Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O ZÁNĚTU OKOSTICE

Tedy když už bylo nejhůř; když ve tři hodiny ráno jsem vyskočil z postele a počal běhat dokolečka po pokoji drže se za hlavu a piště jako zděšená myš, řekl jsem si: Ne, takhle to už nelze nechat; nelze mlčet k tomu, aby lidstvo takhle trpělo; musí se proti tomu něco udělat.

Nuže, plním slib oné přetěžké hodinky a píšu proti tomu článek: totiž proti zánětu okostice.

*

Normální postup choroby je tento: nejdřív trpitel, přemáhaje se, aby to řekl co možná lehce, prohlásí svým bližním, že ho jaksi bolí zuby. Načež bližní chlácholivě řeknou, že to nic není, že to je třeba jen ofouknutí a že nejlepší je dát si na ten zub slivovici, ocet, jodovou tinkturu, studený náčinek, nahřátý vlňák, kysličník vodičitý, octan hlinitý a co tak ještě koho napadne. Užitím všech těchto prostředků se docílí toho, že bolest, do té doby neurčitá, se zbystří a počne dloubat, vrtat, rýt, škubat, bodat, řeřavět, píchat, hlodat, bobtnat a kynout. Tím se dostaví druhé stadium choroby, kdy se pacient rozhodne, že si tohle už nenechá líbit, a počne polykat různé prášky, jako aspirin, amidopyrin, novamidon, rhodin, trigemin, veramon a spoustu jiných. Ono to opravdu trochu pomůže; ta vrtající bolest ztupne, ale zato člověk začíná puchnout a třesoucími se prsty ohmatává ten otok, který se mu zdá větší než cokoliv, čeho se kdy v životě dotýkal. Zatím se bližní rozdělí ve dva tábory: jedni tvrdí, že se na ten otok mají dávat studené obklady, aby se zastavil a rozehnal, kdežto druzí hlásají, že se má zapařit, aby se urychlil. Trpitel činí střídavě to i ono s tím výsledkem, že otok nakyne a ztvrdne, divže se bujností neleskne, a z něho vyplave na povrch bolest osvěžená, čilá a útočná, podnikající bodákové útoky napravo a nalevo; přitom dotyčný zub jaksi vyroste a vyčnívá z těch ostatních, takže naráží pořád na protější zuby, což mu pokaždé dává vítanou příležitost, aby jím projel oslňující blesk bolesti. V tomto stadiu zamručí trpitel něco děsného, narazí si klobouk a uhání k svému zubaři. Jsou chvíle, kdy je člověk schopen takových hrdinných rozhodnutí.

Proti všemu očekávání nedává váš zubař najevo žádnou hlučnou účast; řekne jenom na půl huby “No, podíváme se na to”, ťuká vám jakýmsi nástrojem na zuby, nedbaje vašich protestů, načež se drobet zamyslí. “Víte,” praví zasmušile, “on by vlastně ten zub chtěl jít ven.”

V tu chvíli ve vás propukne taková zvláštní šlechetnost; jste jako pokrevní otec, který vyvíjí andělskou trpělivost s nezdárným potomkem, dříve než ho zavrhne. “Snad s tím ještě počkáme,” navrhujete horlivě, “koukněte se, on se třeba umoudří a můžeme ho zachránit, nemyslíte?” V tu chvíli opravdu ten nezdárník bolí drobátko míň; snad už se obrací k lepšímu –

“Dobrá,” zahučí zubař, “počkáme ještě den.” A propustí vás, když vám předepsal nějaké natírání a mazání a náčinky. Už cestou domů si to ten zub zase rozmyslí jinak a počne řádit jako smyslů zbavený; uháníte domů, nemoha se dočkat, až zahájíte záchranné práce, s kapsami naditými (...)

(......)