Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JAK VZNIKÁ MĚSTSKÁ ČTVRŤ

Nejdřív to byla žitná pole, rozrytá hlubokým úvozem, a ušlapaný suchopár se skládkami popele a jiného neřádu; dále jeden dvorec mokvající prastarou močůvkou a jedna výletní hospoda, kde v neděli hrál flašinet a zakročovala policie; zkrátka pražská periférie, jak stojí v knize psáno. Kupodivu tehdy to bylo nesmírně daleko, i když tady za rohem drnčela táž tramvaj jako dnes. Když se sem jel tenkrát člověk podívat, rozloučil se doma se všemi a řekl: “Já nevím, kdy se vrátím; já se jenom jedu podívat tam, co budeme stavět.” Tehdy se totiž těm polím začalo říkat parcely; zevně se to jevilo jenom tím, že tam místo žita narostlo bodláčí, lebeda a jiná plevel a že se tam utábořili milenci a spousta kluků. Sem se tedy dnešní obyvatel odebíral na místo pusté, ovšem ne aby přemítal a hledal Boha, nýbrž aby se jakožto takzvaný čekatel na rodinný domek divil, jak na něčem takovém mohou jednou narůst domy a ulice. Nic na světě není totiž tak hrozně ošklivé jako parcela.

A pak sem jednoho dne vtrhli lidé, zahnali milence a kluky hrající v kopanou a zapíchali do země kolíky. Potom kluci ty kolíky vytrhali a použili jich jako zbraní proti nepřátelům z Vršovic a Strašnic. Byla to heroická doba pro celé okolí. Pak byla tady někde postavena z prken kantýna s lahvovým pivem; to už bylo zřejmo, že se něco bude dít, a my čekatelé jsme se na tu kantýnu chodili dívat s pocitem, že už i sem vnikají první kroky civilizace. A jednoho dne se sem opravdu přivalili kopáči a začali dělat do země díry; byly malé a sychravé jako žumpy, ale zato vydaly ze sebe neuvěřitelné množství mazlavého jílu a břidlové mrtě. Tehdy jsme my čekatelé přelézali ty valy vykopávek, hledajíce marně díru, která má jednou být naším domkem, a nemohli jsme pochopit, kam se s tím vším jílem půjde. Zatím nastala stávka kopáčů nebo co a vykopané díry se zalily vodou. Bylo to beznadějné. Tady přece nikdy nebudou moci bydlet lidé.

A vidíte, přece se tím jaksi hnulo; za mohutného práskání bičů a křiku vozků vyjížděl vůz za vozem naložený vykopávkou, páchlo to zemí a koňmi, ale už do toho začpěla malta a chlebová vůně červených cihel. Základy se zvedaly nad zem a okukující člověk se divil, že to už má díry pro okna. A pak tu začala bouchat tesařina, celý kus světa halasil mužskými hlasy, Franto, podej mi tohle, a Tondo, pocem; kolem červených zdí se ukládaly kulturní vrstvy mastných papírů, slupek od buřtů a jiných zednických dereliktů, lešení rostlo výš, a jednoho dne už mohl čekatel vylézt po žebříku do výše prvního patra a s pocitem pýchy se rozhlížet shůry po tom, co bude (...)

(......)