Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SPAS SE, KDO MŮŽEŠ!

Potřebuje člověk spasení? Podle všeho ano. Přes všechno ujišťování básníků o kráse a radosti života jsme úhrnem velmi nešťastni. A kdo spasení nepotřebuje, ať si jede do pekla ve své pýše a zatvrzelosti; nebudiž mu v tom bráněno. My ostatní však chceme být vykoupeni.

Idea spásy (abych začal učeně) má dvě verze: subjektivní a objektivní. Subjektivní se ptá: Jak a čím budu já sám spasen? Objektivní se táže: Kdo bude spasen? A protože jsou tu dvě otázky, jsou tu s matematickou jistotou možny dva omyly. A pokud je možno se o věci mýlit, je možno o ní také filozofovat.

1. Jak a čím budu já sám spasen? Patrně něco ke mně z milosti boží přijde; nějaká pravda, nějaký apoštol, nějaké zjevení zatluče na mé dveře a vejde, aby mne spasilo; já sám mohu jen čekat a v nejlepším případě vyhlížet oknem, zdali se už odněkud neblíží něco velkého a vykupitelského. Důraz je na slově “odněkud”; odněkud z nebe, z východu, z lidu, z univerzity nebo já nevím odkud přijde ten, kterýž přijíti má, a zmocní se mé duše a udělá z ní svou duši a já budu spasen; odněkud zvenčí musí přijít Mesiáš, aby mé duši dal věčnou spásu nebo aspoň garantovanou naději na ni. I spočinu vykoupen dejme tomu zavedením eugenického manželství; nebo laickou morálkou; nebo diktaturou proletariátu; nebo prohibicí; nebo osvětou; nebo Volnou myšlenkou; nebo nějakým novým náboženstvím; nebo nějakým starým náboženstvím; nebo já nevím čím. Ale vždycky spása je něco, k čemu mně někdo nebo něco musí pomoci, co dostanu darem, co ke mně přistoupí. Co není já sám. Co není ze mne samo. Co jsem já sám neudělal.

Nuže, chápu docela dobře, že člověk čeká spásu zvenčí; prostě proto, že spása musí být něco jiného, než je on sám. Protože nemůže věřit v sebe, věří v “něco” a v “odněkud”. Je-li tu omyl, tedy je to ten, že člověk chce být cele a naráz spasen.

Dejme tomu, že “býti spasen” je tolik jako “dostat se nahoru”. Snad každý z nás jako dítě zkoušel uzvednout sebe sama. Když uzvednu tuhle Frantu nebo Andulu, myslí si, vyzvednu i sebe sama. A dítě se chytne za kalhoty a chce se nadzvednout. Bohužel (k velké nevýhodě pro lidstvo) to nejde. Člověk nezvedne sebe sama do výše. Člověk nemůže spasit sebe sama. Musí se mu shůry spustit nějaký provaz nebo podat nějaká zvedající síla. Se spásou je to patrně stejné.

A přece může člověk “zvednout sebe sama”. Když to nejde kolmo nahoru, jde to šikmo. Když se nemůže chytit za kalhoty a vytáhnout nahoru, může si postavit žebřík a stoupat. Každým krokem nahoru vlastní silou “zvedá sebe sama”. A snad je možno i spasit se vlastní silou. Jenže to nejde kolmo, ale šikmo; ne naráz, ale krok za krokem, stupňovitě, v malých, každodenních a částečných spásách. Snad je možno nahradit absolutní vykoupení tisícerou spásou relativní. Třebas i každého dne lze se trošičku spasit. A na každém místě. A v každé obyčejné všednosti. Snad celý omyl spasení je v tom, že jsme zvyklí říkati “býti spasen” místo “spasit se”. A snad i ten žebřík osobní a relativní (...)

(......)