Svatopluk Čech

LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

     Václave, slož perlík - pojď sem, hochu -
 rád bych s tebou pohovořil trochu.
 
     Nebožtík tvůj otec ze soudruhů
 byl mi nejbližší. Rád mám i tebe.
 Ale vidíš sám: Co z našich luhů
 prokletý ten komín trčí v nebe,
 moje kovárna, den ke dni hlušší,
 záhubu svou blízkou teskně tuší.
 Soused za sousedem ze vsi mizí,
 všude rozkládá se panstvo cizí
 a s té strany nekyne mi čáka;
 tam se spíše sterá léčka chystá,
 jak by vytiskly mne z místa.
 Mne však nevyhrozí, nevyláká
 odtud nikdo. Ať mi perlík třeba
 zrezaví, ať na té špetce rolí
 sklízím kamení jen místo chleba -
 Lešetínský kovář nepovolí!
 Duše moje nerozlomným poutem
 spjata je s tím rodným země koutem.
 Ale pro tebe zde bydla není -
 ladem ležela by mladá síla -
 těžké mi, věř, slov těch pronesení:
 Hledej sobě, hochu, jinde díla."
 
     Zachvěl se jak mrazu dotknutím
 štíhlý jonák, jako větrem jedle,
 vytřeštiv na mistra leknutím
 temné oči z líce poubledlé.
 Pochýlil pak ve snu truchlivém
 hlavu s černým kučeravým vlasem,
 mlčky hrabal v půdě kladivem,
 až pak řekl chvějícím se hlasem:
 "S bolestí bych, mistře, kráčel ztad -
 I mně nejlíp na tom u vás místě -
 Zdarma chci vám pracovati rád -
 Časy lepší navrátí se jistě."
 
     "Bohužel! V to naděje jsou malé,"
 kovář povzdech´. "Jdi jen, hochu milý,
 v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale.
 Jenom k posměchu by lidem byli
 dělníci dva u ohniště toho,
 kde je sotva díla pro jednoho.
 K čemu snít nad prázdnou kovadlinou?
 Jinde lepší žně tvé píli kynou.
 Jdi jen, Václave! Líp takto bude.
 Zdar a štěstí provázej tě všude!
 Vzplane-li má výheň v zašlém jase,
 veselej´ se u ní sejdem zase."
 
     Umlknuli oba. Klid zas rušil
 perlík jen, jímž do žhavého kovu
 mistr zasmušilý prudce bušil.
 Také Václav k výhni zašel znovu;
 ale stál tam bez hnutí a zíral
 zakaleným okem do plápolu,
 jenž mu rudým svitem obestíral
 pěkné líce, pohřížené v bolu.
 Mněl, že v mukách ohnivých tam plane
 vlastní jeho srdce rozervané.
 
     Náhle ke kováři přistoup´ zas
 a když kladiva se ztišil třesk,
 oslovil ho tiše. Žal a stesk
 zněl tou řečí; zachvíval se hlas
 přitlumený, vzduchem přerývaný;
 ret se třás´ jak lupen bouří rvaný.
 
     "Půjdu; ale prve, mistře, vám
 všechno, co mou duší zmítá, sdělím:
 že zde drahý poklad zanechám
 se svým srdcem, se svým štěstím celým.
 A chci vědět, zda ten klenot drahý
 do návratu zachováte pro mne.
 Až vám řeknu: Dobyly mé snahy
 tiché hnízdo pro dvě duše skromné,
 Lidušku si teď pod střechu vlastní
 uvedu, tam žíti budem´ šťastni - -
 zdali zvoláte: Buď vítán, synu!?"
 
     Mistr schýlený nad kovadlinu
 z rukou, spjatých nad kladiva dřevem,
 prudce hlavu čupřinatou zvedl,
 v ustrnutí na jinocha vzhledl
 a pak zaduněl hlas jeho hněvem:
 "Jakže? Liduška? Že tajné svazky
 s tebou má?"
 
     "To svazek čisté lásky,"
 junák zvolal, "jež nám v duše vlétla
 jako paprsk nebeského světla.
 Požehnejte jí. Ta naděj´ se mnou
 půjde v jiný kraj a hvězdou všude
 zářiti mi bude v cestu temnou.
 Ona rameno mé (...)
(......)