Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
Byly doby, kdy člověk prostě nosil žíněné roucho. Byly doby, kdy dědíval po svém ctihodném otci “item pár nohawic saukených, item kabátec z tmawého sukna”, načež nosil tento odkaz po celý život a opět jej, odevzdán do vůle boží, postoupil k užívání další generaci. Dnes to už není tak pohodlné; chtěj nechtěj se musí člověk v jistých časových údobích dostavit k “svému” krejčímu (neboť sebe dbalý občan má svého krejčího, jako má svého doktora, svého advokáta, svého trafikanta a vůbec velké množství svých lidí), aby si nechal zřídit nový oblek. (“Nový obleček prosím,” říká tomu jeho krejčí.)
Obvyklý postup celé události bývá asi tento: Usedne se a nedbale se listuje v módních žurnálech. V nich se divák seznámí s množstvím mladých, nápadně dlouhých a úplně bezbřichých pánů energických tváří a neobvykle širokých ramen; jsou oděni v domácích šatech, vycházkových šatech, golfkách, raglánech, ulstrech nebo smokingách, kouří cigaretu, oblékají si rukavice a jinak jenom stojí, povídají si něco a vůbec nic nedělají, jenom se podnikavě a moderně tváří. Člověk si je prohlíží s mírnou nechutí a myslí si o nich své; takoví hochštapleři a flákači, říká si poněkud pohoršeně, nic to nedělá – kde na to berou ty peníze? To by každý dovedl, holenku, stát u zeleného auta a oblékat si rukavici; ale kdyby sis měl na to vydělat –
“Tak jaký obleček?” ptá se najednou krejčí za zády čekajícího.
Člověk se lekne a ukazuje na toho flákače u zeleného auta: “Asi takovýhle, víte?”
Mistr krejčí nakloní ušlechtile hlavu: “Ano prosím, trochu sportovní fazónku. Dnes se nejvíc nosí sportovní fazónka, pane. A jakou látečku byste si přál? Máme tady nejnovější vzory, latex, vitello, hemendex –”
“Tak třeba latex,” řekne člověk nejistě.
“To je výborná látečka,” tvrdí mistr krejčí a vytáhne z regálu balík něčeho šedého. “Račte se podívat, třeba tahle – Nebo kdybyste si přál něco decentnějšího,” povídá a položí na pult balík něčeho brčálově zeleného.
“Nemáte něco… ještě decentnějšího?” praví zákazník nesměle.
“Och prosím. Tady máme tenhle proužek,” šveholí mistr krejčí a rozhodí po pultě něco modrého. “Račte se podívat,” praví, přehodí přes sebe to modré a zahalí se do toho jako antický tragéd do zřasené tógy.
“Tak mně třeba dejte to modré,” míní zákazník, aby to nějak skoncoval; jen když to není ten zelený brčál, myslí si s úlevou.
“Krásná látečka,” ujišťuje mistr krejčí. “Teď právě jsme z ní šili obleček pro jednoho pana radu.”
“A… musíte mně brát míru?” vyhrkne člověk stísněně, jako když se ptá svého zubaře, musí-li ten zub ven.
Mistr krejčí skloní lidumilně hlavu. “Není třeba,” chlácholí, “my už máme míru napsanou. A jaké klopy?”
“Klopy?”
“Jaké si přejete klopy?”
“Nu… decentní,” míní zákazník. (Co vždycky mají s těmi klopami?) “A (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky