Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STARÝ VLASTENEC

Před několika dny jsme četli anekdotu o hraběti Lažanském; týkala se dr. Vladimíra Lažanského, řečeného Oncle Wladi, nebo za války Comte Russophile, a připomněla mi starého kavalíra, kterého jsem poznal právě v době války. Tehdy – koncem roku 1916 – jsem slyšel, že hledá preceptora pro svého syna gymnazistu; byl jsem novopečený doktor filozofie, bez místa, marně se ucházející o některý z ouřádků s platem třiceti až padesáti korun měsíčně. V té době nikdo o mladé lidi nestál, protože si říkal, beztoho to za měsíc seberou na vojnu, tak co s tím. Ale protože se chtělo jíst, hlásil jsem se o místo preceptora.

Přijal mne dlouhý starý pán s ochrnutýma nohama a mohutnými licousy. Začal česky a potýkal se s češtinou statečně; zřejmě se mu ulevilo, když se přešlo do němčiny. Neznal mne, neměl jsem ani žadní doporučení; ptal se mne na dvě nebo tři věci, a najednou: “Sagen Sie, Herr Doktor, werden wir siegen oder die Anderen?” Byl jsem zmaten. “Kteří my, pane hrabě? Myslíte Rakousko?” Vytřeštil na mne oči. “Aber nein,” řekl netrpělivě. “Wir Russen. Wir Franzosen.”

*

Teprve později jsem o něm zvěděl víc. Byl synem někdejšího moravského místodržitele Karla Lažanského, vychován v Salcburku a ve Vídni; potom sloužil na hejtmanství v Broumově, určen pro kariéru úřednickou. Tehdy zemřel jeho strýc, majorátní pán na Chyši; to byl deklarant Prokop Lažanský, český vlastenec a podle všeho kavalír dost bouřlivý: v Chyši se aspoň vypravovalo, že na zámku choval tlupu herců a zejména hereček, v jichž středu podstatně ukrátil svůj život in dulci iubilo. Hrabě Vladimír, německy vychovaný a lié se salcburskými Wredy, vzal své dědictví doopravdy: nejen se ujal panství, ale přijal i politickou tradici strýce deklaranta; stal se přesvědčeným Čechem a zůstal jím do konce svých dnů, třebaže se nikdy pořádně nenaučil česky.

Byl na své češství hrd podivným a dojemným způsobem. Největší pýchou jeho života bylo, že byl předsedou zábavního výboru Národopisné výstavy v Praze. Pamětníci vypravují, že tu funkci plnil s náramnou horlivostí; bral do kola paničky, vítal vynikající osobnosti, učil se nazpaměť českým proslovům. Tehdy ho učil češtině Jan Herben. Comte Wladimir byl těžký neurastenik; před každým takovým veřejným vystoupením ho třeskutě bolela hlava, padal do mdlob a zvracel po celé dny a noci; ale pak se sebral a vykonal svou povinnost, vysoký, vznešený, s krásnými pěstěnými licousy. Pro jeho nervy to byla služba přímo hrdinská. A ještě jednu tajnou pýchu měl, ale s tou se nevytasil tak hned: že je také českým spisovatelem. Vyšla od něho kdysi česká povídka ve Zlaté Praze. “Já jsem ji napsal německy,” svěřoval se, “ale přeložila a upravila ji paní Viková-Kunětická.” Potají psal německé verše; byly to formálně klasické elegie člověka smutného a osamělého.

Jeho panství bylo v německém kraji; vlastně je to stará husitská krajina kolem Žlutic, proslulá kališnickým kancionálem, potom vybitá a osazená kolonisty ze Švábska, kteří tam přinesli své (...)

(......)