<<< Literární doupě
Literární doupě

Orson S. Card
překlad: Petr Kotrle

SONÁTA BEZ DOPROVODU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Grálová sonáta - Klas Teofil
 
 
cena původní: 251 Kč
cena: 235 Kč
Grálová sonáta - Klas Teofil
Zakletá - Card Orson Scott
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 118 Kč
Zakletá - Card Orson Scott
Sedmý syn - Card Orson Scott
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Sedmý syn - Card Orson Scott

 

   1   

 

 

Ladění

Když bylo Christianu Haroldsenovi šest měsíců, předběžné zkoušky ukázaly talent pro rytmus a čistý hudební sluch. Čekaly ho samozřejmě ještě další zkoušky a otevíralo se mu mnoho jiných cest. Ale rytmus a tón byla řídící znamení jeho osobního zvěrokruhu, a tak začalo jejich posilování. Manželé Haroldsenovi dostali pásky s nejrůznějšími zvuky a tyto pásky měli neustále, ve dne v noci přehrávat.

Když byly Christianu Haroldsenovi dva roky, sedmá série testů vytyčila cestu, kterou se nevyhnutelně bude ubírat. Měl výjimečné tvůrčí schopnosti, nenasytnou zvědavost a cit pro hudbu tak intenzívní, že z nejvyššího ze všech testů vyšlo: „Génius“.

Génius, to bylo slovo, které mu vzalo domov u rodičů a přeneslo ho do domu v hlubokém lese, kde byly zimy bouřlivé a kruté a léta jen krátké, zoufalé erupce zeleně. Jak rostl, pečovali o něj nezpívající sluhové a jedinou hudbou, kterou směl poslouchat, byl zpěv ptáků, písně větru a praskání dřeva v zimě; hřmění a tiché výkřiky zlatých listů, když se utrhnou a padají k zemi, déšť na střeše a kapky vody z rampouchů, brebentění veverek a hluboké ticho padajícího sněhu za bezměsíčné noci.

Tyto zvuky byly jedinou hudbou, kterou Christian vnímal. Jak vyrůstal, ze symfonií jeho prvních let zůstaly jen vzdálené, neoživitelné vzpomínky. A tak se naučil slyšet hudbu ve věcech nehudebních – musel najít hudbu i tam, kde žádná nebyla.

Zjistil, že i barvy mu v duchu znějí: slunce v létě bylo hlasitý akord, měsíční svit v zimě byl tenký, žalostný nářek; nová zeleň na jaře zněla tichým šepotem v téměř (ale ne úplně) nahodilých rytmech, a zrzavá liška, která jako šipka zmizela v listí, byla jako překvapivý nádech.

Všechny tyto zvuky se naučil hrát na svůj Nástroj.

Svět znal housle, trubky, klarinety a krumhorny po staletí. O tom však Christian neměl ani ponětí. Měl pouze svůj Nástroj. Stačil mu.

V jednom pokoji domu, který měl většinou sám pro sebe, Christian žil: měl tam postel (nijak měkkou), židli a stůl, tichý stroj, který se staral, aby byl čistý on i jeho šaty, a elektrickou lampu.

Ve druhém pokoji byl pouze jeho Nástroj. Byla to konzola s mnoha klávesami, pásky, páčkami a tyčinkami. Ať se jí dotkl kdekoli, vyšel zvuk. Každá klávesa zněla jinak; každý bod na pásku znamenal jinou výšku tónů; každá páčka tón pozměňovala, každá tyčinka měnila strukturu zvuku.

Když Christian do domu přišel, začal si (jako každé dítě) s Nástrojem hrát a vyluzovat z něj neobvyklé, směšné zvuky. Byl to jeho jediný kamarád; zvládl ho dobře, dokázal na něj zahrát každý zvuk, který ho napadl. Zpočátku si liboval v hlasitých, vřeštivých tónech. Později začal vychutnávat radost z ticha a rytmů. A ještě později začal hrát tiše i hlasitě, hrát dva zvuky naráz a míchat je, aby vznikl tón nový, nebo opakovat řadu tónů, kterou zahrál již dřív.

Postupně si do hudby, kterou hrál, našly cestu zvuky z okolního lesa. Naučil rozezpívat na Nástroji vítr. Jednou z písní, kterou mohl kdykoli zahrát, se naučil udělat léto; zeleň a její nekonečné variace byly pro něj tou nejjemnější harmonií; ptáci vykřikovali z Nástroje plnou vášní jeho samoty.

A doslechli se o tom i oprávnění Posluchači. „Na severovýchodě je nový zvuk, Christian Haroldsen, při jeho písních vám pukne srdce.“

A Posluchači přicházeli, nejdříve ti, pro které byla změna vším, pak ti, kterým šlo nejvíc o novost a módnost, a nakonec ti, kteří nade vše cenili krásu a vášeň. Přicházeli, zůstávali v okolních lesích a poslouchali jeho hudbu linoucí se z dokonalých reproduktorů na střeše domu. Když hudba zmlkla a Christian vyšel ven, spatřil, jak odcházejí; zeptal se a když se dozvěděl, proč přišli, podivil se, že to, co na svém Nástroji dělá z lásky, může jiné lidi zajímat.

Kupodivu si připadal ještě osaměleji, když věděl, že umí zpívat Posluchačům, a přitom jejich písně nikdy neuslyší.

„Oni žádné písně nemají,“ prohlásila žena, která mu každý den nosila jídlo. „Jsou to Posluchači. Ty jsi Tvůrce. Ty máš písně, oni poslouchají.“

„A proč?“ zajímal se nevinně Christian.

Žena se zatvářila rozpačitě. „Protože to chtějí ze všeho na světě nejvíc. Prošli zkouškami a jsou nejšťastnější jako Posluchači. Ty jsi nejšťastnější jako Tvůrce. Nejsi šťastný?“

„Jsem,“ odpověděl Christian a byla to pravda. Na svém životě nenacházel chybu, nezměnil by nic, dokonce ani ten lehký smutek, který cítil, když se díval za zády Posluchačů, odcházejících po doznění jeho písní.

Christianovi bylo sedm let.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist