Svatopluk Čech

HANUMAN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

 Kdesi ve pralesích Hindostanu[5]
 rozvaliny města obrovského
 truchlí v upomínkách slávy zašlé,
 nádhery, jež klesla do hrobu,
 sníce o velebném davu chrámů,
 o hemžení nábožného lidu,
 o palácích, kde se drahokamy
 třpytil prestol[6] pyšných nabobů.
 
 Nyní trosky pagod, minaretů,[7]
 hrdých radžů[8] rozkotaná sídla
 skrývají se pod vějíře palem,
 pod mohutné koše banánů:
 prales ukryl soucitně tu spoustu
 v těžký rubáš z lupení a květů,
 na líc slávy zahynulé spředl
 v hustý závoj sterou lianu.
 
 A v té vzdušné přízi úponkové,
 jako mrštná chasa námořnická
 v síti lan, rod opic dovádivých
 provádí své reje závratné;
 báječného opa Hanumana
 (s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,
 slavně dobyl výspy obrů, Lanky)[9]
 potomstvo to jesti posvátné.
 
 Před časy zde opice ty svaté
 chovány jsou v chrámu velkolepém
 něžnou péčí hindů bohulibých
 pod záštitou Durgy bohyně,[10]
 a když chrám i s městem klesl v rumy
 zlobou nepřátel, zde pozůstaly
 nad troskami, bydliteli jsouce
 jedinými v této pustině.
 
 Sytily se různým sladkým plodem
 lesních obrů, jejich zeleň hustou
 oživoval z jitra do večera
 opičí té obce vřesk a rej;
 pitvorných těl byly; ohon dlouhý
 větví hbitě chápal se jak laso;
 pod náčelkou chlupů rozježených
 téměř lidský měly obličej.
 
 Žily po způsobu jiných opů,
 ale po zákonu zasvěceném
 vždycky jeden mezi nimi králem
 uznáván byl z času dávného;
 dědila se královská ta hodnost
 utvrzeným posloupnosti řádem
 přímo od božského Hanumana,
 opičího reka slavného.
 
 Poslední teď Hanuman jim vzrůstal
 pod laskavou péčí jasné matky,
 ctností mnohou všechna srdce opí
 v tuchu příští slávy ztápěje;
 ale Parvati[11] svým hrozným srpem
 srubla list, jenž poupě skvostné stínil,
 a žár sudby nepřátelské sžehl
 všechny hrdé sny a naděje.
 
 Kdys ve stinném koši sykomory[12]
 královna jej v loktech uspávala,
 něžně odstraňujíc z hebké srsti
 smělce ssající tam vzácnou krev;
 náhle vyšel z bambusové houšti
 netvor lidský v námořnickém šatě,
 neobměkčil kamenné mu srdce
 mateřské té něhy tklivý zjev:
 
 rozlehl (...)
(......)