Raymond Chandler

HORKÝ VÍTR
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(2)

Asi v devět večer jsem byl zpátky ve své ulici. Rozhlédl jsem se na obě strany a teprve pak jsem vešel do Berglundu. Výčep byl o kus níž na protější straně, ztemnělý, jeden dva lidé měli sice nosy přitlačené k oknu, ale žádný nával tam nebyl. Lidé sice viděli policii a pohřební službu, ale nevěděli, co se stalo. Až na mladíky postávající v dragstóru na rohu kolem hracích automatů. Ti vědí všechno, jenom ne jak se udržet v zaměstnání.

Vítr vál neustále, horký jako z pece, a vířivě hnal prach a cáry papíru vzhůru po zdech domů.

Vešel jsem do vestibulu Berglundu a vyjel výtahem do čtvrtého patra. Odsunul jsem dveře, vyšel a venku stála vysoká dívka a čekala na zdviž.

Měla hnědé vlnité vlasy pod slamákem s širokou krempou a sametovou stuhou s volnou mašlí, široké modré oči a řasy, které taktak že jí nesahaly k bradě. Byla oblečena od modrých šatů prostého, ale všechny linie zdůrazňujícího střihu, které snad byly z krepdešínu. Přes to měla něco, co snad bylo pestrobarevným bolerkem.

Zeptal jsem se: "Je tohle bolerko?"

Pohlédla na mě zvysoka a pohnula rukou, jako by chtěla odehnat dotěrný hmyz.

"Ano. Dovolte – pospíchám. Ráda bych..."

Nepohnul jsem se. Nenechal jsem ji vejít do zdviže. Hleděli jsme jeden na druhého a ona velmi pomalu začala rudnout.

"Na vašem místě bych v těchhle šatech nevycházel na ulici," řekl jsem.

"Co si to dovolujete...?"

Výtah zařinčel a začal sjíždět dolů. Nevěděl jsem, co řekne. Její hlas se nevyznačoval nakřápnutým řízem holek, co vysedávají v pivnicích. Zněl měkce a lehce jako jarní déšť.

"Nic na vás nehraju," řekl jsem. "Hrozí vám nebezpečí. Jestli vyjedou výtahem do tohohle poschodí, budete mít zrovna jen tolik času, abyste zmizela z chodby. Napřed si sundejte ten klobouk a to sáčko – a hoďte sebou!"

Ani se nepohnula. Jen obličej jako by jí trochu zbledl pod nepříliš silnou vrstvou líčidla.

"Hledají vás poldové. Takhle oblečenou. Dejte mi příležitost a já vám povím proč."

Rychle otočila hlavu a ohlédla se zpátky do chodby. Při jejím vzhledu jsem jí ani nemohl zazlívat, ze se pokusila o další podvůdek.

"Jste drzý! Kdo vůbec jste? Já jsem paní Leroyová a bydlím v bytě číslo třicet jedna. Mohu vás ujistit..."

"Pak jste na nesprávném patře. Tohle je čtvrté." Zdviž se zastavila dole v přízemí. Šachtou k nám dolehl rachot otevíraných dveří.

"Pryč," sykl jsem. "Rychle!"

Rychle si strhla klobouk z hlavy a svlékla bolerko. Oboje jsem zmuchlal pod paži, uchopil ji za loket, obrátil ji a už jsme šli chodbou.

"Bydlím ve dvaačtyřicítce. V přední půlce, proti vám, jen o poschodí výš. Rozhodněte se. Opakuji – nic na vás nehraju, čestně."

Uhladila si vlasy rychlým pohybem jako ptáček, který si čechrá peří. Pohybem, který má za sebou deset tisíc let praxe.

"Do mého bytu," rozhodla, strčila si kabelku pod paži a rázně vykročila chodbou. Výtah se zastavil v poschodí pod námi. Zastavila se současně s ním, obrátila se a pohlédla na mě tázavě.

"Schodiště je vzadu vedle výtahové šachty," řekl jsem vlídně.

"Žádný byt tu nemám," řekla.

"Ani jsem si nemyslel, že máte."

"Hledají mě?"

"Ano, ale dřív než zítra to tady nezačnou pořádně prošťourávat. A to jen tehdy, jestli se jim nepodaří identifikovat Waldovo tělo."

Pohlédla na mě. "Walda?"

"Jo tak, vy Walda neznáte!"

Zvolna zavrtěla hlavou. Výtah začal zase sjíždět šachtou dolů. V modrých očích se jí zatřepetal strach jako zčeřená voda.

"Ne," vydechla, "ale vyveďte mě z téhle chodby."

Byli jsme už skoro u mých dveří. Zastrčil jsem klíč do zámku, otočil, otevřel dveře, natáhl ruku po vypínači a rozsvítil. Protáhla se kolem mě jako vlna. Ve vzduchu se vznášel slabounký závan santálového dřeva.

Zamkl jsem dveře, hodil klobouk na křeslo a hleděl na ni, jak přešla k šachovému stolku, na němž jsem měl rozestavenou šachovou partii, kterou jsem neuměl uzavřít. Jen co byla uvnitř, za zavřenými dveřmi, strach ji opustil.

"Podívejme, vy hrajete šachy?" řekla se zdrženlivou opatrností, jako by si byla přišla prohlédnout mou sbírku známek. Škoda že nepřišla kvůli tomu.

Oba jsme pak zůstali mlčky stát a naslouchali vzdálenému zařinčení výtahových dveří a nato krokům – jdoucím opačným směrem.

Zazubil jsem se, nuceně, nikoli z potěšení, zašel do kuchyňky a sáhl po dvou sklenicích. Vtom jsem si uvědomil, že mám dosud pod paží její klobouk a bolerko. Odešel jsem proto do šatny za sklápěcí postelí, nacpal oboje do zásuvky, vrátil se do kuchyňky, vyhrabal obzvlášť výbornou skotskou a namíchal ji se sodou.

Když jsem přišel s oběma sklenicemi do pokoje, držela v ruce pistoli, malou automatickou pistolku s perleťovou pažbou. Mířila jí na mě; oči přitom měla plné hrůzy.

Zastavil jsem se, v každé ruce sklenici, a řekl: "Možná že ten horký vítr pobláznil i vás. Jsem soukromý detektiv. Dokážu vám to, jestli mě necháte."

Lehce přikývla; v obličeji byla bílá. Pomalu jsem k ní přistoupil, postavil sklenici vedle ní, vrátil se, postavil svou a vytáhl vizitku, na které nebyl ani jeden růžek ohnutý. Dívka si sedla, levou ruku si uhladila modré koleno a v pravé držela dál pistoli. Položil jsem vizitku vedle její sklenice a sedl si k své.

"Nikdy si nepusťte člověka tak blízko k tělu," varoval jsem ji. "Pokud to myslíte vážně. A pistoli nemáte odjištěnou."

Mrkla dolů, zachvěla se a strčila zbraň zpět do kabelky. Jedním tahem vypila půl sklenice, rázně ji odložila a zvedla vizitku.

"Tenhle alkohol ode mě hned tak každý nedostane," řekl jsem. "Nemůžu si to dovolit."

Ohnula rty. "Předpokládám, že budete chtít peníze."

"Jak prosím?"

Mlčela. Ruka se jí zase sunula ke kabelce.

"Nezapomeňte odjistit!" upozornil jsem ji. Ruka se zastavila. Pokračoval jsem: "Ten jistý Waldo je dost velký chlápek, asi metr osmdesát, štíhlý, snědý, hnědé, dost lesklé oči. Nos a ústa příliš tenké. Tmavý oblek s čouhajícím bílým kapesníčkem, a hrozně pospíchal, aby vás našel. Říká vám to něco?"

Opět uchopila sklenici. "Tak tohle je Waldo. No a co s ním?" Připadalo mi, že teď už alkohol na její hlas přece jen trochu zapůsobil.

"Víte, je to podivná věc. Naproti přes ulici je takový lokál... Poslyšte, kde jste vlastně byla celý večer?"

"Většinou jsem seděla ve svém voze," odsekla mrazivě.

"A nějaké srocení lidu trochu dál na druhé straně ulice jste neviděla?"

Oči se jí pokusily říct ne, ale neuspěly. Rty řekly: "Bylo mi jasné, že se něco muselo přihodit. Viděla jsem policii a červené hledáčky. Domnívala jsem se, že někdo byl zraněn."

"Taky že byl. A předtím vás ten Waldo hledal. V tom lokále. Popsal vás a vaše oblečení."

Oči teď měla nehybné jako nýty a zrovna tak výrazné. Ústa se jí roztřásla a nepřestala se třást.

"Byl jsem uvnitř," pokračoval jsem, "a klábosil s tím mládencem, co mu ten lokál patří. Kromě nás dvou tam nebyl nikdo, jenom jeden opilec na stoličce.Ten opilec si ničeho a nikoho nevšímal. Pak vešel Waldo a ptal se po vás. Řekli jsme ne, neviděli jsme vás, a on se měl k odchodu."

Usrkával jsem. Jako každý moc rád lidi napínám. Její oči mě přímo pohlcovaly.

"Právě se měl k odchodu. A vtom ho ten opilec, co si nikoho a ničeho nevšímal, nazval Waldem a tasil pistoli. Střelil ho dvakrát...," luskl jsem dvakrát prsty, "takhle. A bylo po něm."

Převezla mě. Zasmála se mi do obličeje. "No jo, vás si najal můj manžel, abyste mě špehoval. Měla jsem tušit, že tohle celé bylo jen divadýlko. Vy a váš Waldo."

Tupě jsem na ni pohlédl.

"Nikdy jsem si nemyslila, že by žárlil," vyhrkla. "Rozhodně ne na někoho, kdo u nás kdysi byl šoférem. Na Stana trochu, prosím... to je přirozené. Ale na Josepha Choata..."

Zašermoval jsem rukama. "Dámo, já o voze, vy o koze," zabručel jsem. "Neznám žádného Stana nebo Josepha Choata. Přisámbůh jsem ani nevěděl, že máte šoféra. Lidi, co znám, se na ně nezmůžou.

A pokud jde o manžele, prosím, ty ženy občas mívají. Ale ne dost často."

Pomalu potřásla hlavou, v modrých očích se jí zajiskřilo a ruka jí zůstávala u kabelky.

"Nezahrál jste to jaksepatří, pane Dalmasi. Ne, nebylo to jaksepatří. Znám vás pány soukromé detektivy. Jste všichni prohnilí. Vlákal jste mě do svého bytu, pokud to vůbec je váš byt. Spíš to je byt nějakého odporného člověka, který je ochoten za pár dolarů cokoli odpřisáhnout. A teď se mě pokoušíte vystrašit, abyste mě mohl vydírat – a navíc dostanete peníze od mého manžela. Dobrá," řekla bez dechu, "kolik po mně chcete?"

Odsunul jsem prázdnou sklenici stranou a pohodlné se opřel v křesle. "Dovolte mi, abych si zapálil. Mám nervy nadranc."

Zapálil jsem si cigaretu, sledován jejím zarputilým pohledem. Strach v něm však nebyl, alespoň ne tolik strachu, aby se za ním skrývala skutečná vina. "Jmenuje se tedy Joseph Choate," řekl jsem. "Ten chlápek, co ho v tom lokále zastřelil, mu říkal Waldo."Pousmála se, trochu zhnuseně, ale téměř shovívavě. "Nezdržujte hru. Kolik?"

"Proč jste se s tím Josephem Choatem chtěla sejít?"

"Hodlala jsem od něho něco odkoupit, co mi ukradl. Něco, co i samo o sobě má velkou cenu. Skoro patnáct tisíc dolarů. Daroval mi to muž, kterého jsem milovala. Je mrtev. Chápete? Je mrtvý! Zahynul v hořícím letadle. A teď se vraťte k mému manželovi a všechno řekněte, vy malá slizká kryso!"

"Počkat, bez šatů vážím dobrých pětaosmdesát kilo!" křikl jsem na ni.

"Přesto jste slizký," křikla na mě zpátky. "A nenamáhejte se ohlásit to manželovi! Řeknu mu to sama. Asi to už stejně bude vědět."

Zazubil jsem se. "To je ono! A co jsem pak tedy vlastně měl vyšťourat?"

Prudce sáhla po sklenici a dopila, co v ní zbývalo. "Tak on si myslí, že se scházím s Josephem," ušklíbla se. "Ano, scházela. Ale ne proto, že bych s ním něco měla. Ne se šoférem. Ne s vandrákem, kterého jsem vytáhla z bláta a dala mu práci. Tak hluboko klesnout nemusím, když už se chci pobavit!"

"Dámo, to vskutku nemusíte."

"A teď půjdu," řekla. "Ne abyste se mi v tom pokoušel zabránit." A z kabelky vytrhla pistolku s perleťovou pažbou.

Zubil jsem se a zubit jsem se nepřestal. Nehýbal jsem se.

"Vy odporný nýmande," vyjela na mě. "Jak mohu vůbec vědět, že jste opravdu soukromý detektiv? Zrovna tak můžete být podvodník. Vizitka, kterou jste mi dal, ještě nic neznamená. Vizitky si může dát natisknout kdekdo."

"Jistě. A zřejmě jsem natolik mazaný, abych tu bydlel dva roky jen proto, že vy sem dneska přijdete a budu vás moct vydírat, že jste se nesetkala s jakýmsi Josephem Choatem, kterého tady přes ulici odpráskli coby Walda. Máte vůbec peníze, abyste mohla odkoupit to něco, co má cenu patnácti tisíc dolarů?"

"Aha! Teď mě asi chcete oloupit, co?"

"Aha!" napodobil jsem ji. "Teď je ze mě lupič, co? Dámo, prosím vás, tu pistolku buď odložte, nebo ji alespoň odjistěte! Přihlížet, jak neodborně zacházíte s takovou pěknou zbraní, zraňuje mé profesionální city."

"Už vás mám plné zuby," prohlásila. "Jděte mi z cesty."

Nepohnul jsem se. Ani ona se nepohnula. Oba jsme se zase posadili – kupodivu ne blízko k sobě.

"Než odejdete, zasvěťte mě alespoň do jednoho tajemství," naléhal jsem. "Kvůli čemu jste si k čertu vůbec najala ten byt v poschodí pod námi? Jen abyste se pak mohla tam na ulici setkat s nějakým chlápkem?"

"Přestaňte plácat hlouposti," osopila se na mě. "Nic jsem si nenajala. Lhala jsem. Je to jeho byt."

"Josepha Choata?"

Prudce přikývla.

"Hodí se můj popis Walda na Josepha Choata?"

Znovu prudce přikývla.

"Dobrá. Konečně znám jeden fakt. Copak si neuvědomujete, že Waldo popsal vaše oblečení, když se po vás ptal? Ještě předtím, než byl zastřelen. A že ten popis má policie a ta neví, kdo je Waldo, a hledá někoho takhle oblečeného, aby jí to pomohl zjistit? Copak vám to ještě nedošlo?"

Pistole se jí najednou začala v ruce třást. Nepřítomně k ní shlédla a pomalu ji vložila zpátky do kabelky.

"Jsem to blázen," zašeptala, "že s vámi vůbec mluvím." Dlouhou chvíli na mě upřeně hleděla a pak se zhluboka nadechla. "Oznámil mi, kde bydlí. Nezdálo se, že by se bál. Vyděrači asi nemají pro strach uděláno. Měli jsme se setkat na ulici, ale opozdila jsem se. Když jsem sem přijela, bylo tu plno policie. Proto jsem se vrátila a zůstala sedět ve voze. Pak jsem vyjela k Josephovu bytu a zaklepala. Nato jsem se vrátila k autu a čekala dál. Vyjela jsem sem nahoru celkem třikrát. Naposledy jsem vyšla k výtahu do prvního patra. Na třetím patře mě už viděli dvakrát. Pak jsem se setkala s vámi. To je všechno."

"Zmínila jste se o manželovi," zamumlal jsem. "Kde je?"

"Na schůzi."

"Podívejme, na schůzi," ušklíbl jsem se.

"Manžel je velmi významný člověk. Má spoustu schůzí. Je vodní inženýr a sjezdil celý svět. Měl byste vědět..."

"Nechtě toho," přerušil jsem ji. "Jednou ho pozvu na oběd a dám si to vyprávět přímo od něho. To, co měl Joseph v ruce proti vám, je odbytá a mrtvá záležitost. Jako Joseph sám."

Konečně tomu uvěřila. Už jsem ani nemyslel, že to vůbec někdy dokáže. "Je opravdu mrtev?" zašeptala. "Opravdu je mrtev?"

"Je mrtev," ujistil jsem ji. "Mrtev, mrtev, mrtev. Dámo, je mrtev."

Tvář se jí rozpadla jako svatební dort. Neměla velká ústa, ale v tu chvíli by se do nich byla vešla celá má pěst. V nastalém tichu zastavila zdviž v mém poschodí.

"Vykřikněte a budete mít monokl na obou očích!" sykl jsem.

Nebylo to nejzdvořilejší, ale zaúčinkovalo to. Vzchopila se. Ústa jí sklapla jako past.

Po chodbě se blížily kroky. Každý člověk má předtuchy. Přiložil jsem prst ke rtům. Ani se nepohnula. Obličej měla strnulý a velké modré oči byly černé jako stíny pod nimi. Horký vítr se drnčivě opíral o zavřená okna. Když zavane Santa Ana, musí se okna zavřít, horko nehorko.

Kroky, blížící se po chodbě, byly každodenní normální lidské kroky. Zastavily se však před mými dveřmi a někdo zaklepal.

Ukázal jsem k šatně vedle sklápěcí postele. Nehlučně vstala, kabelku přitištěnou k boku. Ukázal jsem jí ještě na sklenici. Rychle ji zvedla, smekla se přes koberec, prošla dveřmi a tiše za sebou zavřela.

Ani jsem nevěděl, proč vlastně vynakládám všechnu tuhle námahu.

Klepání se ozvalo znovu. Na hřbetě rukou mi vyvstal pot. Zašoupal jsem křeslem, vstal a hlasitě zažíval. Pak jsem přistoupil ke dveřím a otevřel je samozřejmě – bez revolveru. To jsem neměl.