Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1921

NÁBŘEŽÍ

Nechci mluviti o jeho kráse; Vltava, Hradčany, Národní divadlo činí z tohoto nábřeží místo symbolické a skoro svaté. Válečná léta přidala mu nadto jeden rys; bylo klubem vlastenců, nebo jak se za války říkalo, zkratkou za “velezrádce”, “velasů”.

Dychtivost zvěděti ústní, třeba sebenehoráznější novinky, kritizovati úřední zprávy a hlavně věřiti, stůj co stůj, děj se co děj, věřiti v porážku Rakouska, v úspěchy Dohody, v zázrak, v cokoliv dobrého, tato dychtivost dala vznik několika přechodným, tajným, mlčky uzavíraným sdružením. Byla “harapanda” před vývěskou úředních depeší na Národní politice; byli to lidé, kteří denně, buď jak buď, čekali mezi 6. a 8. večer na vylepšení posledního komuniké. Sotva bylo vylepeno, už tu bylo lidí jako včel u česna, někdo předčítal – s neúředními poznámkami, jiní rozevřeli mapy a hledali: kde je Beaumont, honem, kde je Moulin Laffaux, kde je to a ono… Odtud rozlévala se vlna potměšilého, tvrdošíjného defétismu po celé Praze. Byla jiná, divočejší harapanda ve schodové hale Národních listů; společnost pestrá, nikterak stranická, vášnivá a debatérská. Lidé, kteří se ani neznali, se takto sešli, v šeru demokratické anonymity zajiskřil škodolibý vtip, rozlétla se divoká pověst, živila se posedlá nedůvěra ke všemu, ke všemu, ke všemu, co se říkalo a nařizovalo shora. Nemluvím o maličkostech. Tato neznámá shromaždiště mají své, byť sebeskromnější, místo v historii. V létech, kdy novinám byl vyrván jazyk a politickým vůdcům jakákoliv svoboda, byly tyto populární hloučky avantgardou revoluce.

Takovou harapandou, jenže vybranou, bylo nábřeží. Literáti, politikové, univerzitní profesoři, zkrátka lidé skoro vesměs veřejně činní, utvořili tu tradici každovečerních procházek; tyto politické peripatetiky hledejte dnes z dobré části v lavicích Národního shromáždění a třeba i v lavicích ještě povýšenějších; jiné byste potkali v mírové delegaci, opět jiné v čestných úřadech republiky. Tehdy však, v letech války, byl to hlouček lidí těsně spojených potřebou sdílet své myšlenky, své novinky, svou úzkost, svou překypující radost, podle toho, co přinášela situace. Byla tu jakási zpravodajská (...)

(......)