Miguel Cervantes

DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XXII.

O tom, jak don Quijote vrátil svobodu mnoha nešťastníkům, kteří byli proti své vůli vedeni někam, kam se jim nechtělo.

 

Sidi Hamet Ben Enheli, spisovatel arabský a manchský, rozvíjí dále tuto neskonale důležitou, honosnou, neobyčejně zevrubnou a přitom tak milou a důvtipnou historii a praví, že když spolu slavný don Quijote de la Mancha a Sancho Panza, jeho zbrojnoš, vyměnili slova, která jsou uvedena na konci kapitoly dvacátéprvé, pozvedl don Quijote zrak a spatřil, jak se k němu po silnici blíží pěšky asi dvanáct mužů připoutaných jako zrnka růžence za hrdla k velkému železnému řetězu a s okovy na rukou. Doprovázeli je dva muži na koni a dva pěší a jezdci měli muškety s kolečkovým zámkem a ti druzí halapartny a meče. Jakmile je Sancho Panza uviděl, řekl:

"To je řetěz galejníků, lidí otročících králi, a vedou je na galeje."

"Jak to, že lidí otročících?" otázal se don Quijote. "Copak je možné, že by král někoho zotročoval?"

"To přece neříkám," odpověděl Sancho, "chtěl jsem jenom říci, že to jsou lidé, kteří byli za své zlé činy odsouzeni na galeje a budou je tam přidržovat k službě králi násilím."

"Ať tak či onak," řekl nato don Quijote, "ti lidé jdou sice docela klidně, ale nikoliv z vlastní vůle, vždyť je násilně vedou na galery."

"To ano," přitakal Sancho.

"Je-li tomu tak, jak pravíš," řekl don Quijote, "pak se to týká také mne, neboť mým posláním je zabraňovat násilí a skutkem pomáhat lidem nebohým."

"Uvažte, Milosti," řekl na to Sancho, "že spravedlnost, což je vlastně totéž co sám král, nedopouští se na takových lidech křivdy a násilí, ale trestá je jenom za jejich zločiny."

Zatím se již galejníci, spoutaní řetězem, přiblížili a don Quijote požádal ihned velmi zdvořile jejich strážce, aby mu laskavě vysvětlili, oč zde vlastně jde, a sdělili mu stručně nebo třeba i obšírněji, z jakého důvodu vedou ty lidi takto v okovech. Jeden z jízdních strážců odpověděl, že to jsou galejníci, pod přímou pravomocí Jeho Veličenstva krále španělského, a že se ubírají na galeje; více prý mu však o tom říci nemůže a on ani vědět nemusí.

"Přesto však bych chtěl vědět o každém z nich, co jej do toho neštěstí přivedlo," namítl don Quijote.

A mluvil do nich tak dlouho a tak uctivě, chtěje je pohnout k tomu, aby mu pověděli, co toužil z té duše vědět, že mu strážce na koni nakonec řekl:

"Máme tu sice rejstřík i potvrzení rozsudku všech těch darebáků, ale není zrovna vhodná chvíle, abychom vám je tu teď vyndávali a četli. Zajeďte si k nim, milostpane, poptejte se jich na to a odpovědí vám místo nás, bude-li se jim ovšem chtít. A jistě se jim chtít bude, protože je to chasa, která moc ráda tropí čertoviny a svými kousky se ráda pochlubí."

Když tedy dostal to dovolení, které by si byl jistě vynutil, kdyby mu je nebyli sami dali, přiblížil se don Quijote k řetězu a zeptal se prvního galejníka, jaké hříchy má na svědomí, že s ním tak zle nakládají. Ten mu odpověděl, že takto se mu vede, protože se zamiloval.

"Jenom proto jste tady?" podivil se rytíř. "Jestliže posílají lidi na galeje za to, že jsou zamilovaní, mohl jsem na nich sám veslovat už hezky dlouho."

"Ale to nebylo jen takové obyčejné milování," řekl mu na to galejník. "Já jsem, milostpane, zahořel pro velký koš plný bílého prádla a tak jsem si vám jej přitiskl k hrudi, že kdyby mi jej nebylo vyrvalo rameno spravedlnosti, objímali bychom se myslím dosud. Bylo to in flagranti, nemusili se mě už tedy dotazovat právem outrpným, věděli jsme, na čem jsme, vysázeli mi na záda stovečku, přidali mi na chlup tři toky na houpačkách a je to."

"Co jsou to ty houpačky?" zeptal se don Quijote.

"To jsou jako ty galery," odpověděl galejník. Byl to mladý, asi čtyřiadvacetiletý muž a řekl, že je z Piedrahity.

Don Quijote se obrátil se stejnou otázkou na druhého, ale ten zůstal jako němý, tak byl smutný a sklíčený; a vtom již za něho odpověděl první galejník:

"Ten to má, pane, za to, že je takový kanárek, zpěvák, víte, a hudec."

"Jak je to možné," podivil se opět don Quijote. "Copak se může někdo dostat na galery jenom proto, že je hudec a zpěvák?"

"Ano, pane," odpověděl galejník, "nejhorší je, když si někdo v nouzi nejvyšší prozpěvuje."

"Já jsem slýchával něco docela jiného, že totiž v písni a ve zpěvu vždy najdeš úlevu," řekl nato don Quijote.

"U nás je tomu naopak," pokračoval muž v železech. "Kdo si jednou zazpívá, pláče nadosmrti."

"Tomuhle nerozumím," řekl don Quijote.

Tu mu však řekl jeden ze strážců:

"Pane rytíři, zazpívat, když je nouze nejvyšší, znamená u těchto ptáčků vyznat se na mučidlech. Tohoto hříšníka se dotazovali právem útrpným a hned se pánům doznal, že si hleděl jen té hřívy, to je, že koně kradl, a protože se přiznal, odsoudili ho na šest roků na galeje a přidali mu k tomu dvě stě ran, které si už nese na zádech. A je stále zamyšlený a smutný, protože s ním ta cháska zacházela nedobře už tam ve vězení a ti, když jsou nyní s ním, trápí ho, jak jen mohou, a pošklebují se mu a opovrhují jím, že se ke všemu přiznal a neměl dost odvahy, aby řekl na všechno ne. Říkají, že když má člověk tvrdé jádro, může zrovna tak dobře odpovědět ‚a ne‘ jako ‚ano‘ a že na tom obviněný není vlastně ani tak zle, když jeho život a smrt závisí jen na tom, jak dovede vládnout jazykem, a nikoliv na svědcích a důkazech. A domnívám se, pane, že se ti braši v tomhletom nějak zvlášť nemýlí."

"Také si to myslím," souhlasil don Quijote.

Potom se obrátil na třetího galejníka a zeptal se ho totéž co těch druhých; a ten odpověděl velice pohotově a věru bez ostychu.

"Já jdu na ty naše milé houpačky na pět let, protože mi chybělo deset dukátů."

"Dám jich milerád třeba dvacet," řekl na to don Quijote, "abych vám pomohl z tohoto trápení."

"To mi připadá," odpověděl galejník, "jako by měl někdo plné hrsti peněz někde na širém moři a umíral hlady, protože nemá, kde by koupil, co potřebuje. Kdybych já tak měl v pravou chvíli těch dvacet dukátů, které mi dnes, milostpane, nabízíte, byl bych pěkně podmastil pero písařovo a zbystřil um panu prokurátorovi a mohl jsem se teď procházet po hlavním náměstí v Toledě a nemusil jsem šlapat tady na silnici v obojku jako nějaký chrt. Ale Bůh je mocný. Mějme tedy strpení a půjde to!"

 

***

 

Potom se zadíval na všechny přikované a promluvil k nim takto:

"Ze všeho toho, co jste mi, bratři moji přemilení, jeden po druhém pověděli, vyrozuměl jsem více než jasně, že vás sice odsoudili za vaše viny, ale že s trestem, jehož břímě na sobě nesete, spokojeni nejste a jdete na galeje velmi neradi a věru proti své vůli a možná též, že jenom nedostatek odvahy, kterou projevil tamhleten při mučení, jenom to, že onen neměl dost peněz a tenhle opět mocného ochránce, a konečně i to, že soudce nevynesl rozsudek podle práva, to všechno, pravím, uvrhlo vás do zkázy a zavinilo, že jste snad právem věřili ve spravedlnost, ale nedočkali se jí. A vrací se mi to nyní tak živě na mysl, mluví to ke mně, přemlouvá mě, ba rovnou nutí, abych na vás ukázal, proč mě nebe seslalo na svět a pak uvedlo ze své vůle do řádu rytířského, v němž jsem učinil slib, že budu pomáhat slabým a před zpupností mocných vždy ochraňovat lidi utlačované. Protože však vím, že jest jedním z pravidel moudrosti a obezřetnosti, aby se lidé neutíkali k násilí, když lze něčeho dosáhnout po dobrém, rád bych nejdříve poprosil zde tyto pány komisaře i strážce, aby byli tak laskaví a zbavili vás pout a nechali vás odejít s pokojem. Vždyť se zajisté najde dost a dost lidí, kteří budou rádi sloužit králi, a to při lepší příležitosti. A myslím též, že je věru kruté dělat otroky z lidí, které Bůh i příroda učinili svobodnými. A pak vám také, páni strážci," dodal ještě don Quijote, "tihle chudáci vůbec nic neudělali. Ať si každý zde na zemi poradí se svým hříchem, jak už sám dovede; Bůh na nebesích pak již dobré odměňuje a zlé trestá, a nesluší se také, aby se počestní lidé, když se jich to vlastně ani netýká, chovali k svým bližním jako nějací mistři popravčí. Žádám vás o to tak mírně a pokojně, abych vám měl být zač vděčen, když mi vyhovíte. A neuděláte-li to dobrovolně, toto mé kopí a tento můj meč i síla mé paže vás k tomu přimějí násilím."

"To jste to pěkně vymudroval!" vyjel si na něho komisař. "Nic chytřejšího vám už nenapadlo? Jak může někdo na nás chtít, abychom mu vydali královy vězně, jako bychom měli právo je propustit a on nám to mohl tady na silnici poručit! Jeďte si, vašnosto, s Pánem Bohem svou cestou a narovnejte si na hlavě raději ten hrnec a nestrkejte prsty do toho, po čem vám nic není."

"Vám dám jednu po pazouru, vy kryso prašivá!" rozkřikl se na něho don Quijote.

A už se na něho vrhl tak prudce, že se napadený nezmohl ani na obranu a spadl na zem, zraněn dost těžce rytířovou píkou. Na štěstí pro dona Quijota byl to právě ten s mušketou. Ostatní strážci byli z toho zprvu celí zkoprnělí, neboť se něčeho takového nenadáli, pak se však z toho leknutí přece jen vzpamatovali, jezdci se chopili mečů, pěší popadli halapartny a uhodili na dona Quijota, který je klidně očekával. A jistě by se mu bylo zle vedlo, kdyby galejníci vidouce, že se jim naskýtá příležitost dostat se na svobodu, nebyli toho hned využili a nepokoušeli se rozrazit řetěz, k němuž byli přikováni. Nastal takový zmatek a shon, že strážci vrhající se hned proti galejníkům, kteří se zbavovali pout, pak opět útočící na dona Quijota, který dorážel zase na ně, nestačili vlastně na nic. Sancho pomohl zatím ze želez Ginésovi de Pasamonte, a ten, znova na svobodě a prost tíhy, zasáhl z vězňů do boje prvý, skočil k ležícímu komisaři, odňal mu meč i mušketu a hned si vzal na mušku toho, pak opět mířil na onoho, i když nikdy nevystřelil, a za chvilku nebylo na bitevním poli jediného strážce, neboť se všichni rozutekli, jak před mušketou Pasamontovou, tak před deštěm kamení, kterým je častovali osvobození galejníci. Sancho se nad tím vším převelice zarmoutil, protože mu napadlo, že ti, kteří vzali nohy na ramena podají o té neblahé události zprávu Svatému bratrstvu, které ovšem za poplašného vyzvánění vyrazí do pole stíhat viníky. Řekl to svému pánovi a prosil ho, aby se tu déle neomeškávali, ale raději odjeli a ukryli se někde v blízkých horách.

"Dobrá, dobrá," řekl nato don Quijote. "Vím však, co se teď ještě sluší a patří."

A svolal hned všechny galejníky, kteří byli celí zdivočelí a obrali zatím už komisaře a svlékli ho do naha. Obstoupili tedy milého rytíře, aby zvěděli, co vlastně chce, a on řekl:

"Lidé dobrého rodu dovedou být vděčni za prokázaná dobrodiní, a jedním z hříchů, které Pána Boha urážejí nejvíce, je nevděk. Říkám to proto, že jste se, páni moji milí, přesvědčili zajisté nejlépe sami, co všechno jsem pro vás učinil. Chtěl bych teď a trvám na tom, abyste se mi odvděčili za prokázané dobrodiní jen tím, že na sebe znovu vezmete tento řetěz, který jsem z vašich šíjí sňal, a vydáte se na cestu do města Tobosa, předstoupíte tam před paní Dulcineu a řeknete jí, že se jí dává poroučet její rytíř Smutné podoby, a budete jí potom dopodrobna vyprávět, jak se událo to slavné dobrodružství od začátku až do té chvíle, kdy jsem vám vrátil vytouženou svobodu. Jakmile to vykonáte, můžete si jít spánembohem, kam se vám zachce."

Ginés z Pasamonte odpověděl za všechny takto:

"Poroučíte nám něco zhola nemožného, milý pane a osvoboditeli náš, protože přece nemůžeme jít společně po silnici. Musíme se právě naopak rozdělit, jít každý sám, jak se dá, na vlastní pěst, a zahrabat se třeba jako krtci, abychom uklouzli Svatému bratrstvu, které se za námi jistojistě co nevidět pustí. Můžete však, vzácný pane rytíři, změnit - a zajisté plným právem, - tu velkou daň, již bychom měli odvést vaším jménem paní Dulcinei z Tobosa, v nějaké ty Zdrávasy a Kréda, které se, milostpane, za vás rádi pomodlíme; to můžeme udělat ve dne nebo v noci, na útěku někde v klidu, v bitevní vřavě nebo v hlubokém míru. Ale myslit si, že se snad znovu vrátíme do toho zajetí babylónského, totiž tamhle pod ten řetěz, a půjdeme po silnici směrem k Tobosu, to je zrovna tak chytré, jako by si někdo myslil, že je půlnoc, když ještě neodbilo poledne. Kdo na nás tohle žádá, mohl by také větrem pole zorat!"

"Ať do mne hrom uhodí," vzkřikl na něho don Quijote, v němž už to přímo vřelo, "nepůjdete-li, vy jeden z kurvy synu, pane Ginesillo z Pobertova, či vlastně jak se jmenujete, ihned do Tobosa, a s malou dušičkou a s tamtím řetězem na hřbetě!"

Pasamonte nebyl žádný světec, věděl již také, že don Quijote nemá v hlavě všechno v pořádku, když vyvedl takový bláznovský kousek a usmyslil si navrátit jim svobodu, i dal si to nyní líbit jen chvilinku a pak mrkl na své kumpány, odběhl s nimi trochu stranou a už na dona Quijota kamení tak pršelo, že se nestačil krýt svým štítem a chudák Rocinante dbal ostruhy asi tolik, jako by byl náhle zkameněl. Sancho se přikrčil za svého osla a chránil se takto před lijavcem a krupobitím. Pěkných pár kamenů zasáhlo však přece jen dona Quijota rovnou do těla, a to tak silně, že se svalil, a jen padl, již byl u něho ten student, strhl mu bradýřskou mísu s hlavy a praštil ho s ní několikrát do zad a pak s ní ještě třískl asi ještě čtyřikrát o zem, takže ji rozbil téměř na kusy. Potom mu stáhli pláštík, který nosíval přes brnění, a byli by mu svlékli i spodky, ale bránila jim v tom kovová holenice. Sanchovi sebrali plášť, nechali ho v širém poli skorem nahého, rozdělili se o válečnou kořist a pak šel každý po svém. A starali se už jen o to, jak uniknout Svatému bratrstvu, které jim nahánělo strach a hrůzu, a vůbec jim na mysl nepřišlo, že měli vlastně vzít na bedra řetěz a předstoupit před paní Dulcineu z Tobosa.

Osel a Rocinante, Sancho a don Quijote osaměli. Osel stál zamyšleně, s hlavou hluboko skloněnou, a střihal chvílemi ušima, domnívaje se patrně, že dosud fičí a frnčí to kamení, které mu jitřilo sluch. Rocinante ležel vedle svého pána, protože ho též srazil k zemi velký kámen. Sancho toho na sobě mnoho neměl a bál se v hloubi duše převelice Svatého bratrstva. A don Quijote se ani nepohnul, zkormoucen a zničen, když ho tak zřídili ti, jimž prokázal tak velké dobrodiní.