Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MUŽ DAVU

Je nás osm, deset tisíc; snad i více.

Muž davu stojí na špičkách a přehlíží zástup; chtěl by být na dvaceti místech současně, aby mu nic neuniklo, ale je pevně vezděn a nemůže se hnout; i stojí na špičkách potě se štěstím a horlivostí, neboť plní svůj zvláštní úkol.

Také Vašek se přišel podívat a přešlapuje tísněn zástupem; je mu už nevolno v davu a celá věc trvá tak dlouho. Ale když už tak dlouho čekám, myslí si, počkám ještě chvilku; jen malou chvilku, jestli se něco stane. Ostatně nelze se ani dostat ven.

Deset, dvanáct, třináct tisíc.

A náhle se odevšad zvedl veliký křik “sláva”, a co se zdálo pevnou zdí, běží i s Vaškem kupředu, kde –! konečně! – přichází se smeknutým kloboukem ten, na něhož všichni čekali (ale je vidět jen zardělé čelo pod bílými vlasy); všichni křičí “sláva” nebo “nazdar”, vysoké národní “a”, které se valí a rozlévá, trhá se a znovu propuká; dobrých deset tisíc hlasů, nepočítáme-li Ozvěnu.

Muž davu stojí na Vaškových nohou a rozhazuje svou jásavou radost oběma vztyčenýma rukama; je malý, ale čím výše hodí rukou či zamává kloboukem, čím dále a výše dohodí svým jarým hlasem (“nazdar!”), tím více (“nazdar!”) roste a rozlévá se v prostoru. “Vítám tě,” ječí Muž davu a necítě se nadšením, tanče po Vaškových prstech vyhazuje klobouk k nebi.

Pomalu, z mnoha stružek, z různých výšek a poloh slévá se národní hymna v širý veletok.

Též Vašek (poněkud v rozpacích, ale patrně tak musí být) smekl klobouk a pokusil se zavolat “sláva” (“nazdar”, myslil si, je příliš důvěrné); tedy “sláva” jaksi nepodařené a chabé, jež ani nevzlétlo a po dvou třech tempech kleslo bezvládně pod nohy davu. Vašek se ostýchavě rozhlédl. Nikdo se o něho nestará; každý zpívá nebo volá, patrně rád, že slyší sebe sama. Muž davu promlouvá jakési oslovení, jehož nikdo neposlouchá; tyká někomu, křičí, otírá si zároveň oči i nos, až konečně, stržen hymnou, splývá tělem i duší s její pomalou vlnou.

Slabým, nejistým hlasem pokusil se Vašek zazpívat. Vždyť jde o společnou věc, myslil si; něco se tím má projevit a dokázat, “voda hučí po skalinách”, národní pohotovost a jednota, “a to je ta krásná země”, spustil Vašek tuřím hlasem, a náhle přestal: tak cizí, nepřirozený a falešný zdál se mu jeho vlastní hlas.

Muž davu zpíval s očima přivřenýma a kolébal se, jako by s celým světem se držel kolem krku a houpal se dokola, dokola nekonečnou vlnou písně; i ruce rozhodil a zpíval s hlavou na stranu – Nemohu, vzdychl si Vašek a váhal; zdálo se mu, že Muž davu zpívá příliš nahlas a příliš falešně, a náhle mu bylo, jako by prohlédl: dělej co dělej, je něco směšného v těch špatných, nadšených hlasech, v těch obnažených lysinách, lesklých čelech, projevech, řečích, v tvářích bezpočtu – Vaškovi bylo trapně i směšně; hleděl se aspoň v sobě soustředit na (...)

(......)