Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VELKÁ VODA

Po tři dny pršelo: první den hodně, druhého dne ještě víc a dne třetího se to už netrhlo; od rána do noci lilo proudem, že už člověk nemohl pochopit, kde se té vody nabere. Prvního dne tedy člověk nadával, že by už toho deště jako mohlo být dost; druhého dne jenom kroutil hlavou; a třetího dne – Zkrátka čtvrtého dne časně zrána přišli z nejbližší vsi hasiči, a že by se jako měl člověk pomalu spakovat a vyklidit svůj dům. Velká voda jde.

Totiž abyste věděli, ten venkovský dům stojí v dolíku zrovna pod hrází rybníka; a když ten rybník není moc plný, stojí jeho hladina asi tak ve výši prvního patra. V takové situaci je velká voda úkazem, abych tak řekl, napínavým; to dá rozum, voda se může přelít přes hráze nebo hráz se může provalit, a pak abys, člověče, lezl rovnou na střechu a volal o pomoc. Tak je to.

Ono to už ten třetí den vypadalo divně; metr za metrem voda zaplavovala louku kolem domu; jez řval a burácel všemi čtyřmi stavidly, a skály, do kterých je zasazen, se občas s rachotem sesouvaly. Člověk každou hodinku se vydal do toho lijáku, postál na hrázi a trochu se tetelil chladem. Inu, co dělat, voda v rybníku stoupá; ještě půl metru, a máme nadělení. A ten déšť ne a ne polevit. A pak tu, víme, byly ty vlaštovky, znamení nejdivnější.

Což o to, vlaštovek tu vždycky bylo habaděj; ale toho dne, kdy pršelo nejvíc, se musely k našemu domu slétnout z celého hejtmanství. Byly jich tisíce a kroužily v lijáku kolem domu v němém a matoucím cvičení; pak promoklé usedaly na římsy a okna domu a vroubily je hustým krumplováním, schoulené, natlačené k sobě, pateticky bezmocné. Dome, dome, schovej nás, neboť nechápeme, co se to děje. S večerem zmizely; déšť bez konce hučel a na světě ležela beznadějná tma.

Té noci duněl jez dokořán otevřený, že se skoro dům třásl. Dnes v noci, myslel si člověk, neusnu; každou hodinu se půjdu potichu podívat na hráz, stoupá-li rybník; člověk má tadyhle odpovědnost za lidské životy. Pod tíhou této odpovědnosti usnul, (...)

(......)