Miguel Cervantes

DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VIII.

O velkém vítězství, jehož dobyl chrabrý don Quijote v hrozném a neslýchaném dobrodružství s větrnými mlýny, a o jiných událostech hodných blahé paměti.

 

Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši:

"Štěstěna vede naše kroky tak, že bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi dnes utkám a všechny pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude to boj po právu a řádu válečném, vždyť Bohu slouží, kdo vyhlazuje to dračí sémě z povrchu zemského."

"Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza.

"Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. "Cožpak nevidíš ty jejich paže, které bývají i dvě míle dlouhé?"

"Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho Panza, "tamhleto před námi nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem."

"Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a nerovný boj."

Po těch slovech bodl ostruhami svého koně Rosinantu, nedbaje Sancha, který na něho křičel, že se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vžil do toho, že jsou to obři, že už ani Sancha neslyšel, a třebas již byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na ně a křičel z plna hrdla: "Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jediný rytíř!"

V tu chvíli se zvedl trochu vítr a velká křídla se začala točit. Když to uviděl don Quijote, pokračoval mocným hlasem:

"A kdybyste hýbali větší počtem paží, než jich měl sám obr Briareus, trestu neujdete!"

To vzkřikl, a odporoučeje se z celého srdce svého vzácné paní Dulcinei, vyprošuje si na ní, aby stála při něm v tom velkém nebezpečí, chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno, vyrazil s Rosinantou vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel, všecek pohmožděn, v širém poli. Sancho Panza spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl totiž na zem i s Rosinantou.

"Pomoz Pánbůh!" zvolal Sancho. "Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslil, co děláte? Že jsou to jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu, že se v hlavě též nějak točí?"

"Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, "vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Freston, víš ten, co mi uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak mě nenávidí. Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému dobrému meči."

"Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho.

A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rosinantu, která byla z toho dobrodružství též jako rozlámaná. A rozprávějíce o tom, co zažili, brali se dále k průsmyku Lápice, protože don Quijote tvrdil, že se jim tam jistojistě naskytnou mnohá a rozmanitá dobrodružství, neboť poutníci prý tamtudy zrovna proudí. Rmoutilo ho však převelice, že už nemá kopí, i svěřil se se svým trápením zbrojnoši a řekl:

"Četl jsem jednou, jak si právě vzpomínám, že jeden španělský rytíř jménem Diego Pérez z Vargasu, když se mu v boji zlomil meč, urval z dubu těžkou větev, ba vlastně kmen, a tak se tím kyjem toho dne mužně oháněl a tolik Maurů pobil, že mu již zůstala přezdívka Kyj, i byli pak on i jeho potomci od toho dne zváni Vargasové z Kyjů. Vyprávěl jsem ti o tom proto, že také já chci z prvního dubu nebo buku, který se mi namane, urvat takovou silnou větev, jakou měl, jak se domnívám, tehdy on a hodlám s ní vykonat takové činy, že se budeš pokládat za šťastného, že ti bylo dopřáno uvidět je na vlastní oči a být svědkem skutků málem neuvěřitelných."

"Jsme v rukou Páně," řekl Sancho. "Rád vám to, Milosti, všecinko věřím. Ale narovnejte se přece trochu, sedíte nějak nakřivo; to máte jistě od toho pádu."

"Pravdu máš," odpověděl don Quijote, "a nenaříkám-li si na bolest, tedy jen proto, že potulným rytířům není dovoleno stěžovat si na jakkoli těžkou ránu, i kdyby jim z ní vylézaly útroby."

"Když je tomu tak, nemám nic proti tomu," řekl Sancho, "ale ví Bůh, že bych byl rád, kdybyste si naříkal, jen by vás něco zabolelo. O sobě vám raději hned povím, že budu naříkat, i kdyby mě něco jen pobolívalo, ledaže by si také zbrojnoši nesměli stěžovat zrovna jako jejich páni."

Don Quijote se musil zasmát prostoduchosti svého zbrojnoše a ujistil ho, že si může docela klidně postěžovat, kdy a jak se mu zachce, ať už z hloubi duše, nebo jen tak pro nic za nic, protože v řádech rytířských nikdy nečetl, že by tohle bylo zbrojnošům zapovězeno. A tu mu Sancho připomněl, že už je čas k jídlu. Don Quijote odpověděl, že se mu ještě jíst nechce, aby však pojedl on, kdy se mu zlíbí. Sancho se tedy s jeho dovolením uvelebil na svém oslu co nejpohodlněji, a vytahuje z tlumoku, co byl do něho vložil, jedl a jedl za zády svého velitele pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu byl mohl závidět nejzmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba sebenebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu.

Na noc se pak utábořili pod stromy a don Quijote ulomil z jednoho z nich suchou větev, která se téměř hodila za kopí, a nasadil na ni bodec z toho svého rozlámaného. Don Quijote po celou noc oka nezamhouřil a stále jen vzpomínal na svou paní Dulcineu, aby napodobil, o čem čítával v rytířských románech, kde také rytíři prožili v lesích a pustinách mnohou bezesnou noc, majíce před očima svou vyvolenou. Jinak se choval Sancho. Ten si totiž dobře naplnil žaludek - a to nikoliv cikorkovou vodou - a spal tedy jako zabitý až do bílého rána, a kdyby na něho nebyl zavolal jeho pán, nebyly by ho probudily ani sluneční paprsky, které mu svítily rovnou do tváře, ani trylky ptactva radostně v hejnech vítajícího příchod nového dne. Nakonec Sancho vstal a hned k sobě přivinul vinný měch a viděl, že je jaksi splasklejší než večer předtím, i zkormoutilo se nad tím jeho srdce, neboť tušil, že jej teď tak hned nenaplní. Don Quijote nechtěl ani posnídat, nasytilť se, jak už řečno, blahými vzpomínkami. Pokračovali potom v cestě k průsmyku Lápice a dojeli k němu kolem třetí hodiny s poledne.

"Tam," zvolal don Quijote, sotva jej uviděl, "tam Sancho, brachu milý, budeme mít, co hrdlo ráčí těch takzvaných dobrodružství. Měj však na paměti, že i kdybys mě viděl v nejhroznějším nebezpečí, nesmíš se chopit meče na moji obranu, ledaže bys viděl, jak se na mne vrhá luza a sprostá chasa, neboť pak mi můžeš přispěchat ku pomoci. Půjde-li však o rytíře, není ti arciť dovoleno, aniž rytířskými řády připuštěno pomáhat mi, dokud nebudeš sám pasován na rytíře."

"Buďte, pane, jist," odpověděl Sancho, "že vás na slovo uposlechnu, a to tím spíše, že jsem z jádra mírné povahy a vyhýbám se, jak jen mohu, svárům a hádkám. Ale na mou duchu, kdyby někdo sáhl na mne, nedbal bych už příliš těch vašich zákonů, neboť Bůh i lidé dovolují, aby se bránil, kdo je napaden."

"To nepopírám," řekl don Quijote, "kdybys však měl před sebou rytíře a chtěl mi proti nim pomáhat, musíš svou přirozenou prudkost držet na uzdě."

"To víte, že si dám pozor," odvětil Sancho. "A zachovám, pane, to přikázání, jako že neděle světím."

A jak tak rozprávěli, objevili se náhle před nimi na cestě dva mniši z řádu svatého Benedikta na velbloudech; těm se totiž věru podobali jejich nadobyčej urostlí mezci. Mniši měli na očích brýle proti prachu a nad hlavou slunečníky. Za nimi jel kočár, doprovázený čtyřmi či pěti jezdci a dvěma opěšalými mezkaři. V kočáře seděla, jak se později ukázalo, jedna paní z Biskajska, která jela do Sevilly, kde už na ni čekal její choť, pověřený vysokým úřadem v zámořských državách. Benediktini nepatřili k družině, ačkoli jeli touž cestou. Sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši:

"Buď se mýlím, nebo jedem rovnou do nejskvělejšího dobrodružství, jaké se kdy na světě událo, neboť tamhlety černé postavy jsou patrně, ba jistojistě, nějací černokněžníci a unášejí v tom kočáře nějakou princeznu. Já pak se musím postavit proti tomuto bezpráví, seč jsou mé síly."

"To dopadne ještě hůř než s těmi větrnými mlýny," řekl Sancho, "jen se na ně, pane můj, dobře podívejte, vždyť jsou to dva mniši benediktini a v tom kočáře jistě jedou nějací cestující. Říkám vám ne jednou, ale hned raději dvakrát, abyste se do ničeho nehnal, ať vás ďábel neoklame."

"Už jsem ti, Sancho, povídal," pokračoval don Quijote, "že ani dobře nevíš, co je to pravé rytířské dobrodružství. Mám i teď pravdu a hned se o tom přesvědčíš."

A již popojel a stanul s Rosinantou uprostřed cesty, po které mniši přijížděli, a když už myslil, že by ho mohli uslyšet, vzkřikl na ně:

"Roto pekelná a ukrutná, propusťte ihned na svobodu vznešené princezny, které v tom kočáře unášíte, jinak se chystejte na brzkou smrt, která bude spravedlivým trestem za vaše zločiny."

Mniši zadrželi své mezky, na výsost překvapeni jak vzezřením dona Quijota, tak i jeho slovy, na něž odpověděli takto:

"Nejsme, pane rytíři, ani rota ďábelská, ani žádní ukrutníci, ale dva mniši řádu svatého Benedikta, jedeme klidně svou cestou a věru nevíme, zda někdo v tom kočáře unáší násilím nějaké vznešené princezny."

"Nepřelstíte mě sladkými slovy, znám vás, chásko věrolomná," zvolal don Quijote.

A nevyčkav už jejich odpovědi, pobodl Rosinantu a najel se skloněným kopím na prvního mnicha tak divoce a zuřivě, že kdyby nebyl benediktin sklouzl rychle z mezka, byl by ho rytíř vyrazil ze sedla proti jeho vůli, těžce ho zranil a možná že i zabil. Když druhý mnich viděl, jak zle je nakládáno s jeho druhem, pobídl prudkou ranou do slabin svého mezka, podobajícího se korábu pouště, a už uháněl širou plání s větrem o závod.

Sotva Sancho Panza uviděl mnicha na zemi, slezl rychle z osla, vrhl se na přemoženého a už z něho stahoval kutnu. Vtom k němu přiběhli mezkaři mnichů benediktinů a ptali se Sancha, proč mu ji svléká. Sancho jim odpověděl, že mu po právu patří jakožto válečná kořist po bitvě, kterou vyhrál jeho pán. Chasníci si nepotrpěli na takové žerty a nevěděli ani, co tou válečnou kořistí a vyhranou bitvou vlastně míní; neušlo jim také, že je, který právě rozmlouval s cestující dámou, hodně daleko, i vrhli se na Sancha, povalili ho na zem, div mu celou bradu nevyškubali, a tak ho zkopali, že ležel na zemi v bezvědomí a jako bez ducha. Vyděšený, roztřesený a na smrt bledý benediktin nasedl zatím, jak nejrychleji mohl, znovu na mezka, a když byl opět v sedle, bodal své zvíře ostruhou a uháněl za svým druhem, který vyčkával pěkně opodál, co z toho přepadení vzejde. Mniši už pak nečekali, jak to všechno skončí, a hned pokračovali v cestě, znamenajíce se křížem častěji, než kdyby měli ďábla v patách. Don Quijote, jak už výše řečeno, rozprávěl zatím s dámou cestující v kočáře a mluvil k ní takto:

"Můžete nyní, krásná paní, učinit sama se sebou, co se vám jen zlíbí, neboť zpupnost vašich únosců, sražena silou mé paže, je zašlapána v prach. A abyste se nemusila obtěžovat, poptávajíc se na jméno toho, kdo vás osvobodil, vězte, že se jmenuji don Quijote de la Mancha a že jsem potulný rytíř, hledající ve světě dobrodružství a oddaný doně Dulcinei z Tobosy, které se krásou nevyrovná žádná jiná. A odměnou za dobrodiní, které jsem vám prokázal, chci jenom, aby se Vaše Milost vrátila do Tobosy a představila se tam mým jménem oné vzácné paní a pověděla jí, jak jsem se zasloužil o vaše vysvobození."

Jeden ze zbrojnošů, kteří kočár doprovázeli, rodem Biskajec, vyslechl také všechno, co don Quijote říkal, a když viděl, že nechce pustit kočár dále, ale vyzývá je, aby se vrátili do Tobosy, přistoupil náhle k donu Quijotovi, popadl ho za jeho kopí a řekl mu lámanou španělštinou a ještě horší baskičtinou:

"Pryč, rytíř, pryč, nebo zle povede. U ten Bůh, co stvořil mě, že nenechat kočár, zabiješ se, jako jsi tady já Biskajec."

Don Quijote mu velmi dobře porozuměl a odpověděl mu docela klidně:

"Kdybys byl rytířem, jako že nejsi, byl bych tě už ztrestal za tvou pošetilost a opovážlivost, ty duše otrocká."

Biskajec mu na to řekl:

"Já rytíř ne? Bohu přísahám, tak ty lhala jako křesťan. Kopí hodit, meč tasit, hned mi ukázat, jak ta kočka topit! Biskajec pán, moře pán, na zem pán, všecky čerty pán, a ty lhát, dívej, kdyby jiné říkala."

"Teď něco uvidíme, jak řekl Agrajec," odpověděl mu don Quijote. A odhodiv kopí, vytasil meč, zakryl se štítem a uhodil na Biskajce, chtěje ho zabít. Když viděl Biskajec, jak na něho soupeř najíždí, chtěl rychle seskočit z mezka, na kterého nebylo spolehnutí, protože to bylo zvíře nájemné, a tedy špatné, mohl však už jenom tasit meč. Na štěstí pro sebe se držel s mezkem u kočáru, odkud mohl ještě popadnout polštář a užít jej místo štítu. A již se na sebe ti dva vrhli jako úhlavní nepřátelé. Ostatní z družiny je chtěli usmiřovat, ale nedařilo se jim to, zvlášť když se Biskajec ve své hatmatilce zapřísahal, že když mu nenechají dokončit tu půtku, zabije třeba i svou paní a kohokoli, kdo by mu v tom boji bránil. Paní v kočáře, udivena a postrašena tím, co viděla, pokynula kočímu, aby poodjel stranou, a přihlížela zpovzdálí tomu lítému zápasu, při němž vedl nejdříve Biskajec ránu proti rameni dona Quijota a ťal po něm tak mocně, že kdyby se rytíř nebyl dobře kryl šítem, byl by jej rozťal až po pás. Ten tvrdý úder těžce zkrušil dona Quijota i vzkřikl z plna hrdla:

"Ó paní mé duše, Dulcineo, květe veškeré krásy, přispějte nyní ku pomoci svému rytíři, který se octl v tak velkém nebezpečí, když se chtěl zavděčit vaší nesmírné dobrotivosti!"

Říci tato slova, chopit se meče, krýt se štítem, vyrazit na Biskajce bylo pro něho dílem okamžiku, neboť rytíř vsadil všechno na jedinou ránu. Když viděl Biskajec, jak se na něho řítí, poznal z této jeho rozhodnosti, čeho je je rytíř schopen, a chtěl se postavit čelem proti čelu. I očekával svého protivníka, chráněn dobře polštářem, nemohl však s mezkem ani sem, ani tam, protože zvíře bylo již uondáno, a nejsouc uvyklé podobným zábavám, div pod Biskajcem nepadlo. Hnal se tedy, jak řečeno, rytíř don Quijote na ostražitého Biskajce s mečem pozdviženým, odhodlán roztít ho ve dví, a Biskajec zase čekal s mečem nad hlavou napřaženým, kryje se polštářem, a všichni, kdož boji přihlíželi, byli vyděšeni a dívali se jako u vyjevení, očekávajíce ty strašné rány, kterými se jižjiž ohrožovali; a paní v kočáře a její služebné se modlily a vysílaly tisíce proseb a slibů ke všem svatým obrazům i poutním místům španělským, jen aby Bůh zachránil jejich zbrojnoše a vyprostil je z tohoto nesmírného nebezpečí. Ale na neštěstí právě v tomto okamžiku a za takového stavu přerušuje náhle autor tohoto vyprávění jejich boj, uváděje na svou omluvu, že nenalezl o rekovných činech dona Quijota žádnou jinou písemnou zprávu, kromě toho, co již pověděl. Ovšem, druhý autor tohoto díla nechtěl uvěřiti tomu, že by historie tak zajímavá upadla nadobro v zapomnění a že by důvtipné hlavy manchského kraje měly v sobě tak málo zvídavosti a žádný z těch učených neuchoval v svém archivu nebo v zásuvce psacího stolu nějaké zápisy pojednávající o tomto proslulém rytíři. A přesvědčen o tom, nezoufal a pevně věřil, že jednou přece jenom nalezne i konec této poutavé historie; a jak jej s pomocí boží nalezl, o tom již bude vyprávěno v části druhé.