Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola jedenáctá

Co Donu Quijotu s několika pasáky koz se přihodilo.

Jest od pasáků vlídně přijat a Sancho, co nejlépe mohl, Rocinanta opatřiv, šel po vůni, která z několiku kozích kýtek, které v kotli u ohně se vařily, pocházela. A ačkoliv by byl rád zkusil, jsou-li dost, aby z kotle do žaludku se překládaly, musel nechati tak; neb kozáci je od ohně vzali a prostřevše několik ovčích koží, velmi zkrátka svou prostou večeři přistrojili a je oba na důkaz upřímné vůle své k ní pozvali. Oněch šest, co u bravu se nacházeli, kolem koží se posadilo; Dona Quijota ale s velikou zdvořilosti poprosili, aby na obrácené koryto se uhostil. D. Quijote si sedl a Sancho zůstal státi, aby mu číši, která z rohu byla udělána, podávati mohl.

Vida ho pán jeho státi, pravil mu: Abys věděl, Sancho, jakou dobrotu dobrodružné rytířství do sebe má, a jak snadno možno těm, jenž mu jakýmkoli způsobem slouží, ke cti a vážnosti před lidmi přijíti, chci, abys tu po mém boku a ve společnosti dobrých lidí těchto se posadil a byl jedno se mnou, jenžto jsem tvůj pán a skutečný velitel. Jez se mnou z jedné mísy a pij, odkud já piju; neb o rytířství dobrodružném lze to samé říci, co o lásce se praví, že všecko sobě rovným činí.

Mnoho díků, pravil Sancho; však musím V. Milosti říci, že mně, když jen mám co jíst, tak dobře ano lépe se to jí stoje, než kdybych vedle císaře seděl. A také, mám-li s pravdou ven, mně chutná mnohem lépe to, co ve svém koutku jím, bez ostychu a okolků, třeba to byl chléb a cibule, než bažanti u cizého stolu, kde musí člověk pořád se upejpat, málo jíst, často se omlouvat, nesmí si odkýchnout ani zakašlat, když mu chuť přijde, aniž co učinit, co samota a svoboda s sebou přináší. Pročež, pane můj, račte tuto čest, kterou V. Milost mně, svému služebníku, chce prokázat a již dobrodružné rytířství s sebou nese, k němuž já náležím, jsa V. Milosti zbrojnošem, račte prosím čest tu v něco mně pohodlnějšího a prospěšnějšího obrátit. A proto poníženě děkuju, jakoby se bylo stalo; bez toho budu moci do nejdélší smrti býti.

Proto ale přece musíš si sednout, pravil na to D. Quijote; nebo, kdo se ponižuje, bývá povýšen. — Vzav jej za ruku, přinutil ho, že vedle něho se posadil.

Kozáci té řeči o rytířích a zbrojnoších nerozuměli, toliko jedli, mlčeli a na své hosti se koukali, kterak s velikou chutí co pěst veliké kusy kozloviny hltali. Když bylo po mase, vysypali sladkých žaludů na kůže a při tom půl sýrce, tvrdšího, než kdyby z vápna byl býval, předložili. Roh mezi tím nezahálel, neb koloval tak pilně, pln a prázden, jako okov u studně, že snadno jeden ze dvou měchů tu se nacházejících jest vyprázdněn.

Potom, když D. Quijote svůj žaludek náležitě byl upokojil, vzal hrst Žaludů a chvíli na ně hleděv hlas svůj pozvedl řka: Šťastný věk a blažení časové oni, jež staří zlatými jsou nazvali, ne proto, že tenkrát zlato, jež za tohoto železného věku tak se cení, za oněch šťastnějších dnů snadněj se nabývalo, nýbrž proto, že ti, co za těch časů (...)

(......)