Svatopluk Čech

PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

(Étherická kapitola: Pavučina, fialky, motýlí křídla, sonety, jitřní rosa, zoufalství zrazené lásky, romantický útěk oknem.)

 

Harmonicky naladěné stěžeje dveří vydaly několik líbezných akkordův a do komnaty vdechla se (nemám vhodnějšího výrazu pro neskonale lehounkou její chůzi) nejluznější bytost, jaká kdy na paprsku jarní luny navštívila sen poetického jinocha. Šíříc vůni fialek a jasmínu blížila se étherická podoba dívčí, vlastně pouhá záře v dívčí podobě, se stínem vlnivých kadeří kolem světlé hlavinky, kterou pokrýval azurový květ báječného zvonku, oděná třcpetavych motylích křídel za rameny, pavučinové nožky majíc obuty do zlatých kvítků střevíčníku – podoba tak přejemná, že bezděky zatajil se ti dech, aby neodfoukl ten vzdušný útvar, tak pírkově lehounká, že –

 

Hleďte, moje péro, chtějíc vystihnouti tu pavučinovou něžnost, zaběhlo do líčení tak étherického, že pro tělesný zrak nezůstavilo na papíře ani dechu!

Etherea, držíc v pavučinových rukou za štíhlé lodyhy dva veliké sněhobílé kalichy květné, oslovila hosty hlasem, podobným echu andělské hymny:

 

 Své písně přináším vám snivou astru,
 v niž rosa blýská jako slzy barda,
 jež voní jako aloe a narda
 a nebojí se nízkých kritikastni.
  
 Své písně perutí vás měkce zastru,
 jež plamenná je jako zraky Sarda,
 jež hebounká je jak srsť leoparda
 a čistá jako číše z alabastru.
 

 A zní jak hudba Eolových píšťal,
 jak Vesny ples, když jásá do syringy,
 an zlaté květy do vln sype dříšťal,
 

 jak rozechví-li cherub s čelem sfingy
 svým křídlem zvonku nebeského křišťal
 a nebem zavzní sladké cingylingy!
 

 

Blankytný klečel před ní s rukama sepjatýma, v němém vytržení, a když mu podala jeden z obou bílých květů, přitiskl jej horoucně ke rtům.

Na to chvěla se Etherea s druhým květem k panu Broučkovi. Náš hrdina se přiznává, že nemohl odepříti obdivu líbezné vidině, ale s větší radostí že by byl přece uvítal neétherickou kuchařku s kouřící se polévkovou mísou. Nicméně, pamětliv naučení Blankytného, spustil se před ní na jedno koleno a zabručel něco jako: „Má úcta, slečno.“

Etherea vznesla nad ním pavučinové ruce a pěla:

 

 Děs vane od tebe jak od Meduzy,
 tvým pohledem tluk mého srdce skoral
 a přece zní mi v ňadrech sladký choral
 a na rtech cítím políbení Muzy.
 

 Ach, do tvých rysů jako v moře hrůzy
 můj duch se noří pro čarovný koral,
 jak pod ledovou strži smělý horal
 když vyhledává amethystu drúzy.
 

 Tak děcko vábí otrněný nopal
 svých kvetů nachem a tak uši Gebra
 zve plamen svatý: Křídla sobě popal!
 

 Tak, nechať dromedárů bíla žebra,
 lví děsné stopy, věnčí písků opal,
 přec v náruč pouště vichrem letí zebra.
 

 

Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.

„Velmi hezká květina,“ pravil po (...)

(......)