Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CO S AUTONOMIÍ VYSOKÝCH ŠKOL

Noviny zaznamenaly pověst, jež vyvolala značné znepokojení v našich vysokých školách: prý se má jejich stará autonomie omezit v tom směru, že by jmenování vysokoškolských profesorů nebylo, jako dosud, v rukou příslušných fakult nebo profesorských sborů, nýbrž že by o něm v nejvyšší instanci rozhodovala celá vláda. Nevíme, jaký podklad má tato pověst; ale jistě je toho druhu, že musí vzbudit nejživější odpor u každého, komu záleží nejen na historickém prestiži, ale na samotném vědním poslání vysokých škol. Je přece předem jasno každému, kdo zná přirozený běh věcí, že by ingerence vlády na obsazování stolic byla víceméně řízena ohledy politickými; politické strany by se patrně dohadovaly o tom, která je teď na řadě, aby dostala na tu nebo onu univerzitu “svého” člověka; vedle vědecké kvalifikace nebo místo ní by rozhodovala příslušnost stranická. Ta představa stačí, abychom se postavili za autonomii vysokých škol se vší chutí a rozhodností.

Ale věc má svou druhou stránku. Pochybnosti o tom, je-li dosavadní autonomie vysokých škol naprosto účelná, se vynořily už dřív; abychom mluvili bez okolků, bylo to tehdy, když naše německé vysoké školy si tak ostentativně nechaly ujít příležitost, aby obsadily některé profesorské stolice vynikajícími učenci z říše, jejichž vědecké a učitelské působení by bylo ke cti nejen dotyčným školám, nýbrž celému našemu státu. Bylo z toho velmi cítit určitý a ne zrovna příjemný politický úmysl; tehdy jsme si také uvědomili, že by někdy bylo třeba ujmout se vědecké úrovně a kulturního poslání vysokých škol – proti jejich autonomii.

Ale abychom se nepohybovali v rekriminacích, konstruujme teoretický případ, že se ta ona vysoká škola, ten onen profesorský sbor octne ve vleku určité politické tendence; za těch okolností se akademická autonomie, které se zastáváme ve jménu svobody poznání a učení, stane naopak nástrojem politického ujařmení vědy i výchovy. Jindy to nemusí být zrovna politika, co se neodpovědně ukryje za krunýřem akademické autonomie; může to být duch kotérie, kantorské ustrnulosti nebo odbornické řevnivosti, může to být určitá vědecká nebo společenská klika, která nepřipustí, aby se učitelem na svobodné vysoké škole stal učenec, který jde svou a odchylnou naukovou cestou. I věda bývá osobní, bývá církevnická a nesnášelivá; pak je jí vysokoškolskou autonomií dán do rukou (...)

(......)