Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V NEŠTĚSTÍ

Je to tichá, všední a bezmála smutná ulice přes kasárny a školy, které ji v některých hodinách propláchnou prudším životem. Sousední Poříč vsála všechnu hlučnější frekvenci: Truhlářská ulice zůstala takovou obyčejnou a tmavou obytnou chodbou, v jaké se život nezdá býti ani větším, ani ničím krásným, ani tragickým. A jednoho rána tam třeskne výbuch, jenž za čtvrt hodiny doráží nejasnými a smutnými zprávami na samu periférii města. Prý se něco stalo v Truhlářské ulici; prý tam vybuchl benzín anebo ve sklepě prach či co; a v tu chvíli již sviští sanitní auta do nemocnice.

Byla to taková všední ulice; ale nyní se před ní tlačí dav lidí jako včely u česna a zrovna se opírá hrudí o několikerý kordón vojáků a strážníků. Za kordónem se to hemží uniformami policistů a hasičů; tak živo tu snad nikdy nebylo; ale je to divný život, neboť ulice je mrtvá.

Jsou mrtvy domy; mrtvě se dívají roztříštěná okna s vyraženými rámy a nějakou vlající roztrhanou záclonou. Mrtva jsou průčelí se sesutou omítkou a římsami s vytrženými žaluziemi, vyvrácenými vraty a zkroucenými okapy. Je to, jako by tato ulice po deset let chátrala, opuštěna od Boha i od lidí. Vypadá to, jako by se odtud život již dávno před lety odstěhoval. Jako by pustá leta obnažila tyto fasády, po prejzu rozbila krovy a vyvrátila zpuchřelé rámy. Jen to hemžení uniforem, ošklivá tříšť skla, plechu a rumu hustě pokrývající celou ulici připomíná čerstvou událost. Tříšť skla a lidská krev. Tady na dlažbě a tam až ve výši druhého patra.

Před chvílí tudy jel vojenský vůz. Vojáčkové zardělí jarním chladem klátili nohama a smáli se. Lidé šli všední a poněkud smutnou ulicí po svém a ve tmavých kuchyních se vařil oběd pro jiné obyčejné lidi, kteří v jiných obyčejných ulicích dělali svou práci. Pak přišla ta vteřina, nebo jen zlomek vteřiny. Místo zubících se ruměných vojáčků zůstalo cosi, co bylo nutno sbírat po kusech. Lidé, kteří šli po svém, zůstali ležet na dlažbě. Ti, co byli v domech, se vyřítili krvácejíce a běželi šíleni hrůzou a nevědouce kam. Obyčejná ulice se stala bojištěm. Bojištěm s padlými.

A tu se člověk neubrání hrůze před tímto dílem vteřiny. Nechejme stranou otázku, jak je možno středem Prahy v poledních hodinách vozit válečnou munici. Na tuto otázku se musí odpověděti jinde. Ale hrozná je divokost tohoto neštěstí uprostřed pokojného a pracujícího města. Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Avšak nechodí jen po lidech; chodí po ulicích. Žádná ulice není dosti všední, aby se v některé vteřině nestala tragickým místem. Čím větší je město, tím (...)

(......)