Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá šestá

Jedná o jiných neobyčejných příhodách, které v hospodě se staly.

V tom pravil hospodský, který ve vratech hospody stál: Tamhle jede hezká hromádka hostí; zastaví-li ti se zde, budeme míti švandu.

Co je to za lid? pravil Cardenio.

Čtyři mužští, odpověděl hospodský, jedou na koních ve krátkých třmenech, s kopími a štíty a jsou všickni černě zakukleni; s nimi jede ženská bíle oděná v ženském sedle, s tváří též zastřenou a mimo to dva pacholci pěší.

Jsou již blízko? otázal se farář.

Tak blízko, odpověděl hospodský, že již skoro jsou zde.

Slyšíc to Dorotea, zastřela si obličej a Cardenio do komory D. Quijotovy odešel, což sotva že se bylo stalo vjeli do hospody lidé, o kterých hospodský povídal. Oni čtyři, jenž byli slušného zrostu a vzezření, slezli s koní a šli ženštině ze sedla pomoci a jeden z nich vzav ji do své náruči na židli, která před komorou stála, do které byl Cardenio se schoval, ji posadil. Po celý ten čas ani ona ani oni kuklí svých nesundali ani slova nepromluvili; toliko ženština, když na židli sedala, z hluboka si oddechla a jako osoba nemocná a unavená ruce na klín si složila. Pěší pacholci odvedli koně do konírny.

Vida to farář a jsa žádostiv zvědět, co to jest za lid, jenž v zakuklení a s takovým mlčením cestuje, šel za pacholky a ptal se jednoho z nich na věci ty, načež on mu odpověděl: Odpušťte, pane, já vám nemohu pověděti, kdo ti lidé jsou; jenom to vím, že, jak se zdá, jsou lidé znamenití, zvláště onen, co slečnu tu, jak jste viděli,, do náručí vzal; mimo to mají všickni ostatní k němu velikou úctu a nečiní se nic jiného, než co on nařizuje a poroučí.

A kdo je ta slečna? tázal se farář.

Také to vám nemohu říci, odpověděl pacholek; nebo po celou cestu jsem ji ve tváři neviděl; vzdychnout jsem ji ovšem mnohokrát slyšel a sice tak, jakoby každým vzdechem duši vypustit chtěla. A není také divu, že ničeho více nevíme, než jsem pravil; neb oni se s námi na cestě setkali a žádali a přemluvili nás, abychom s nimi až do Andalusie šli, že nám velmi dobře zaplatí.

A slyšeli jste některého z nich jmenovat? tázal se farář.

Ba ne, odpověděl pacholek, nebo všickni cestovali v takovém mlčení, až ku podivu, a nebylo mezi nimi nic jiného slyšet, leč štkání a vzdechy ubohé slečny, takže nám jí bylo líto a my s jistotou myslíme, že ji někam vezou, kam jí se nechce, a jak z jejího obleku jest vidět, jest ona buď jeptiška, anebo má jí se státi, což jest to nejjistější a protože snad jí stav jeptišský jest proti vůli, je ona tak zarmoucena.

To všecko může být, pravil farář a zanechav jich tam opět odešel, kde Dorotea se nalézala. Ta uslyševši zakuklenou vzdychat, pohnuta přirozenou útrpností k ní přistoupila a pravila: Co jest vám, slečno moje? je-li to něco, v čem vám ženská zkušenost může prospěti, ochotně svou radou a pomocí vám posloužím.

Na to vše ztrápená ženština mlčela a ačkoliv Dorotea opětně ještě větší služby jí nabízela, ona nicméně neustále ve svém mlčení trvala. (...)

(......)