Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TÍSEŇ

Tak prý to nejhorší máme za sebou; prý se množí známky, že světová krize, která padla i na nás, už ochabuje. Slyšíme to z mnoha stran, tvrdí to činitelé národohospodářští, ba říkají to i astrologové, kteří nám z příznivé konstelace Jupitera k Uranovi věští obrat k lepšímu. A protože všichni čekáme na ten obrat, věříme rádi v dobrá znamení na zemi i na nebi a uzavíráme tento rok přece jen čímsi jako nadějí.

Jsou příznivé známky, ale ještě nejsou čitelné na tvářích lidí. Nic platno, žijeme v duševní i hmotné tísni. Jsme jí vydáni vepsí jako nepohodě; nemůžeme se ani bít v prsa a mumlat kajícně: naše vina. Čertví odkud ta krize přišla a kdo jmenovitě je za ni odpověden. A ježto není koho vinit, cítíme se dvojnásob bezmocni; nezbývá nám než si po biblicku zastřít hlavu rouškou a čekat, až se ta pohroma přežene. Každý z nás je strašně nepatrný proti té světové starosti, nemá, čím se jí bránit, a většinou jen neurčitě nadává ve svém zákoutí, otráven, zklamán a sklíčen.

Žijeme pod útlakem doby; to je vidět na lidech a jejich životě. Ale když slyšíme všude to hlasité a nevlídné naříkačství, chtělo by se křiknout na lidi: U všech všudy, copak to neumíte unést? My, my všichni jsme přece prožili útlak daleko drtivější; žili jsme v hrůze a tísni nesrovnatelné; chválabohu, unesli jsme horší doby. Ano, mluvím o válce. Tehdy, jak jsme říkali, nebylo doslovně co žrát; všichni – až na tuze málo výjimek – jsme byli žebráci, pro které hrnec bramborů byl svátkem; chodili jsme všichni v hadrech a nebrečeli jsme. Byly dny a měsíce, kdy už se zdálo bláznovstvím doufat v lepší budoucnost. A nešlo jen o bídu, šlo o krk; většině z nás šlo o kůži vlastní nebo osob nám nejbližších. A nebrečelo se tolik. Byl to život neporovnatelně tragičtější; ale byl daleko míň malicherný. Jako bychom teď byli míň muži a ženami než tehdy.

Řekl bych, jsme dlužni budoucím ukázat, jak se taková nepohoda unese; skuhráním a reptáním se nic nenapraví a psychologický faktor důvěry, o kterém mluví (...)

(......)