Svatopluk Čech

PÍSNĚ OTROKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

 Kdys otroci dva z cesty daleké
 jsme vraceli se širou lesní pouští,
 kde shlukem větví kmeny stověké
 a přivěšených úpon bujnou houští
 den v soumrak měnily. Tyč vzepřenou
 jsme na zedraných nesli ramenou,
 na které se zbožím se houpal žok.
 Co chvíli láním zrychloval náš krok
 i ranami náš hlídač, s kopím v pěsti.
 Tu náhle zapraskaly ratolesti,
 a žíhaná srst protáhlého těla
 se mihla vzduchem ohromná jak střela -
 - skřek zazněl jediný - žerď klesla s žokem
 v prsť rozrytou, již zbarvil krve slap:[26]
 to druh můj vpředu, sražen šelmy skokem,
 se svíjel pod pazoury děsných tlap.
 Náš hlídač bezděky svou napřáh zbraň -
 tu dravec, pustiv mrtvý raba trup,
 jak blesku mihnutím se uvrh naň
 a v houští unášel svůj nový lup.
 
 Já, zchvácen hrůzou, zdvihl oštěp maně,
 jenž hlídači pad z ochromené dlaně,
 a dal se v běh. Chtě z lesa uniknouti,
 než noci mrak se na krajinu zhroutí,
 dál, dál jsem bez rozmyslu kvapil vpřed
 a zbloudil s cesty. Do výšky mě ved
 krok bezděčný, kde příze lian řídla.
 Však znenadání černá svoje křídla
 noc krajem rozpjala - tu zjevil vhod
 svit poslední mně skalní sluje vchod,
 kam zemdlen na vlhkou jsem klesl drť,
 jat brzy spánkem, těžkým jako smrť. - -
 
 Když procitl jsem divně osvěžen,
 svět krásný byl jak v první tvorstva den.
 Až v dálku tam, kde velký slunce kruh
 jak božstva plápolavý štít se hřížil
 nad oceánu zamodralý pruh,
 les nekonečný pode mnou se nížil
 po sklonu horstva nenáhlém a širém,
 bez lidské stopy, slavným objat mírem.
 Kam hleděl jsem, jen zeleň pralesa,
 tak svěží, divukrásná, světlem sytá,
 tu byla v jedno valné moře slita
 vln smaragdových, z něhož v nebesa
 jen orel stoupal modrojasnou šíří
 nad nesčetnými palem nad vějíři.
 
 A za mnou daleko, mlhou zastřena,
 svým sněhem věčným velhor temena
 sem kmitala přes nižší vrcholy.
 I zde již čistší, svěžejší byl vzduch,
 a pralesa se mírnil bujný ruch,
 leč zato smavé příční údoly
 se kryly v rozeklané horstva skráni
 uprostřed skalních kuželů a bání.
 Tam horských bystřin křišťál tekutý
 se tříštil vodopádem v sníh a duhu,
 a vplétal semo tamo třpytnou stuhu
 v trav kyprý samet, nikdy netknutý
 snad krokem člověka. Těch květů vděky
 as nikdy nessál lidský zrak a čich,
 a v kouzlu rajském, nerušeném věky,
 sen země dětský zdál se dřímat v nich.
 Z vln pažitu se pjaly ostrovy
 rozkošně skupeného stromoví,
 jež protkávaly svlačce kvetoucí
 a věnce révy kol se pletoucí,
 jíž nikdo nepěstil. A haluzemi
 ve směsi lupenů se modral hrozen
 neb ruměnil se plod, jenž padal k zemi
 jen tíhou přezrálý neb větrem shozen.
 To panenské byl obraz přírody,
 jhem lidským netknuté, ráj svobody.
 
 A náhle myšlenka mi bleskla skrání,
 hruď zachvěla se v burném zaplesání:
 Jsi svoboden! Prost navždy kletých pout!
 Znik všechen útisk potupný a bolný.
 Skrýš bezpečná ten dálný horský kout,
 zde můžeš hnízdit jako orel volný.
 Tam daleko je život věčných běd
 za stonu zjařmených a drábů skřeku,
 jenž denně ronil v rány duše jed,
 jed hanby (...)
(......)