Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1917

SMUTEK VAŠKŮV

Oslněn stanul Vašek na dvoře, kde se pekl doběla polední žár; ani vrabec neslétl na rozžhavenou zemi, ani list se nepohnul, ani starý pes nevstal, jen zavrtěl zahanbeně ocasem a zívl, až to páchlo.

Z kuchyně třískavě řinčelo nádobí: tu se pozvedla ve Vaškovi tupá a vyčítavá nechuť, divé zhnusení z jídla, ze špinavých, vlahých talířův a tučných skvrn na ubrusech – jak chladivě čisté byly, když ráno je přejížděl dlaní, a chladné, zrosené sklenice s fialkami, těžké korunky, skropené studenou vodou –, horký hnus zalil Vaška; zpocen, ponížen a rozladěn loudal se po dvoře, aby si sedl pod lipou. Ani list, ani list se nehýbe; Vaškovi je tíž a tíže, zdá se mu, že něco není v pořádku, že se mu lepí prsty, že se mu špatně sedí: – Vždyť jsem nejedl, myslí si znepokojen, nejedl jsem tak neobyčejně mnoho; byl jsem jen trochu veselý; och, jaké horko!

Z jídelny se zatřepetal dívčí smích. To jest ona, bodlo Vaška trýznivě, děvčátko v bílých šatech s pěknými kadeřemi na šíji, bože, tak tenkými na bílé šíji; chudinka – myslí si neklidně – proč se tak směje? jaký špatný a starý vtip udělal její soused? Snad se jí dvoří, přišlo mu útlačně na mysl; ale vždyť je to špatný a prázdný člověk, mluvka a nemrava, panenko, prašpatný člověk! Což abych šel za ní? je tak svěží; po celý oběd se smála, když se dívala na mne. Líbezné modré oči, nejsem jako jiní; chtěl bych se nadýchati vlhkých květů jasmínových, chtěl bych, aby byl večer; šel bych s vámi a… Jste tak zamlklý, řekla byste, jste tak zvláštní, och povězte, co vás svírá?! Slovo dá slovo…

Na ruku Vaškovu slétla moucha; sedí a lechtá, čistí si čile hlavu a nožky; teď pobíhá a žere, bezcitně ožírá Vaškovy prsty. Nesmírný hnus a lítost zaplavily Vaška; zoufalý odpor sevřel mu hrdlo, když prchal do zahrady a vrhl se do trávy v nejhustším stínu. Sotva se uložil, bylo mu, jako by na něho ulehlo něco nesmírně těžkého; i vstal, točil se, opět si lehl a dlouho se ukládal, aby našel pohodlnou polohu; ale vše ho tlačilo. Znova se zvedl a sedě na bobku trhal dokola trávu; připadal si maličkým a bezmocným jako dítě, slzy lítosti mu zalily oči, i klečel a trhal, až si natrhal pěknou hromádku trávy. Pomalu, přepečlivě uléhal na zemi měkce vystlanou, podložil si záda, zavřel (...)

(......)