Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NÁVRAT K MALOSTI

Dobrá, mluvme o tom, čemu se říká nová vlna nacionalismu; je třeba si všimnout i menších nebo zdánlivě nepolitických úkazů, které ji provázejí. Například: soustavné pokusy obnovit nevědeckými metodami rukopisný boj osmdesátých let – to není náhoda, že jdou ruku v ruce s hesly, kterými politický nacionalismus usiluje o svou konjunkturu. Nebo snaha rozdmýchat antisemitismus devadesátých let, z dob aféry Hilsnerovy. Nebo nové vytloukání oken v Praze za zpěvu vlasteneckých písní. Všecko se vrací, až po tu archaickou terminologii z anno domini; znovu je kdeco národní, nenárodní nebo protinárodní, znovu jsou vyhazováni z národa lidé kritičtější, znovu se ve jménu vlastenectví hlásá k slovu kulturní zápecitost, žehrá se proti všemu nenárodnímu novotářství, kdekdo je zrádcem národa a tak dále. Vše jako bývalo. Je to návrat sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Je to atavismus českého maloměsta z dob našeho národního provincialismu. A když říkám maloměsto, nemíním tím městečka rozsetá po mapě vlasti, nýbrž maloměsto, které je v lidech; maloměsto, kterého nejvíc bývalo a dosud je zrovna v Praze. Ten shluk návratných úkazů není nahodilý a má své hlubší, velmi hluboké příčiny. Ta nová vlna nacionalismu je stará přes padesát let. Buď jsme se tak málo změnili, nebo jdeme zpátky.

*

Ty ukázky jsou vlastně ještě starší; museli bychom se vrátit až k Havlíčkovi a podívat se, s čím už bojoval tento zdravý a jasný duch. Podívat se i na to, jak české duchovní maloměsto nedovedlo přijmout Máchu; později nechtělo Nerudu, vytlouklo okna Němcové, odmítalo Smetanu a tak dále. Už sto let, skoro po celé naše novodobé dějiny, trvá ten hluboký rozpor mezi českým provincialismem – a českým národním duchem; neboť neváhám reklamovat jméno národ pro to živé duchovní češství, dělné a nadané, bohaté schopnostmi vývoje, zcela neprovinciální, životně mladé a světové. Bezmála každý z našich tvůrců se srážel s předsudky toho českého maloměšťáctví, které se zlostně a maloduše bránilo proti všemu, co vybočovalo z jeho mezí. Co platno, bývali jsme skutečně velmi malinký a velmi uzavřený svět; dívali jsme se s nedůvěrou na všechno, co otvíralo dveře našeho domova; raději je zavřít na petlici a zpívat Bývali Čechové, bývali rekové. To byl ten náš historismus a naše xenofobie; byl to vlastně stav ustavičné obrany, byla to taktika národa v defenzívě. Že ta defenzíva nebyla jediným údělem našeho národa, ukázalo se ovšem při první dějinné příležitosti; to přece není náhoda a má to pro nás hlubší a důrazný smysl, že naše politická svoboda nebyla vybojována jenom na poli domova, nýbrž také a v tak velké míře na válečných i mravních bojištích světa.

To tedy je staré rozdvojení v naší národní nátuře: na jedné straně ten obranný pud, to úsilí uzavřít se ve svůj kruh, řekl bych síla dostředivá, která nakonec nabývá rysů kulturního i politického provincialismu; na druhé straně ta duchovní živost a nadanost, ta vitální síla českého člověka, která ho pudí, (...)

(......)