Svatopluk Čech

HANUMAN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

 Čas dlouhý v míru kvetla opů říše,
 král veselil se zdarem svého díla;
 jen drzost papouščí mu časem sila
 hořkosti krůpěj do té blaha číše.
 Ti pestří hlupci mají totiž zvykem,
 co slyší, napodobit pustým křikem,
 i stalo se, že zaskřehotal brzy
 kdes "osvěta i lidskost" papouš drzý,
 tu "pokrok", jinde "volnost" vřísklo shůry,
 tam "ideál" skřek vedli hlupáci
 a nejradš pěly papouščí ty kůry
 ve sboru "civi - civilisaci."
 Ta slova vznešená v tom blbém echu
 kol zvučela jak opům ku posměchu
 a bodala je z rána do noci.
 A král tu neznal jiné pomoci,
 než kamenem ty troupy plašit v dálku -
 vždyť s papoušky přec nemoh vésti válku.
 To mráček, opičí jenž nebe kalil;
 však za ním těžký, bouřný mrak se valil.
 
 Kdys do paláce chvátal Bhandragura,
 děs v oku, čelo kryla péčí chmura,
 a proti mravu ani nezazvonil
 před závěsem, jenž kobu krále clonil.
 Zdvih oponu, však rychle nazpět skočil,
 neb v čirých nedbalkách tam krále zočil,
 jak vyšplhav se na baldachýn trůnu,
 tam zlatým říšským jabkem sem tam hází,
 je vzhůru vymršťuje žezla rázy
 a chytá zase divných za posunů
 a vůbec věci všeliké s ním tropí,
 jež činívají rádi s jabkem opi.
 
 Ministr s jemným taktem postál chvíli,
 pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekal
 a zvoncem udeřil pak teprv k cíli.
 Přec asi vládce zabraného zlekal -
 hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů,
 a prchly minuty, než zaslech: Dále!
 Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolu
 již spatřil vážně sedícího krále,
 an říšské jabko hrdě třímal pěstí
 a velebně vstříc hleděl jeho zvěsti.
 
 Ministr kolenem se sklonil k zemi
 a k nebi vznesl bolný zrak i ruce.
 "Ach, králi! Žel, že není ret můj němý,
 bych nemusel to vyřknout - revoluce!"
 
 Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu,
 i koule zlatá vypadla mu z dlaně
 i shýb se po ní, zastrčil ji maně
 do zadní kapsy královského hávu,
 pak teprv ministra za ruku chvátě
 vzkřik: "Revoluce? Možno-li? V mém státě?"
 
 "Ach, pane," s žalem Bhandragura líčil.
 "Věz, kterak odboj pozvolna se plíže
 pak znenadání smělou hlavu vztyčil. -
 Snad na starce se pamatuješ, kníže,
 jenž, jménem Vindragupta, v plném sněmu
 kdys drze čelil majestátu tvému!
 On dál se příčil vzdělanému řádu,
 a když pak oc-hm, zbytečnost tu vzadu
 jsi kázal odrubat, tu činil vzdory,
 ba, pobouřit se snažil druhů sbory;
 však nepořídiv, s Vaňkem poradil se.[58]
 A bylo slyšet jen, že usadil se
 jak poustevník v odlehlé lesa straně,
 kde bydlí na obrovské banyaně
 se sborem papoušků jak barbar pravý -
 Týž, králi, ach, je původcem té vřavy!
 
 Již déle znamenal jsem kleslost mravů,
 jež zmocnila se části nižších stavů.
 Jich svůdci sešlé existence byly,
 jež z nedbalosti nebo mrzké zvůle
 svůj prve slušný oděv zešpatnily:
 právníci, ztrativší svých fraků půle,
 učenci, rozbivší své okuláry,
 a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.
 Ti hleděli teď na každého křivě,
 kdo zachoval si zdravé švy a šosy,
 a brumlali o právech lidu cosi.
 Ba, drzé zraky upírali chtivě
 i na tvou šatnu, králi, (...)
(......)