Svatopluk Čech

NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁT DO IV. STOLETÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Vstup našeho hrdiny do staročeského salonu nebyl příliš důstojný, zakopl totiž o práh a upadl přes dlouhé špičky svých škorní, při čemž se zároveň zamotal do řasnatého kloku tak, že by se byl bez pomoci Jankovy sotva zase dostal na nohy.

Všecek hoře ve tváři, škubal kuklou, která se mu pádem svezla až na ústa, a jen jako v mlhách spatřil před sebou dva příjemné ženské obličeje.

Také z jejich středověké úpravy zachytil prozatím toliko neurčitý dojem malebnosti a z libozvučné staročeštiny obou vyrozuměl jediné, že jest ze srdce vítán, načež uznal za svou povinnost, zkusiti se v galantní pokloně a zamumlati: „Ruku líbám, milostpaní!“ a „Má úcta, slečno!“

„Co mluvíš o milosti a proč se klaníš, jako bys před kněžnami stál?“ pokáral ho vlídně Janek od Zvonu. „Vždyť tu jen moje žena Mandalena a moje dcera Kunhuta, jíž říkáme krátce Kunka. Stiskni přátelské pravice, které ti podávají, a buď mezi námi jako ve vlastní rodině.“

Pan Brouček stiskl rozpačitě ruce staročeských dam a byl rád, když se vzdálily ze světnice, aby vykonaly poslední přípravy k ranému obědu.

Teprve nyní rozhlédl se volně po světnici a shrnul již po chvilce výsledky svého pozorování v úsudek, že není nemístnou skromností, nazývá-li Domšík svůj parádní pokoj (neboť do takového zajisté uvedl hosta ke stolování) prostě světnicí. Byla sice poněkud prostrannější nežli komořice, ale stejně skoupě osvětlená a rovněž jen cihlami čtyř- a osmihrannými dlážděná; kolkolem podél šedých stěn, tu a tam pestře tkanými látkami obvěšených, táhly se prosté dřevěné lavice, jako nyní jen někde v selských jizbách nebo venkovských hospůdkách; v jednom koutě stál při nich stejně prostý dřevěný stůl bez židlic, v jiném ohromná kachlová kamna podivné podoby; ostatní nábytek skládal se z malovaných truhel a nemotorné almary; na polici leskly se cínové mísy a rozmanité číše; z malé zavírací almárky ve zdi, kteráž byla právě otevřena, vyhledalo několik starožitných knih v tlustých kožených deskách a s kováním. Dodáme-li, že světnice byla nepravidelná, plna koutů a výklenků, že skrovný nábytek v ní byl ledabylo, nesouměrně rozestaven a každý skoro kus jiné, k tomu živé barvy, takže dohromady činily dojem velmi pestrý, – tož zajisté přisvědčí čtenář panu Broučkovi, že salon Janka od Zvonu mnohem spíše se podobal starosvětské selské jizbě než modernímu městskému pokoji.

Ovšem byly tu i věci, o kterých se ani naší selské světnici nikdy nesnívá: okna, umístěná ve hlubokých, po dvou stranách sedátky opatřených výklencích, nebyla zasklena tabulemi, nýbrž množstvím různobarvých sklených koleček, olovem spojených, jaké nyní vídáme leda v kostelích, a po stěnách byly zase tu a tam rozvěšeny jako ve zbrojnici divné, rozmanité zbraně a kusy brnění, k nimž se družil i veliký malovaný štít, postavený v jednom koutě. Pravda také, že zařízení světnice, ač hostu z devatenáctého století pramálo imponovalo, přece zevrubnější jeho prohlídce všude jevilo snahu po okrase, někde i skvostnosti. Již sama (...)

(......)