Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1914

FRANTIŠEK TUČNÝ: O MOUDROSTI VZRŮSTU, UCELENOSTI A SÍLY

Je obtížno pročísti tuto malou knížku, ne pro její obsah, ale pro její špatnou češtinu, pro její tón, jakým se tu mluví o “kuňkání Feuerbachově” nebo vyhlašuje, že “není českého národa, je jen česká luza”, – snad se bude autor sám jednou červenati za takové boucharonství; dále pro neřád filozofického jazykového barbarství, jako “dění sebe k sobě”, “zjáovění”, “nepojáověn”, pro dekretování historických faktů, jako že “Napoleon… není myslitelný leč za nepřátelství proti bohu, leč za usilování o jeho bezživotí”, nebo že Německo se bouřilo roku 1848 proti vládě ne z pohnutek sociálních, nýbrž z reakce proti “nutnému rozumu” hegeliánskému – “bylo věcí pouhé náhody, že boj ten byl i bojem sociálním”.

Ale to vše jest snad vedlejší. V podstatě autorovi jde o polemiku proti Šaldovým “nadosobním hodnotám”, o obhájení Stirnerova individualismu a konečně o jakousi metafyziku “já”. Dle F. X. Šaldy je nutno překonati individualism nadosobními hodnotami; ale je možno, rozumuje Tučný, něco nadosobního, nějaké “nadjá” (autor píše “ja”), je možno “nadjá”, aby tím nebylo zároveň zrušeno “já”? Nemůže existovati “nadjá”, jako nemůže existovati nadjsoucnost; tedy nadosobní je iluze, nihilismus atd. – K čemu, táži se, je celá tato polemika? “Nadosobní hodnoty” je patrně totéž, čemu se běžně říká též “kulturní hodnoty”, “duchové statky” atd.; tedy naprosto ne nějaké “nadjá”. Tučného polemika je zcela zbytečná, protože útočí na neexistující tezi, protože danou tezi zaměňuje jiným pojmem a pak vyvrací tento.

Za druhé autor hledí obhájiti Stirnerův individualism jako “spásu světa” a klade svůj vlastní, svou víru v suverénnost “já”. Zde není místa na to, hádati se o individualism a Stirnera; otázka je, jaký individualism míní autor. Jednou (str. 86) zdá se jím míniti “vůli k já”; máme chtít býti “já” (90); ale zároveň “učiniti sebe egoismem není v naší moci” (91) a “bytí a nebytí jeho (individualismu) není věcí chtění lidského” (75). Ale horší je to s “já”: Nejprve (str. 9) paráduje “já” jako “plnost noetická”; avšak noetické “já” je jenom protiva objektu a noetický individualism je ostatně jen solipsismem. “Já” v moderním individualismu je však především sociální, jako protiva společnosti, státní svázanosti atd.; u Tučného se “já” tříští: je už tvořitelem světa (str. 79), “stávání se já je tvoření vnějška”, “já” bylo dříve než svět (107), tedy i dříve než společnost. Tučný nerozumí individualismu, domnívá-li se, že může “jedince” učiniti beze všeho metafyzickým “já” nebo libo-li absolutnem, jež předcházelo světu. Bylo-li Tučného “já” dříve než svět, jak se mohlo rozdrobiti ve Stirnerovy “jedince”? Jak je možno dojíti od noetického subjektu, jenž “tvoří svět”, k sociálnímu jedinci? Je zřejmo, že Tučný nepracuje s určitým pojmem “já”, nýbrž se slovem “já”. Slovo “já” může znamenati jednou sociálního jedince, jednou noetický subjekt, jednou metafyzický poslední pojem a jednou morální postulát; (...)

(......)