<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Anton Pavlovič Čechov
překlad: I. Papáček

STRÝČEK VÁŇA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Strýček Váňa - Čechov Anton Pavlovič
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 174 Kč
Strýček Váňa - Čechov Anton Pavlovič
Letní host - Andersonová Alison
 
 
cena původní: 379 Kč
cena: 318 Kč
Letní host - Andersonová Alison
Zápisky a Tri roky - Čechov Anton Pavlovič
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 249 Kč
Zápisky a Tri roky - Čechov Anton Pavlovič

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1    

 

Čtvrté dějství

(zkrácený úryvek)

Pokoj Ivana Petroviče; je zároveň jeho ložnicí i kanceláří statku. U okna velký stůl s účetními knihami a papíry, vysoký psací pult, police, vázy. Menší stůl pro Astrova; na něm kreslicí papíry, barvy, pořadač na spisy; klec se špačkem. Na zdi mapa Afriky, zřejmě nikomu nepotřebná. Velký otoman, potažený voskovaným plátnem. Nalevo dveře do pokoje, napravo do předsíně; u nich rohožka, aby mužici nezamazali podlahu. – Podzimní večer. – Ticho.

TĚLEGIN a MARINA (sedí proti sobě a navíjejí klubko vlny)

TĚLEGIN

Rychleji, rychleji, Marino Timofejevno, rychleji, zavolají nás, musíme se s nimi rozloučit. Už poručili zapřahat.

MARINA (snaží se navíjet rychleji)

Už je toho málo.

TĚLEGIN

Jedou do Charkova. Budou v Charkově.

MARINA

Ale vždyť je líp.

TĚLEGIN

Ti mají nějak naspěch! Jelena Andrejevna zpívá pořád stejnou:

”Ani hodinu už tady nebudu. Pryč, pryč! Ať už jsme pryč. Jeďme do Charkova, rozhlídneme se a pošleme si pak pro věci.” – Jedou si nalehko, jako tažní ptáci. Marino Timofejevno, nebylo jim tady souzeno žít. Nebylo... každý holt má své.

MARINA

A bude tak líp. Vždyť už jsme nevycházeli z hádek a z rámusu. I s bouchačkami si začali. Učiněná hanba!

TĚLEGIN

Tak, tak. Scény jako na jevišti.

MARINA

Už jsem se na to nemohla dívat. (Pauza) Zase tu budeme hezky jako dřív, pěkně při starém. Ráno v osm čaj, v jednu oběd, večer povečeříme. Všecko půjde zase svým pořádkem... jako u lidí... po křesťansku. (Vzdychne si) Kdypak jsem jedla naposled pirohy! Ani nepamatuju.

TĚLEGIN

Ano, už dávníčko u nás nevoněly pirohy. Dávno, dávno... Dneska ráno, Marino Timofejevno, jdu po návsi a kupec za mnou: ”Máš ty to, darmošlape, život!” Až mě tady píchlo.

MARINA

Že si toho všímáš, holečku. Všechny nás živí pánbů. Tebe i Soničku, Ivana Petroviče i mě. Nikdo nesedíme za pecí... v teplíčku... každý máme svou práci. Kdepak je Soňa?

TĚLEGIN

V sadě. Pořád je s doktorem. Hledají Ivana Petroviče, bojí se, aby si něco neudělal.

MARINA

A kam jste dali tu jeho bouchačku?

TĚLEGIN (šeptem)

Schoval jsem ji ve sklepě.

MARINA (s úsměškem)

Jako děti.

Z venku vejde Vojnický a Astrov.

VOJNICKÝ

Nech mě! (Marině a Těleginovi) Nechte mě o samotě! Nepotřebuju hlídače.

TĚLEGIN

Hned, hned, Ivane Petroviči... už jsme pryč. (Odejde po špičkách)

MARINA

Kohout... ten se durdí. (Sebere vlnu a odchází)

VOJNICKÝ

Jdi pryč! Nech mě!

ASTROV

S největší radostí. Už mám být dávno pryč. Jenom ještě maličkost. Nehnu se odtud, dokud mi nevrátíš, cos mi vzal.

VOJNICKÝ

Nic jsem ti nevzal.

ASTROV

Nežertuju. Nezdržuj, musím jet.

VOJNICKÝ

Nic jsem ti nevzal. (Oba si sednou)

ASTROV

Tak? Ještě minutu čekám. Dáš mi to po dobrém, anebo si to vezmu násilím. Svážeme tě a prohledáme. Myslím to úplně vážně.

VOJNICKÝ

Jak je libo. (Pauza) Já pitomec! Dvakrát pálím a vždycky vedle. To si nikdy neodpustím.

ASTROV

Zachtělo se ti vidět krev. Sám sobě si vpal kulku do těla!

VOJNICKÝ (pokrčí rameny)

Ó, čemu mám děkovat, milostivé panstvo? Pokusil jsem se o vraždu, slyšíte, chtěl jsem ho zabít! Proč nepošlete pro četníky? Proč mě nedáte želízka a nezavřete do kriminálu? Aha, máte mě za šílence. (Zlý smích.) Tak já, já jsem šílenec, a ne ti, co pod maskou profesora a učeného mága nosí svou omezenost a tupost a kamení místo srdce! A to není šílenství, vzít si starého dědka a podvádět ho veřejně, přede všemi? Viděl jsem, jak jsi ji objímal.

ASTROV

Ano, objímal. Tobě před nosem! Tobě před nosem! (Dělá na něj dlouhý nos)

VOJNICKÝ (dívá se na dveře)

Ne, ne, to zešílela země, která nás nosí. Ta je šílená.

ASTROV

Neplácej nesmysly.

VOJNICKÝ

Co? Já jsem přece blázen, a blázen smí, blázen plácá nesmysly.

ASTROV

Blázen! Kdepak, holenku, ty nejsi blázen, ty jsi prostě podivín. Šašek jsi. Já si dřív taky o každém podivínovi myslel, že není zdravý a normální. Teď už však vím, že podivínství je normální stav člověka. Jsi naprosto normální.

VOJNICKÝ (zakrývá si oblečej rukama)

Jak se stydím! Kdybys věděl, jak se stydím! Pálí to jako strašný jed, ani žádná bolest tak nebolí. (Teskně) Nesnesu to! (Nakloní se na stůl) Co mám dělat! Co má dělat!

ASTROV

Nic.

VOJNICKÝ

Dej mi něco. Bože můj, je mně sedmačtyřicet let. Když tady budu do šedesáti, to je ještě třináct! Dlouho! Ta dálka! Jak přežiju těch třináct let? Co budu dělat, kde je utratím? Víš, víš... (křečovitě mu tiskne ruku), kdybych mohl začít znova jinak, probudit se jednoho jasného, tichého rána a vidět, že začínám čistou stránku, že všechno minulé je nic, pryč ze světa, že celá minulost byla jen štiplavý dým! (Pláče) Začít nový život. Poraď mi, jak začít... kde začít...

ASTROV (zlostně)

Řeči! Řeči! Jakýpak ještě nový život! My dva máme už konec. Jaképak naděje.

VOJNICKÝ

Konec?

ASTROV

Nač si lhát?

VOJNICKÝ

Dej mi něco... (Ukazuje na srdce) Tady to pálí.

ASTROV (křičí zlostně)

Přestaň! (Zjihne) Ti, co přijdou po nás, za sto, za dvě stě let, ať námi pohrdají, že jsme žili tak prázdně a bez talentu a bez vkusu... ó, pohrdejte, vy, vy příští... vy možná už najdete recept na štěstí... budete umět být šťastni. Možná... ale my? My dva máme už jenom jedinou naději. Že až budeme ležet v rakvi, že nás... snad... navštíví anděl snů... snad. (Vzdychne) Tak je to, brachu. V celém okrese byli jen dva pořádní, inteligentní chlapi: já a ty. Ale vidíš, deset let života tady, tupého, sešněrovaného konvencemi a falší, deset let stačí a nevzpamatuješ se. Zarosteš mechem. Život tady, ten okresní, maličký, zakrslý, ten nás otrávil svou plísní. Zplesnivěli jsme, shnili jako ostatní. (Živě) Ale abych nezapomněl, dej sem, cos mi vzal!

VOJNICKÝ

Já ti nic nevzal.

ASTROV

Lžeš. Vzal. Vzal jsi mi z kufříku lahvičku s morfiem. (Pauza) Poslechni, jestli chceš mermomocí udělat konec, prosím, jdi do lesa a tam se pověs. Ale morfium mi vrať! Jinak z toho budou řeči a klepy, že jsem ti je dal. Mně bude stačit, dyž tě budu muset pitvat. Myslíš, že je to něco příjemného!? (Vejde Soňa)

VOJNICKÝ

Nech mě!

ASTROV (Soně)

Soňo Alexandrovno, váš strýček mi vzal z lékárny lahvičku s morfiem a nechce mi ji vrátit. Domluvte mu. Nemám kdy, musím jet.

SOŇA

Strýčku Váňo, ty jsi vzal morfium? (Pauza)

ASTROV

Vzal. Vím to určitě.

SOŇA

Dej mi je. Proč nás lekáš? (Něžně) Dej, dej mi je. Já jsem možná nešťastnější než ty, a přece si nezoufám. Trpím a budu trpět, co budu živa. Ale nemyslím na morfium. Trp i ty! (Pauza) Dej, dej mi je. (Líbá mu ruku) Strýčku, drahý, hodný... buď hodný a dej mi morfium. (Pláče.) Strýčku, poslechni nás, vrať mu morfium. Trp. Trp taky. Trp jako já.

VOJNICKÝ (vyndá ze stolu lahvičku s morfiem a podá ji Astrovovi)

Tu máš. (Soně) Ale slib mně, že se hned pustíme do práce, hned, hned, musím se něčeho chopit... nebo si něco udělám.

SOŇA

Ano, budeme. Budeme. Jen co je vyprovodíme, hned se dáme do práce. (Nervózně prohrabuje na stole papíry) Beztoho už nám tady rostou kopřivy.

ASTROV (dává lahvičku do kufříku a utahuje řemeny)

Tak, a teď mohu jet!

JELENA (vejde)

Tady jste, Ivane Petroviči! Jděte za Alexandrem, chce vám něco říci.

SOŇA

Jdi, strýčku, jdi. (Bere ho pod paží) Pojď, půjdeme spolu. Musíš se s tatínkem smířit, už se neuvidíte. (Soňa a Vojnický odejdou)

JELENA

Odjíždím. (Podává Astrovovi ruku) Sbohem.

ASTROV

Už?

JELENA

Ut zapřahají.

ASTROV

Sbohem.

JELENA

Dneska jste mi slíbil, že sem už nevkročíte.

ASTROV

Slíbil. A odjíždím. (Pauza) Čeho jste se bála? (Bere ji za ruku) Je to tak strašné?

JELENA

Je.

ASTROV

A jinak byste zůstala? Ano? Zítra v hájovně...

JELENA

Ne. Jsem rozhodnuta. Jen proto jsem tak statečná, že je už zapřaženo. Jen o jedno vás prosím: Myslete na mě hezky. Chci, abyste si mě vážil.

ASTROV

Eh! (Mávne rukou) Zůstaňte, prosím vás. Co chcete dělat? Před čím utíkáte? Kam půjdete? Nic jste neužila... co máte na světě? Dříve nebo později, stejně se jednou poddáte a budete hořet... Když to má být... než někde v Charkově nebo v Kursku... to raději tady... s celou poezií... vidíte ten zlatý podzim... Tady máme les, trávu... nebe... opuštěná hnízda... jako v Turgeněvovi...

JELENA

Jak jste směšný, doktore. Zlobím se na vás. Ale budu na vás ráda vzpomínat. Jste zajímavý a jiný než všichni. Už vás nikdy neuvidím, proč bych tedy před vámi hrála? Trochu jste mi popletl hlavu. Trošičku. Nu, dejte sem svou ruku a rozejděme se jako dobří přátelé. Nevzpomínejte na mě ve zlém.

ASTROV (tiskne jí ruku)

Ano, jeďte si... (Zamyšlen) Nerozumím vám: jste dobrá a jemná, ale i kus kamení je ve vás. Přijeli jste sem, vy a váš muž, a všichni, kdo tu pracovali, lopotili se, něco vytvářeli, všeho museli nechat a celé léto se museli točit jen kolem vás a podagry vašeho muže. Nakazili jste je všecky svou zahálkou. On i vy. Taky jsem se dal strhnout. Nic jsem nedělal, celý měsíc mě to táhlo jen sem, lidi mi zatím stonali a na mých pasekách mužici pásli krávy. Tak je to: ať vstoupíte kamkoli, vy a váš muž, všude sijete zkázu. Žertuji, ano... Ale jsem jist, že kdybyste zůstala, statek by zpustl docela. I já... i já... A pro vás... Jeďte, jeďte... krásná. Finita la comedia!

JELENA (bere z jeho stolu tužku)

Na památku, smím? (Schová ji)

ASTROV

Jak je to zvláštní! Tak blízko... a najednou... dálka. Nikdy se už neuvidíme. Jsme sami, než zas přijde strýček Váňa s kyticí, smím? Na rozloučenou. (Líbá ji) Milá, milá.

JELENA

Mějte se hezky. Přeju vám všechno dobré. (Ohlíží se) Můj, můj!... (Prudce ho obejme a rychle se odtrhne) Musíme jet.

ASTROV

Jeďte, jeďte, co nejdřív! Koně čekají, jeďte!

JELENA

Někdo přichází... Jdou... (Naslouchají)

ASTROV

Finita. (Vejde Serebrjakov, Vojnický, Marie Vasiljevna s knížkou, Tělegin a Soňa)

SEREBRJAKOV (Vojnickému)

Respektuji tvou velkodušnost. Po tom, co se stalo, za těch pár hodin, prožil jsem tolik a tolik přemýšlel, že bych mohl napsat traktát o tom, co je život a jak se má žít. Rád slyším tvé omluvy a sám prosím za odpuštění. Sbohem, kamaráde. (Třikrát se s Vojnickým políbí)

VOJNICKÝ

Budeš dostávat zase tolik, co jsi dostával dřív. Všechno bude zas, jak bylo. (Jelena objímá Soňu)

SEREBRJAKOV (líbá ruku Marii Vasiljevně)

Maman...

MARIE VASILJEVNA (líbá ho)

Alexandře, dejte se zas brzy fotografovat a pošlete mi obrázek. Víte, jak vás zbožňuji.

TĚLEGIN

Sbohem, vaše excelence. Vzpomeňte si na nás.

SEREBRJAKOV (políbí Soňu)

Sbohem, Soničko. Všichni sbohem! (Podává ruku Astrovovi) Děkuji vám za přátelství. Vážím si vašich názorů, vašeho nadšení i vaší práce. Ale dovolte mně, zkušenému, slovíčko na rozloučenou, přátelé: Aby měl náš život cenu, musí po nás zůstat dílo, dílo, přátelé! (Klaní se všem) Tak buďte zdrávi a hodně štěstí! (Odejde, za ním Marie Vasljevna a Soňa)

VOJNICKÝ (políbí prudce ruku Jeleně)

Sbohem,... odpusťte. Už se neuvidíme.

JELENA (dojata)

Sbohem, drahý. (Políbí ho na čelo a odejde)

ASTROV (Těleginu)

Ďobko, řekni, ať hned zapřáhnou taky pro mě.

TĚLEGIN

Řeknu, řeknu. Už běžím. (Odejde) (Zůstane Astrov s Vojnickým)

ASTROV (uklízí se stolu barvy a dává je do kufru)

Co že je nejdeš vyprovodit?

VOJNICKÝ

Jen ať jedou, ale já... já nemohu. Je mi těžko. Musím už něco dělat. Pustím se do práce. (Hrabe se na stole v papírech) (Pauza. Je slyšet rolničky.)

ASTROV

Odjeli. Profesor si asi oddychl. Toho sem už nedostaneš, žádný strach!

MARINA (vejde)

Odjeli. (Sedne si do křesla a plete)

SOŇA (vejde)

Odjeli. (Utírá si oči) Šťastnou cestu! (Váňovi) Tak, strýčku Váňo, s chutí do práce! Dej mi nějakou práci.

VOJNICKÝ

Do práce, správně, skřivánku, do práce!

SOŇA

To už je doba, co jsme naposled seděli tady u toho stolu. (Rozsvěcuje lampu na stole.) Heleď, inkoust načisto vyschl. (Jde s kalamářem ke skříni a nalévá inkoust) Víš, že mi je už po nich smutno?

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist