František Ladislav Čelakovský

SLOVANSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ
Díl třetí
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2. Potok Michajlo Ivanovič

(Pověst staroruská)

 V starém sídlu, v Kyjevě velebném
 u vlídného kněze Vladimíra
 bylo stolování, slavné hody
 třem na poctu mladým pobratřencům,
 světo-ruským, statným bohatýrům:
 a prvnímu v poctu pobratřenci,
 bohatýru statnému ruskému,
 jenže Potok Ivanovič slove;
 a druhému v poctu pobratřenci,
 Dobryňovi mládci Nikitiči;
 i třetímu v poctu pobratřenci,
 Alešovi mládci Popoviči.
 Promluví tu Vladimír kněz vlídný:
 "Hoj, an jseš ty Potok Ivanovič!
 Učiniž mi velemilou službu,
 dojeď ty mně k moři ke sinému,
 tam na jeho zátoky na teplé,
 labutí mi a husí nastřílej,
 tož i malých přeletavých kačic,
 k mému stolu, stolu knížecímu;
 chciť se láskou za to odsloužiti."
 A Michajlo Potok Ivanovič,
 nepijeť on ni piva, ni vína,
 leč k Bohu se pomodliv vychází.
 Ruče vsedne na koně dobrého,
 jedva viděn ven ze vrat vyjíždí,
 v šírém poli prach za ním ve sloupech.
 
 Kdy přicválal k moři ke sinému,
 příkré břehy osuly se ptactvem,
 nastřílel on husí i labutí,
 tož i malých přeletavých kačic.
 A kdy hodlal vraceti se k sídlu,
 aj, tu bílou stihne labuť okem,
 na labuti peří zlato ryzí,
 i hlava se její leskne v zlatě,
 leskne v zlatě i v drobných perličkách.
 Rychle Potok svůj tuhý luk snímá,
 z toulu střelu kalenou vynímá,
 luk svůj tuhý pojav do levice,
 a kalenou střelu do pravice,
 na hedbávnou tětivu ji klade.
 Pak za ucho luk tuhý potáhnul,
 i kalenou střelu sedmi čtvrtí -
 ocelové péra zaskřipěly,
 i na luku rohy zazvučely;
 již již bylo střelu vypustiti, -
 promluví tu k němu labuť bílá,
 Avdoťuška Lichovidijevna:
 "Hoj, an jsi ty Potok Ivanovič!
 Nestřílejže na mne labuť bílou,
 přijde čas, kde tobě se odsloužím."
 Na břeh labuť příkrý vychodila,
 v děvici se krásnou proměnila.
 A Michajlo Potok Ivanovič,
 vetknuv ostré kopí v syrou zemi,
 a za ostré kopí kůň uvázav,
 ujal dívku za bělounké ruce,
 i celoval v medová ji ústa.
 Avdoťuška Lichovidijevna
 tu žalostně k němu promluvila:
 "A byť by chtěl mne za choť pojíti,
 věz, že komu dříve z nás umříti,
 druhu za ním živu jíti ve hrob."
 
 Bez meškání Potok Ivanovič,
 vyšvihnuv se na dobrého koně,
 v tato slova s děvicí se loučí:
 "Poslyš medle, Avdoťuško milá!
 Kdy se v sídlo kyjevské vrátíme,
 a kdy zvony zavzní na nešpory,
 buď hotova, buď mi připravena
 ku příchodu do slavného chrámu,
 tam přijmeme zasnoubení svoje."
 
 Potok koněm zatočiv ujíždí
 ku Kyjevu od moře siného.
 Avdoťuška Lichovidijevna
 letí bílou labutí ve Kyjev
 k otci svému i k milé matičce.
 A nikde se Potok Ivanovič
 neomeškal, ani koněm postál,
 přec Avdoťa Lichovidijevna
 dříve něho v domovu se octla,
 a pod oknem mřežovaným sedíc,
 na milého jezdce se usmívá.
 I diví se Potok Ivanovič,
 i diví se jeda po ulici:
 "Nikde nestál, ni jsem se omeškal,
 aj, a dříve v domovu se octla! -"
 
 Když ke dvoru přijel knížecímu,
 tudíž vrátní zvěstují stolníkům,
 a stolníci knězi Vladimíru
 o příjezdu Potoka Michajla.
 Kníže velí k pavlači mu jeti -
 ihned Potok s koně na zem skáče,
 (...)
(......)