Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NÁVOD, KTERAK STONATI

Totiž nemíním někoho navádět, aby vůbec stonal; ale když už se do toho dá, tu pravděpodobně i bez mého návodu zachová normální, tak říkajíc klasický průběh stonání. Každá řádně a svědomitě prožitá choroba se totiž – tak jako stará Galie – dělí ve tři části:

I. První čili přípravné stadium záleží v tom, že člověku je nějak nekale, ba přímo všivě; že ho kdesi cosi bolí a že zkrátka není ve své kůži, ale že se dosud nerozhodl stonat. To nic není, říká si postižený subjekt, uhýbaje s jistou zbabělostí nepříjemné představě, že mu něco chybí. Kdepak, říká si, nic mně není, to přejde samo, nejlepší je nemyslet na to; nebo se něčím zaměstnat; nebo jít na procházku; nebo takhle vypít skleničku slivovice. Člověk se tomu nesmí poddat, myslí si subjekt, tváře se sám před sebou neohroženě, to dělá jen ta pitomá zima; zítra zas budu jako rybička –

II. Avšak ani druhého, ani třetího dne není člověk jako rybička, a tu silou vůle rozetne vleklou situaci a odhodlá se stonat. Stonání není totiž stav tělesný; víceméně nepříjemný tělesný stav je jenom předpokladem anebo pohnutkou, aby se člověk energicky rozhodl vzít na sebe roli maroda. Stonání není dáno prostě tím, že člověku něco chybí, nýbrž tím, že se člověk rozhodl věnovat se tomu a zabývat se sám sebou jakožto pacientem. Teprve tím okamžikem vstupuje člověk do druhého stadia: do stonání soukromého čili amatérského, kdy začne sám na sobě felčařit. Prostý pacient-amatér má své probátní prostředky, kterými vyhání všechny choroby. Někdo věří ve vypocení a někdo v zeměžluč, jsou lidé, kteří dají jen a jen na obkladky, kdežto jiní nadevše uznávají horké víno se skořicí. Diferencovanější a vzdělanější pacient však postupuje metodičtěji: nejdříve na sobě vykoná diagnózu. Rozhodne se pro zápal slepého střeva, pro mozkovou chřipku nebo pro hnisavou angínu; mate ho jen to, že nemá horečku, ale snad je to jen taková zvláštní vzácná a nebezpečná forma dotyčné nemoci. Čím vzdělanější je pacient, tím těžší nemoc obyčejně na sobě shledá. Prostý člověk je jenom nachlazen; inteligentní marod má bronchitidu, pleuritidu neb něco jiného latinského; ale ať to je to či ono, je to zajisté něco vážného – to už je věc cti, aby člověk odhodlavší se stonat měl něco pořádného a seriózního, co už stojí za to.

Nuže pohleďte na něho: zda nenese důstojně svou nemoc sedě na křesle v přetopeném pokoji obklopen hrníčky s čajem, ajbišem a heřmánkem, zabalen v obkladech, po ruce lehkou četbu, teploměr a kapesník? A jejej, pravíte mu, copak vám je? “Bude to zánět žlučníku,” odpovídá s hrdinným klidem. A to snad ne, řeknete účastně, kdepak vás to bolí? “Tady a tady,” dí pacient, a tu vy spustíte s nadšením: Kdepak, člověče, to není žlučník, tohleto já měl, to jsou jednoduše ledviny – “Tak vy jste měl ledviny?” ptá se pacient se živým zájmem. “A to vás taky bolelo tuhle a tadyhle?” No japabyne, hlaholíte jaře, z toho si nic nedělejte, ale nesmíte si nic solit, nesmíte nic pít než mlíčko –

I přijde druhý (...)

(......)