<<< Literární doupě
Literární doupě

Raymond Chandler

HORKÝ VÍTR

kompletní kniha (e-book)

 

Vítr sedmi vůní - kolektiv autorů
 
 
cena původní: 147 Kč
cena: 116 Kč
Vítr sedmi vůní - kolektiv autorů
Král ve žlutém hávu - Chandler Raymond, Somr Josef, Kostka Petr, Kotrbová Jorga
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Král ve žlutém hávu - Chandler Raymond, Somr Josef, Kostka Petr, Kotrbová Jorga
Hluboký spánek - Chandler Raymond
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 319 Kč
Hluboký spánek - Chandler Raymond

 

    1   >

 

 

(1)

Toho večera vanul pouštní vítr, takový ten horký suchý fén od Santa Any, který se prodere horskými průsmyky a způsobí, že se člověku ježí vlasy, cukají nervy a svědí kůže. Za takových nocí končívá každá pijatika rvačkou. Pokorné malé hospodyně přejíždějí palcem ostří dranžírovacího nože a civějí na krky manželů. Může se stát cokoli. Dokonce můžete dostat v nóbl baru plnou sklenici piva.

Já aspoň jsem pivo dostal ve vyblýskaném novém lokále proti domu, kde jsem bydlel. Otevřeli ho asi před týdnem a obchody se vůbec nehýbaly. Mládenci za pultem bylo něco málo přes dvacet a vypadal, jako by si v životě snad ani jednou nelokl.

Kromě mě tam byl pouze jeden další host, ochmelka sedící zády ke dveřím na barové stoličce. Před sebou měl úhledně narovnaný sloupek centů, mohly to být tak dva dolary. Pil nezředěnou režnou z malých skleniček a trávil čas sám se sebou v úplně vlastním světě.

Usedl jsem k pultu o kousek dál, dal si sklenici piva a řekl: "Správnou míru teda naléváte, kamaráde, to vám musím přiznat."

"Otevřeli jsme teprve nedávno," odpověděl mládenec. "Musíme se tady zavést. Už jste tu jednou byl, ne?"

"Hm."

"Bydlíte v okolí?"

"Přes ulici v Berglundu. A jmenuju se John Dalmas."

"Děkuju, pane. Já se jmenuju Lew Petrolle." Naklonil se ke mně přes tmavý vycíděný pult. "Znáte tohohle chlápka?"

"Ne."

"Měl by už raděj jít domů. Měl bych zatelefonovat pro taxík a poslat ho domů. Teď už fasuje dávku na příští týden!"

"Co na tom při tomhle počasí?" řekl jsem. "Nechtě ho být."

"Škodí mu to," řekl mládenec a zamračil se na mě.

"Režnou!" zakrákoral opilec, aniž vzhlédl. Luskl prsty, aby nemusel bouchnout na pult a zbortit sloupek desetníků.

Mládenec na mě pohlédl a pokrčil rameny: "Mám?"

"Čí je to žaludek? Můj ne."

Mládenec mu nalil další režnou a myslím, že ji za pultem trochu pokřtil, protože když ji přinesl, vypadal provinile, jako by nakopl vlastní babičku. Opilci to bylo jedno. Precizně a opatrně jako chirurg, operující nádor na mozku, oddělil z hromádky dva desetníky.

Mládenec se vrátil ke mně a nalil mi další pivo do sklenice. Venku skučel vítr. Občas se opřel do létacích dveří s barevným sklem a pootevřel je o několik centimetrů. Byly to těžké dveře.

"Za prvé nemám rád opilce a za druhé nemám rád, když se mi zlískají tady, a za třetí je, jak jsem už řekl za prvé, nemám je rád," prohlásil mládenec.

"Tohle by se dalo použít ve filmu," řekl jsem.

"Taky že se použilo."

V tu chvíli vešel další host. Venku zaskřípaly brzdy a letáčky se otevřely. Dovnitř vešel chlápek, který vypadal, jako by měl trochu naspěch. Přidržel dveře a bezvýraznýma lesklýma temnýma očima rychle přelétl po lokále. Byl urostlý, snědý a jeho úzký obličej s tenkými rty byl svým způsobem pohledný. Měl tmavý oblek, z kapsičky mu stydlivě čouhal bílý kapesníček. Tvářil se chladně, ale současně i jaksi provinile. Asi za to mohl ten horký vítr. I mně bylo tak trochu podobně, jenže ne chladně.

Chlapík se zahleděl opilci na záda. Ten hrál s prázdnými skleničkami šachy. Nový host pohlédl na mě, pak na řadu nízkých boxů na druhé straně místnosti. Všechny byly prázdné. Vešel dovnitř, minul opilce, který se tam kolébal na stoličce a něco si mumlal, a oslovil výčepního:

"Neviděl jste tady nějakou dámu, kamaráde? Vysokou, hezkou, hnědé vlasy, pestrobarevné bolerko přes modré krepdešínové hedvábné šaty. Na hlavě slamák s širokou krempou a sametovou stuhou." Měl pronikavý hlas, který se mi nezamlouval.

"Ne, pane. Nikdo takový tady nebyl."

"Díky. Skotskou. Bez vody. A hoďte sebou, jo?"

Mládenec ho obsloužil, chlapík zaplatil, na jeden lok všechno vypil a zamířil k východu. Po třech nebo čtyřech krocích se zastavil a obrátil se k opilci. Ten se uculoval. Bleskurychle, že se mi to jen mihlo před očima, vytáhl odněkud pistoli. Držel ji pevně a už nevypadal o nic opileji než já. Vysoký snědý chlapík se ani nepohnul, jen nepatrně trhl hlavou a zase se nehýbal.

Venku po ulici se přehnalo auto. Opilcova pistole byla automatická terčová dvaadvacítka s velkou muškou na hlavni. Dvakrát krátce, tvrdě štěkla a před ústím se objevil malý, nepatrný obláček kouře.

"Sbohem, Waldo," řekl opilec.

Pak namířil pistoli na výčepního a na mě.

Snědému chlapíkovi trvalo celý týden, než upadl. Zavrávoral, vyrovnal rovnováhu, mávl paží, znovu zavrávoral. Klobouk mu spadl a pak se zhroutil obličejem na podlahu. Po všech cavykách, co nadělal, zůstal ležet na zemi jako pytel cementu.

Opilec sklouzl ze stoličky, shrábl drobné do kapsy a šinul se ke dveřím. Obrátil se bokem k nám a pistoli přidržoval u těla. Neměl jsem revolver. Nepředpokládal jsem, že ho budu potřebovat, když jdu jen na pivo. Mládenec za pultem se nepohnul, ba ani nehlesl.

Opilec se lehce opřel ramenem o dveře, pořád nás držel v šachu, a pak je zády otevřel dokořán. Dovnitř vnikl závan větru a zčechral muži na podlaze vlasy. Opilec prohodil: "Chudinka Waldo. Určitě si kvůli mně rozflákl nos do krve."

Dveře zaklaply. Z dlouholeté praxe dělat vždycky to nesprávné jsem se k nim vrhl. Projednou se mi to nevymstilo. Venku zaburácel motor, a když jsem stanul na chodníku, zahlédl jsem jen červenou šmouhu zadních světel, jak se mihla kolem rohu. K poznávací značce auta jsem přišel zrovna tak snadno jako k svému prvnímu miliónu.

Po obou stranách ulice bylo jako obvykle plno lidí a aut. Nikdo se nezachoval, jako by padl výstřel. Vítr stejně tak hučel, že suché rychlé zaštěknutí dvaadvacítky, i kdyby je někdo zaslechl, znělo jako přibouchnutí dveří. Vrátil jsem se do lokálu.

Mládenec se nepohnul ještě ani teď. Stál tam tak trochu nakloněn s dlaněmi opřenými o pult a shlížel dolů na záda snědého chlapíka. Ten se rovněž nehýbal. Sklonil jsem se a nahmatal krční tepnu.

Ten se už hýbat nebude – nikdy.

Mládencův obličej měl stejný výraz jako kus zadního hovězího a byl stejně zbarvený. V očích měl spíš vztek než úlek. Zapálil jsem si cigaretu, vyfoukl kouř ke stropu a stroze přikázal: "Běžte zatelefonovat!"

"Třeba není mrtev," zapochyboval mládenec.

"Jestli někdo střílí z dvaadvacítky, znamená to, že se dokáže strefit. Kde máte telefon?"

"Žádný tu nemám. Už tak jsem do toho vrazil až moc prachů. Páni, takhle vyhodit osm set dolarů do vzduchu!"

"Tenhle lokál je váš?"

"Byl, dokud se tohle nestalo."

Svlékl bílou kazajku a zástěru, obešel konec pultu a vyšel ven. "Zamknu dveře," řekl a vytáhl klíče.

Vyšel ven, přibouchl dveře a tak dlouho se tam potýkal se zámkem, až konečně zaklapl. Shýbl jsem se a převrátil Walda. Zprvu jsem ani nemohl najít místo, kudy mu náboje vnikly do těla. Pak ano. Dvě drobné dírky v saku, nad srdcem. Košile byla trochu zakrvácená.

Ten opilec znal své řemeslo dokonale – jako zabiják.

Chlapci z hlídkového vozu dorazili během osmi minut. To už Lew Petrolle, ten mládenec, stál za pultem. Měl opět na sobě bílou kazajku, počítal peníze v kase, zastrkával si je do kapsy a zapisoval položky do malého notesu.

Seděl jsem na kraji jednoho nízkého boxu, pokuřoval a sledoval, jak Waldův obličej víc a víc tuhne. Hloubal jsem, kdo asi je ta dívka v pestrobarevném sáčku, proč Waldo nechal venku běžet motor vozu, proč měl naspěch, jestli ten opilec čekal na něho nebo tu byl jenom náhodou.

Z chlapců z hlídkového vozu se řinul pot. Byly to jako obvykle těžké váhy a jeden z nich měl pod čepicí květinu a čepici nasazenou trochu na šikmo. Když uviděl mrtvého, odhodil květinu a sklonil se, aby nahmatal Waldovi tep.

"Zdá se bejt mrtvej," usoudil a trošku ho překulil. "Jo, tak už vidím, kudy mu tam vlítly. Hezká čistá prácička. Vy jste oba viděli, jak je vyfasoval?"

Přitakal jsem. Mládenec za pultem neřekl nic. Vylíčil jsem jim to a řekl, že vrah zřejmě ujel ve Waldově voze.

Polda vytáhl Waldovu náprsní tašku, rychle ji prohlédl a pískl. "Spousta prachů a žádnej řidičák." Odložil náprsní tašku. "Dobrý, ani jsme na něj nešáhli, jasný? Jen jsme se chtěli přesvědčit, jestli to auto nebylo jeho, abysme mohli poslat rádiem hlášku."

"To mi ještě chvíli vyprávějte, že jste na něj nešáhli," řekl Lew Petrolle.

Polda na něj vrhl svérázný pohled. "Dobrý, hošku," řekl tichounce. "Tak jsme na něj teda šáhli."

Mládenec uchopil čistou velkou sklenici a začal ji blýskat. A blýskal ji po celý zbývající čas, co jsme tam strávili.

Za další minutu se s ječící sirénou přihnal pohotovostní vůz oddělení pro vraždy, skřípavě zarazil před vchodem a dovnitř vešli čtyři muži – dva detektivové, fotograf a chlapík z laborky. Ani jednoho z detektivů jsem neznal. Člověk může pracovat ve velkoměstě v detektivní branži sebedéle, a přitom nemusí znát všechny příslušníky policejního sboru.

Jeden z nich byl malý, uhlazený, snědý, klidný, usmívající se muž s kučeravými černými vlasy a laskavýma inteligentníma očima. Druhý byl vysoký, kostnatý, s dlouhou bradou, žilkovaným nosem a vodnatýma očima. Vypadal jako silný piják a drsná nátura, ale taky jako někdo, kdo si myslí, že je drsnější, než opravdu je. Šoupl mě do posledního boxu u zdi, jeho parťák si vzal mládence dopředu a chlapci z hlídkového vozu vyšli ven. Chlapík z laborky a fotograf se dali do práce.

Dostavil se i policejní lékař a pobyl jen tak krátce, aby se mohl naštvat, že tu není telefon, aby mohl zavolat do márnice pro auto.

Menší z obou detektivů vyprázdnil Waldovi kapsy a pak vyprázdnil náprsní tašku a všechno nakupil na velký kapesník, který rozprostřel na stůl v jednom z boxů. Zahlédl jsem spoustu peněz, klíče, cigarety, další kapesník, jinak už nic.

Kolohnát mě zatlačil dozadu do boxu. "Tak spusťte," řekl. "Jsem poručík detektiv Copernik."

Položil jsem před něj náprsní tašku. Podíval se na ni, prohrabal ji, vrátil mi ji a něco si poznamenal do notesu.

"John Dalmas, hm? Šerlok. Měl jste tady nějakou práci?"

"Jo, měl. Napít se. Bydlím zrovna naproti v Berglundu."

"Znáte toho kluka tam vpředu?"

"Za tu dobu, co to tady otevřel, jsem tu dneska podruhé."

"Nepřipadá vám na něm něco divnýho?"

"Ne."

"Na to, jak je mladej, to bere na moc lehkou váhu, nezdá se vám? Odpověď si můžete ušetřit. Vyličte mi jen, co se tu stalo."

Vylíčil jsem mu to – třikrát. Jednou, aby měl všeobecný obrázek, podruhé, aby se dozvěděl podrobnosti, a potřetí, aby se přesvědčil, že si neodporuju. Nakonec řekl: "Ta ženská mě zajímá. A ten vrah nazval toho chlápka Waldo, ale přitom si asi nebyl docela jistej, že sem přijde. Myslím jako, že jestli si Waldo nebyl jistej, ta ženská bude tady, nemohl si ani nikdo jinej bejt jistej, že sem Waldo přijde."

"To, co říkáte, sedí."

Změřil si mě. Neusmíval jsem se. "Ten vrah měl zřejmě na toho Walda spadýno. Ale předem naplánovaný to asi nebylo. Čistě náhodná možnost útěku. V tomhle městě lidi obvykle nenechávají auta nezamčený. A ten vrah střílí před dvěma tutovejma svědkama. Nelíbí se mi to."

"Mně se nelíbí být svědkem. Moc málo to vynáší."

Zazubil se. Měl zuby samý kaz. "Byl ten vrah opravdu ožralej?"

"Přitom jak střílel? Kdepak!"

"Taky si to myslím. No, to bude snadný. Ten chlap má určitě popsanej rejstřík a zanechal spoustu otisků. I když my ho tady v kartotéce mít nebudeme, za pár hodin ho máme oťuknutýho. Měl něco proti Waldovi, ale spicha s ním smluvenýho neměl. Waldo sem jen vpadl, aby se poptal po tý ženský, co s ní měl rande a co se s ní minul. Je horká noc a tenhle vítr dokáže holce poničit ksicht. A tak Waldo řekl, že nejspíš někam zapadla a tam na něj čeká. No a ten vrah to do něj dvakrát pořádně napálí, vezme roha a na vás dva se vykašle. Jednoduchej případ."

"Jo," řekl jsem.

"Tak Jednoduchej, až smrdí," dodal Copernik.

Sundal z hlavy plstěný klobouk, prohrábl si zcuchané blond vlasy a opřel hlavu do dlaní. Měl dlouhou zavilou koňskou tvář. Vytáhl kapesník, utřel si tvář, potom zátylek a hřbet rukou. Pak vyndal hřeben, učesal se – s učesanými vlasy vypadal ještě hůř – a nasadil si zpátky klobouk.

"Zrovna mi něco napadá," řekl jsem.

"Jděte? A copak?"

"Tenhle Waldo přesně věděl, co ta holka má na sobě. Čili se už s ní musel dneska večer jednou setkat."

"A co má bejt? Třeba si musel odskočit na záchod. A když se vrátil, byla fuč. Třeba ji mezitím přestal bavit."

"Máte pravdu."

Jenže tohle jsem si vůbec nemyslel. Myslel jsem na to, že Waldo popsal dívčiny šaty způsobem, jakým by je normální mužský ani nedovedl popsat. Pestrobarevné bolerko přes modré krepdešínové šaty. Sám jsem ani nevěděl, co to bolerko je. Sám bych možná řekl modré šaty nebo dokonce modré hedvábné šaty, ale nikdy modré krepdešínové hedvábné šaty.

Za chvíli vešli dva muži s košem. Lew Petrolle dosud blýskal sklenici a rozprávěl s malým snědým detektivem.

Pak jsme všichni odjeli do města na ředitelství.

Lewa Petrolla si prověřili a shledali ho úplně v pořádku. Jeho otec měl vinice nedaleko Antiochu v okrese Contra Costa. Dal Lewovi tisíc dolarů, aby se mohl osamostatnit, a ten si za rovných osm set otevřel výčep s neónovým nápisem a vším příslušenstvím.

Pustili ho a nařídili mu, aby lokál neotvíral, dokud si nebudou jisti, že nebudou potřebovat další otisky. Potřásl všem dokola rukama a s radostným úsměvem prohlásil, že mu nakonec ta vražda snad přece jen rozproudí obchody, protože nikdo nevěří tomu, co píšou noviny, a lidé budou k němu chodit, aby se dozvěděli, co se stalo, a zatímco jim to bude vyprávět, budou popíjet.

"Tohohle chlápka snad nikdy nic nerozhází," usoudil Copernik po jeho odchodu. "Leda až něco slízne sám."

"Chudák Waldo," řekl jsem. "Stojí ty otisky za něco?"

"Jsou dost rozmazaný," odpověděl Copernik rozmrzele. "Ale určitě je vytřídíme a někdy v noci je dálnopisem nahlásíme do Washingtonu. A jestli to bude marný, tak si vás zavoláme a zůstanete u nás celej den a budete se pěkně koukat na obrázky."

Potřásl jsem rukou jemu i jeho parťákovi, který se jmenoval Ybarra, a odešel jsem. Taky ještě nevěděli, kdo je Waldo. Z obsahu kapes se to nedalo zjistit.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist