Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠAVLÍNŮV DŮM

Kolem půlnoci zatahuje policejní razie poslední okraj Košíř. Je studená březnová noc zaklopená mraky. Asi osm strážníků a několik civilistů vystupuje k cihelnám. Po měsíce se v nich nepálilo, jsou pusté, a strašně zebou jejich klenuté ochozy; a přece tu najdete lože člověka. Je to kus dehtové krytiny zválené do jakéhosi žlabu; a je to lože. Tuhle v koutě malá hranička dříví; přiložit jen ruku, a pěkně by hořel červený ohýnek ve sklepní temnotě cihelny. Ale dnes je tu mrtvo. I lidská bída má své sezóny.

Šťára se obrací jinam. Do Šavlínova domu. “Zapalte si cigaretu,” radí komisař, “nevydržíte tam dýchat.” Strážník bouchá na okno: “Policie.” Za chvíli přijde otevřít kašlající domovník; docela nic se nediví noční návštěvě. “Máte tam někoho?” “Prosím, já nevím.” Vidíte dlouhou chodbu, hustě vedle sebe dveře jako do vězeňských cel. Komisař tluče na první dveře: “Otevřte, policie!” Je slyšet bosé tlapy, dveře se otevrou a vyrazí z nich teplá vlna zápachu. Jsou v tom hadry, štěnice, jídlo a něco trouchnivého, co páchne z každé bídy. “Jen pojďte dál,” nutí komisař, “to stojí za to.” Žena v košili, která přišla otevřít, beze spěchu navléká spodničku. “Koho tu máte?” “Prosím, to jsou mé děti.” “Kde máte muže?” “Já jsem vdova.” “A koho máte na posteli?” “Prosím, to je má sestra.” “A ten, co s ní leží?” “To je její muž.” “Ukažte konskripční list.” – Zatím se můžete rozhlédnout; jít není kam, prvním krokem zakopnete o hromadu hadrů. Vůbec zdá se, že hadry tu jsou hlavním nábytkem; visí na kamnech a na provazech, leží v koutě a před vámi – ne, to je hromada dětí; zpod té úžasně špinavé kupy cárů vykukuje bez údivu dvanáct dětských očí. Konečně najde žena žlutý lístek. Komisař posvítí na papírek. “Všechno je v pořádku.” Ano, tak tedy – – všechno je v pořádku! Pojďte do druhých dveří.

Na posteli se zvedá muž. “Co tu chcete? Proč nenecháte člověka spát? Co sem lezete?” Komisař si toho tuze nevšímá. “Nemáte tu někoho?” “Prosím, to všechno jsou naše děti,” vpadne honem žena; je jich asi osm, leží na zemi pod jedinou peřinou; vidíte jen hlavy a marně se pokoušíte domyslit si to klubko těl pod peřinou. A poslyšte, ta ženská má souchotiny, strašno vidět! “Proč nedáte (...)

(......)