Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmdesátá čtvrtá

Kterak D. Quijote se roznemohl, učinil závět a umřel.

Jako věci lidské nejsou věčné chábnouce ustavičně od svého počátku až dojdou posledního cíle, zvláště pak život lidský, a jako D. Quijote neměl výsady nebes, aby zastavil běh žití svého, dospěl ku konci a cíli, když se toho nejméně nadál. Buďsi z těžkomyslnosti, že byl poražen, buďsi ustanovením božím, jež tak to zřídilo, upadl do horečnosti, anaž ho šest dní k posteli poutala. Za ten čas byl zhusta navštěvován od faráře, bakaláře a lazebníka, přátel svých, kdežto Sancho Panza, zbrojnoš jeho, od hlav se mu ani nehnul. Domnívajíce se, že zármutek porážkou a tím povstalý, že nevidí naplněnu tužbu svou, totiž svobodu a odčarování Dulcinee, způsobil mu ten stav, všemi možnými prostředky hleděli ho potěšiti. Bakalář mu domlouval, aby si dodal mysli a vzchopil se k nastoupení pastýřského života, k němuž prý on už má hotovou selanku, anaž se mu pěkněji podařila, než kterákoli Sanazarovi. Že i ze svých peněz koupil dva výtečné psy ku hlídání skotův, jeden že se nazývá Barcino a druhý Butron, a že mu je prodal jakýsi quintanarský pastvec. Nic však méně chmurná mysl D. Quijota neopouštěla.

Přátelé zavolali lékaře, který mu ohledal žilotep, nebyl ale hrubě spokojen řka, aby pro všecko pečováno bylo o spásu jeho duše, poněvadž prý tělo jest v nebezpečenství. D. Quijote vyslechl to s klidnou myslí, ne však hospodyně, neť a zbrojnoš jeho, kteří dali se do usedavého pláče, jakoby pán jejich už mrtev před nimi ležel. Náhled lékařův byl, že těžkomyslnost a zármutek ho dorazily. D. Quijote žádal, aby ho nechali samotna, poněvadž prý si chce trochu sdřimnouti. Zůstavili ho; spal jak se říká jedním proudem, přes šest hodin, tak že hospodyně a neť domnívaly se, že ve spaní skoná. Na konci řečené doby se probudil a hlasitě zvolal: Pochválen budiž všemohoucí Bůh, jenž mi takové dobrodiní prokázal. Milosrdenství jeho zajisté nemá konce a nedá se obmeziti ani přerušiti hříchy lidskými.

Neť poslouchala slova ujcova, a poněvadž jí připadala spořádanější než obyčejně bývala dokonce v této nemoci, tázala se ho: Co pravíte, milostivý pane? Stalo se něco neobyčejného? Jaké to milosrdenství? Jaké to hříchy lidské? — Milosrdenstvím jest to, odpověděl D. Quijote, co mi v tomto okamžení uděliti ráčil Bůh, jemuž nepřekážejí, jak jsem pravil, hříchové moji. Mám již volnou a jasnou mysl bez temných stínův pomatenosti, kterou na mne uvalilo neblahé a ustavičné čtení zlořečených kněh rytířských. Již nahlížím pošetilost a svůdnost jejich a nelituji toho, kromě že se poznání to stalo již trochu pozdě, tak že mi nezbývá času k náhradě, bych čítal jiných, které by světla daly duchu mému. Cítím, neti, že se nacházím nad hrobem. Rád bych umřel tak, bych důkazův podal, že nebyl život můj tak zlý, bych zůstavil po sobě jméno blázna, neboť byl-li jsem bláznem, nerad bych pravdu tu potvrdil při skonání svém. Zavolej, rozmilá, mé dobré přátely, faráře, bakaláře Samsona Carrasca a mistra (...)

(......)