Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CO JE PRAVDA?

Před několika dny se konal proces Licht–Boček. Nechci mluvit o jeho jiných stránkách zajímavých psychologicky i historicky; o meritu věci nevím více než kterýkoliv čtenář novin; nač bych rád obrátil vaši pozornost, to jsou svědectví pronesená v tomto procesu.

Co bylo úkolem svědků? Řada vážných, velmi autoritativních mužů měla v podstatě sděliti svůj osobní soud o člověku, kterého víceméně blízce poznali v jeho úřední funkci, tedy po jedné přesně vymezené stránce. To je otázka tak jednosměrná, jako kdybych se ptal na barvu svého psacího stolu. A tu se ukázalo, že na takovou zcela určitou otázku byly odpovědi křiklavě rozdílné, ano protichůdné.

Všichni snad svědkové byli vážné a vážené osobnosti; jistě si velmi dobře rozmyslili svůj posudek, vědomi své veliké mravní odpovědnosti před soudem i před lidmi. Dovolte, abych aspoň teoreticky vyloučil u všech úmysl prospěti nebo uškoditi vědomou nepravdou některé osobě v procesu interesované. Předpokládejme, že mluvili ze svého stanoviska nejčistší a dobře uváženou pravdu, dokonce pravdu v jistém až slavnostním smyslu. Opakuji, že mluvili o jediné funkci jednoho člověka; a sice o jeho funkci úřední, ve které každý člověk jedná – mezi ostatními životními funkcemi – poměrně nejstáleji, nejukázněněji a nejméně náladově, poněvadž je si vědom stálé veřejné kontroly a odpovědnosti. Chci tím říci, že nemluvili o různých chováních, různých příležitostech, různých skupinách projevů jednoho a téhož člověka, nýbrž zcela určitě o jednom jeho chování. A přece jejich náhledy se lišily způsobem opravdu překvapujícím. Jak je to možno?

Tato otázka má vážný dosah pro veškero naše souzení, pro praktický život i pro teoretické poznání. Soudíme ustavičně, devětadevadesátkrát za den; na každém kroku měříme, hodnotíme, kritizujeme, odsuzujeme s naivní vírou, že “máme pravdu”. Zdá se nám, že bezprostředně vidíme, uchopujeme, potěžkáváme hodnotu věcí nebo lidí, jejich dobrotu nebo špatnost; toto hodnocení se nám zdá docela jednoduchým, přímo intuitivním aktem našeho rozumu. A přece naše hodnotící soudy jsou prakticky až neslušně různé. Odkud se bere ta různost? Kdepak je její vlastní zdroj? Jak to přijde, že je tak bizarně veliká? Jsme my lidé (myslím vážné, rozumné a odpovědné lidi) opravdu tak duševně různí, že jednomu je táž věc černá a jinému bílá? Bylo by filozoficky zoufalé, kdyby tomu tak bylo. V jádře se zdá, že se vlastně rozcházíme daleko méně; ale rozcházíme se nikoliv na jedné křižovatce, nýbrž na několika. V tom asi je celý vtip té noeticky špatné (...)

(......)