Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TOPOLČIANKY

Od Nových Zámků nahoru je to typická Dolní země: rovina, kam oko dohlédne, jen na obzoru je modrý proužek – člověk by ani neřekl, že to jsou hory. Pole kukuřičná, pole tabáková, řepa a pšenice; velké dědiny podle širokých silnic, domky s dlouhými dvorky a podvalem obyčejně na cihelných sloupcích; tam na podzim visí snopky zlatých kukuřičných klasů, zatímco na sklizených polích svítí dozrávající zlaté koule melounů. Po silnicích řinčí maďarští sedláci na lehkém vozíku, kůň se plaší a vzpíná, ale to tady patří k věci; inu, horká krev. Muži v holinkách a širokých gatích, ženy v černém, houfy dětí a překotná psiska vrhající se za autem. Tu tam grófský zámeček, před ním čeká kočárek s čikošem na kozlíku, s péry a kytkami za kloboučkem. A pod akáty tábor cikánů, stany, červené šátky, blýskavé oči a všivé kudrny. Mnoho bláta, mnoho prachu, mnoho husí a mnoho prostoru. Židovská městečka s velkým tržištěm plným melounů, okurek, smetí a božího požehnání. Bohatý kraj.

Pak se to z obou stran zvlní táhlými pahorky a vinicemi. Modrý proužek na obzoru se rozčlení v kopce, na západ Nitranské vrchy, na sever Ptáčník a Fatra, na východ vrchy nad Hronem. A najednou se ta tři pásma seběhnou v jakýsi uzlík, rovina dotud otevřená vhrkne mezi valy kopců a tam se zastaví. Topolčianky, to je jako mezník: až sem jde dunajská rovina, ale ani o krok dál; tady je hranice Horní a Dolní země, rozmezí hor a aluvia, předěl lesů a vinic. Tady se končí akátové hloží a počíná se oblast buků a dubů; jděte kousek k severu, k půlnočnímu svahu, a jste mezi nordickými smrky. Nahoře tu mez hlídá starý hrádek Hrušov; ale dole na posledním krajíčku roviny stojí zámek – park za ním už běží do kopečka; to už tedy se začínají kudrnaté Karpaty.

*

Dědina Topolčianky: vážná a čistá, s kostelem na kopci; zdejší lid – tady už jsme hluboko v čistě slovenském kraji – se nosí v černém, ženičky v těsně upjatých životech; plochoprsost tu je de rigueur. Kolem jsou vinice s dobrým těžkým vínem a rozložité výšiny prorvané hlubokými stržemi, zarostlými akátovou macchií; suchý kraj vypečený sluncem, s aridními léty a podzimky jako step. Pak je tu státní hřebčín v několika dvorech; pěstují tu hlavně krásný klabonosý typ nonius a shagya, těžší poloaraby, ne příliš suché, ale ušlechtilé a horkokrevné. Vidět je na pastvině, to je jako scéna z Gulliverových Houyhnhnmů. Je tu jezdecká škola pro místní kluky; řídí ji ruský kapitán, kozák, někde z Ázerbájdžánu, tenký jako panna, s gruzínskými frňousy a obočím jako křoví, asketický voják a přísný táta těch malých žokejů. Dále je tu státní arboretum a několik kilometrů doleji je unikátní park mlyňanský se svou věčně zelenou vegetací. Pravda, suchá končina, ale tím zdejším sluncem dřevo dobře vyzraje. Vůbec je tu něco význačně jižního ve vzduchu i v havěti zemní; najdete tu na stéble kudlanku nábožnou a prý se tu chytne i jakýsi středomořský pavouk; aspoň jej zjistil zámecký domovník, který je jinak amatér v egyptologii.

Rozumí se, (...)

(......)