Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O POMĚRU K HRDINŮM

V rámci své knihy Budování státu načrtl Ferdinand Peroutka psychologickou siluetu Milana Rastislava Štefánika. Co napsal, je jeho věc; ale odezva, kterou ona kapitola, vyňatá z kontextu díla, vyvolala v slovenském i českém tisku, je věc veřejná, dokonce až příliš veřejná a příznačná, aby se kolem ní chodilo po špičkách. Nemíním psát o tom, byla-li či nebyla-li Peroutkova charakteristika správná; nejsem oprávněn to posuzovat, protože jsem se nezabýval v dostatečné míře kritickým a pramenným studiem postavy Štefánikovy; prohlašuju tedy předem, že se nehodlám nikterak účastnit žádného hanobení památky Štefánikovy. Jde tady o něco jiného: o ten pokřik, který se (do jisté míry pochopitelně) pozvedl v tisku slovenském a (z jiných důvodů pochopitelně) v některých tiskovinách pražských.

Bude tomu brzo půl století, kdy se jacísi čeští profesoři začali zabývat takzvanými Rukopisy jakožto předmětem vědecké kritiky. Tehdy ještě nebylo Tempo ani Melantrich, ale byli tu už typičtí čeští novináři; to se rozumí, že se obrátili proti oněm profesorům, kteří se opovážili zkoumat národní paládium; to se rozumí, že se ohradili se svatým rozhořčením proti vědecké skepsi; to se rozumí, že to nedělali vědeckými argumenty, nýbrž velmi ohnivým a mohutným nadáváním; to se rozumí, že psali o hanobení naší národní minulosti a tak dále. Doufejme, že ten kus našich kulturních dějin nepadl ještě nepaměti do propasti.

Já vím: Peroutka není Gebauer a Štefánik není žádný falešný rukopis, nýbrž velmi pravý, velmi skutečný a velmi složitý kus života. Případ je jiný, ale metody, jak se ukazuje, zůstaly tak stejné, že je to až ponižující. Skoro nikdo z pohoršených si nedal tu práci, aby Peroutkovi odpověděl: Pane, vaše analýza Štefánikovy osobnosti neodpovídá skutečnosti podle těch a těch určitých dat; vyvracím vaše poznatky těmito fakty, prameny a doklady – neboť Štefánik není pro nás tak nedostupná minulost, abychom nemohli ověřit jeho skutečné rysy. – Ne, takového vyvracení český novinář jisté ráže nepotřebuje; řekne jenom, že to je hanobení památky Štefánikovy, a basta. Případně dodá, že to je zločin a zrada. Načež položí pero s vnitřním uspokojením, že se zasloužil o historickou osobnost Štefánikovu. Nebo spíš s uspokojením, že to někomu zavařil.

Ale vzdělaným českým lidem musí být stydno, že v české žurnalistice je ještě možný tento primitivismus pověstných metod z roku 1886. A že je nutno znovu se domáhat svobody pro kritické zkoumání.

*

To tedy se týká těch, kdo noviny píší: ale ještě bych rád něco řekl těm, kdo je čtou. Četli jste o zhanobení památky Štefánikovy; dovolil bych si dát otázku, jaké památky. Jak vypadá obraz, který máme o Štefánikovi? Ano, vypadá velmi krásně a velmi, jak se říká, idealisticky; řekl bych dokonce, že místo obrazu muže a vojáka je to skoro cosi jako sádrový model dokonalosti. Bůhvíproč se nám zdá, že uctíváme své veliké muže tím, že si od nich odmýšlíme skoro všecko, co na nich bylo lidského a dramatického, a (...)

(......)