perzekuce – ostatně až do dna vyčerpávané – nebylo proti tomu hrubě průkazného materiálu. Kdybyste četli toto číslo, ovanula by vás – i dnes – úzkost nesmírná. Jak nasnadě bylo tehdy vše zkazit, celou tu zoufalou práci zahraniční, veškeru propagandu českých exulantů! Cítíte zrovna jejich pohled upřený na nás: co teď, v této chvíli, učiníte, zda nás nezradíte?

Nebyla to náhoda, že v tom okamžiku vyšel manifest českých spisovatelů. “Ne, není již pochyby,” volá ve druhém čísle Beneš, když otiskl tento manifest. “Po dvě léta česká akce v cizině usilovala dokázati národům a kompetentním úřadům spojeneckých zemí, že Čechoslováci, všichni Čechoslováci jsou zajedno s těmi, kdož pracují ve vyhnanství za osvobození své vlasti. Po dvě léta ustavičně tvrdíme, že Rakousko je odsouzeno k smrti národy, jež je skládají, a že Čechoslováci nechtějí s ním mít ničeho společného. Musíme doznati, že přečasto jsme se potkali s pochybnostmi, ať již co do citů, které připisujeme svému národu, ať co do nepřátelství ostatních slovanských národů vůči Rakousku… Nalézáme drahocennou posilu v (...)

(......)