Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola druhá

Jedná o prvním výjezdu důvtipného D. Quijota z domova.

Když byl tedy tyto přípravy učinil, nechtěl s vyvedením své myšlénky déle meškati; dohánělať jej k tomu škoda, kterou, jak on myslil, svět jeho váháním trpěl, nebo bylo křivd, jež pomstít, nepravostí, jež napravit, pošetilostí, jež zlepšit, a povinností, jimž zadostučiniti zamýšlel. A tak nikomu se svým zámyslem se nesvěřiv, aniž od koho jsa viděn, jednou ráno časně za parného dne měsíce července, celou svou zbrojí se oděl, na Rocinanta vsedl, svou slátanou přílbici si nasadil, štít navlekl, kopí chopil, tajnou brankou ze dvora vyjel a s nesmírným potěšením a blahem nad snadným počátkem svého předsevzetí v poli se octnul. Však sotva že to byl vyvedl, an hrozná myšlénka jej napadla a sice taková, žeby málem byla jej přinutila od počatého podniknutí ustati. Přišloť mu na mysl, že není rytířem pasovaným a že podle rytířských zákonů ani nemůže, aniž smí, s nějakým rytířem zbraní se potkati, a mimo to měl míti zbroj čistou, jako rytíř nováček, beze znaku ve štítu, ažby svou chrabrostí jej si vydobyl. Tyto myšlénky zviklaly sice jeho předsevzetí, ale že jeho šílenství více nad ním mohlo, než kterákoli moudrá myšlénka, umínil si, že od prvního rytíře, s nímž setká se, dá se pasovati, za příkladem mnoha jiných, kteří, jakož byl v knihách četl, taktéž jsou učinili. Co do čistoty své zbroje umínil si při příležitosti ji tak vycídit, že bude nad hranostaje bělejší, a tímto upokojen dal se na cestu, kam jeho kůň sám chtěl, maje za to, že v tom hlavně dobrodružství záleží. Cestou náš z brusu nový dobrodruh takto sám k sobě promlouval: Jaká pochybnost, než že ve příští čas, až pravdivá historie mých slavných činů na světlo vyjde, onen učenec, jenž o nich psáti bude, když k vypravování o tomto mém prvním tak ranném výjezdu přijde, takto položí: „Sotva že rudý Apollo po tváři města a šíré zemi zlaté nitky svých krásných vlasů byl rozestřel, a sotva že malincí a pestří ptáčkové svými zvučnými jazýčky v libé a medové harmonii byli uvítali výstup růžové Jitřeny, jenžto opustivši měkké lože žárlivého chotě ze bran a pavlanů jasného obzoru se ukázala: slavný rytíř D. Quijote de la Mancha opustiv pohovné peřiny vsedl na svého výborného oře Rocinanta a vyhlášenou plání montielskou se bral.“ Jelť tamtudy skutečně a pravil dále: „Šťastná léta, šťastný věku ty, kde činy moje na světlu vyjdou, důstojny, aby ryty byly v kov, tesány v mramor a malovány na obrazech pro památku časům budoucím! O ty věhlasný kouzelníče, buď si kdo buď, jenž máš se státi spisovatelem této obzvláštní historie, prosím tě, nezapomeň mého dobrého Rocinanta, stálého mých cest a příhod společníka.“ Pak hned na to začal mluvit, jakoby opravdu byl zamilován: „O princezno Dulcineo! paní tohoto poddaného srdce, jak veliký bol jste na mne vzložila, an mne od sebe propouštějíc tak přísně jste mi zakázala, před Vaši krásu nepředstupovat. Pohněte se, paní moje, a rozpomeňte nad tímto Vám oddaným srdcem, jež tak těžko (...)

(......)