<<< Literární doupě
Literární doupě

Raymond Chandler
překlad: Vlasta Dvořáčková

MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD PSY

kompletní kniha (e-book)

 

Kocourek, který měl rád déšť - Mankell Henning
 
 
cena původní: 285 Kč
cena: 253 Kč
Kocourek, který měl rád déšť - Mankell Henning
Dáma v jezeře - Chandler Raymond
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 144 Kč
Dáma v jezeře - Chandler Raymond
Hluboký spánek - Chandler Raymond
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 319 Kč
Hluboký spánek - Chandler Raymond

 

    1   >

 

 

1.

Byl to zbrusu nový, hliníkově šedý sedan DeSoto a stál hned proti dveřím. Minul jsem ho a vystoupil po třech bílých schodech, prošel jsem skleněnými dveřmi a nato ještě po dalších třech schodech pokrytých kobercem. Zazvonil jsem na zvonek na zdi.

Okamžitě se rozštěkalo asi tucet psů, až se střecha třásla. Zatímco štěkali, vyli a ňafali, díval jsem se na malou kancelář v přístěnku, kde byl psací stůl se stahovací roletou, i na čekárnu s těžkými koženými křesly, se třemi diplomy na zdi i s masivním stolem přeplněným výtisky časopisu Milovník psů.

Venku někdo uklidňoval psy, pak se otevřely vnitřní dveře a malý chlapík s hezkým obličejem, oblečený do světle hnědých pracovních šatů, vešel na gumových podrážkách tiše jako kočka. Usmíval se snaživě pod knírkem jakoby načrtnutým tužkou. Rozhlížel se kolem mne i pode mnou, ale psa neviděl. Jeho úsměv dostal přídech bezděčnosti.

"Rád bych je to odnaučil, ale nejde to," sdělil mi. "Pokaždé, když uslyší zazvonit, hned spustí. Mají tu dlouhou chvíli a vědí, že zvonek znamená návštěvu."

"Jo," řekl jsem a podal mu svou vizitku. Přečetl si ji, obrátil, podíval se na zadní stranu, potom ji zase obrátil a četl přední stranu.

"Soukromý detektiv," pronesl tlumeně a olízl si vlhké rty. "No – já jsem doktor Sharp. Co si přejete?"

"Hledám ukradeného psa."

Jeho oči po mně blýskly, malá měkká ústa ztvrdla. Celý obličej se velmi pomalu pokrýval ruměncem. Dodal jsem: "Nechci tím říct, že jste toho psa ukradl vy, doktore. Kdekdo mohl nechat zvíře v místě, jako je tohle, a vás by ani nenapadlo, že nepatřil těm, kdo ho tu nechali, viďte?"

"Není to zrovna pěkné pomyšlení," podotkl stroze. "Jaký to byl pes?"

"Německý ovčák."

Šoupl nohou po tenkém koberci a podíval se do rohu na strop. Z obličeje mu vyprchal ruměnec, až na něm zbyla jen lesklá bělost. Po delší chvíli řekl: "Mám tu jenom jediného německého ovčáka a znám lidi, kterým patří. Proto se bojím –"

"Takže vám nebude vadit, když se na něj podívám," vpadl jsem mu do řeči a vykročil k vnitřním dveřím.

Doktor Sharp se ani nepohnul. Jen trochu víc zašoupal nohama. "Nejsem si jistý, jestli je to vhodné," namítl mírně. "Snad trochu později."

"Teď mi to bude vyhovovat víc," prohlásil jsem a sáhl po knoflíku dveří.

Přeběhl čekárnou k malému psacímu stolu se stahovací roletou. Jeho drobná ruka sáhla po telefonu.

"Budu – já okamžitě zavolám policii, pokud chcete jednat takhle hrubiánsky," řekl chvatně.

"To je fajn," poznamenal jsem. "Chtějte náčelníka Fulwidera. Řekněte mu, že je tu Carmady. Zrovna jdu z jeho kanceláře."

Doktor Sharp odtáhl ruku od telefonu. Ušklíbl jsem se na něj a smotal si cigaretu.

"Tak do toho, doktore," vyzval jsem ho. "Přestaňte se tvářit kysele a pojďme. Buďte vlídný, a já vám třebas vypovím celou tu historii."

Stáhl rty, zahleděl se na hnědou psací mapu na svém stole, nervózně si pohrával s jejím růžkem, vstal a ve svých bílých teniskách přešel místností, otevřel dveře proti mně a vyšli jsme do úzké šedé chodby. Jedněmi otevřenými dveřmi jsem zahlédl operační stůl. Prošli jsme pak do další, ale holé místnosti s betonovou podlahou, plynovým vařičem v rohu, s lahví vody a s dvěma řadami kotců podél stěny, opatřených těžkými dvířky z drátěného pletiva.

Psi a kočky za pletivem na nás hleděli mlčky a vyčkávavě. Drobounká čivava ňafala vedle velké zrzavé perské kočky se širokým obojkem z ovčí kůže. Byl tu skotský teriér, smeták, tvářící se nevrle, i voříšek, kterému na jedné noze slezla všechna srst, a taky hedvábně šedá angorská kočka, rovněž i sealyhamský teriér, další dva voříšci i jako břitva ostrý foxteriér s protáhlým čenichem a s přesně charakteristickým postojem.

Čenichy měli vlhké, oči jasné a chtěli vědět, ke komu z nich jdu na návštěvu.

Prohlédl jsem si je. "Tohle jsou hračky, doktore," zabručel jsem. "Řekl jsem, že chci vidět německého ovčáka. Černošedého, ne hnědého. Samce. Devět roků starého. Má všechny typické znaky až na ocas, ten má moc krátký. Otravuju vás?"

Zazíral na mě a gestem naznačil, jak je nešťastný. "Ano, jenže –" zamumlal. "Dobrá, tak tudy."

Vrátili jsme se a vyšli ven z místnosti. Zvířata koukala zklamaně, zvlášť maličká čivava, která se snažila prolézt oky drátěného pletiva, což se jí málem podařilo. Vyšli jsme zadními dveřmi na betonový dvorek se dvěma garážemi, obrácenými do dvora. Jedna garáž byla prázdná. Druhá s dveřmi trochu pootevřenými byla potemnělá kóje, kde vzadu řinčel řetězem velký pes a pokládal tlamu na starou prošívanou pokrývku, která mu sloužila za pelech.

"Buďte opatrný," varoval mě Sharp. "Je někdy pořádně divoký. Měl jsem ho v domě, ale naháněl těm ostatním strach."

Vešel jsem do garáže. Pes vrčel. Zamířil jsem k němu. Zařinčel hlučně koncem řetězu.

"Ahoj, Vossi." řekl jsem. "Dej pac."

Znovu si položil hlavu na prošívanou deku. Napolo vztyčil uši. Byl tichý, velmi tichý. Oči měl jako vlk, černě obkroužené. Potom jeho ohnutý, příliš krátký ocas začal zvolna bušit do podlahy. Opakoval jsem: "Podej pac, hochu," a vztáhl jsem k němu ruku. Ve dveřích za mnou mě malý veterinář úpěnlivě napomínal, ať jsem opatrný. Pes se ke mně pomalu přiblížil na svých velkých drsných tlapách, schlípil uši do normální polohy a zvedl levou pracku. Potřásl jsem s ní.

"To je pro mě veliké překvapení," tiše bědoval maličký veterinář, "pane – pane –"

"Carmady," pomohl jsem mu. "Jo, asi překvapení."

Pohladil jsem psa po hlavě a vyšel z garáže.

Vrátili jsme se do čekárny v domě. Odstrčil jsem stranou magazíny a prohlížel si maličkého pohledného veterináře.

"Dobrá," pronesl jsem. "Ven s tím. Jak se jmenují majitelé psa a kde bydlí?"

Zasmušile přemýšlel. "Jmenují se Vossovi. Stěhovali se na Východ a mají si pro psa poslat, až se usadí."

"Chytré," řekl jsem. "Pes se jmenuje Voss po německém válečném pilotovi. A ti lidi se jmenují po svém psovi."

"Vy si myslíte, že lžu," ozval se malý chlapík nakvašeně.

"Ale kdepak. Vy jenom moc snadno skočíte na špek. Myslím, že někdo chtěl toho psa ukrýt před pátráním. Ta moje slíbená historka zní takhle: Jedno děvče, Isobel Snareová, zmizela z domova v San Angelu před čtrnácti dny. Žije se svou pratetou, milou starou dámou v šedivém hedvábí, která není v žádném případě blázen. To děvče si vyhazovalo z kopejtka s jakousi moc podezřelou partou v nočních klubech a hernách. Takže stará dáma větřila skandál a k policajtům nešla. Nešla nikam až do té doby, nežli Isobelina přítelkyně náhodou uviděla toho psa ve vašem útulku. Řekla to tetě. A teta najala mě – protože když její neteř odjížděla ve svém sportovním voze a už se nevrátila, měla psa s sebou."

Zamáčkl jsem cigaretu o podpatek a zapálil jsem si druhou. Obličejík doktora Sharpa byl bílý jako papír. V jeho roztomilém malém knírku se zaleskl pot.

"Policie to ještě nemá v práci," řekl jsem mírně. "O tom náčelníkovi Fulwiderovi, to jsem vás tahal za nohu. Co takhle, abychom to my dva drželi pod pokličkou?"

"Co – co chcete, abych udělal?" koktal mužíček.

"Myslíte, že o tom psovi ještě něco uslyšíte?"

"Ano," odpověděl rychle. "Ten chlapík, jak se zdálo, má psa velice rád. Pravý milovník psů. Pes se k němu choval jako beránek."

"Takže od něho zřejmě dostanete zprávu," usoudil jsem. "Až se to stane, chci to vědět. Jak ten chlápek vypadá?"

"Byl vysoký, hubený a měl pronikavé černé oči. Jeho žena je stejně jako on vysoká a tenká. Dobře oblečení nenápadní lidé."

"To Snareovic děvče je malé pivo," řekl jsem. "Pročpak kolem toho mělo být ticho po pěšině?"

Zíral na svou nohu a neřekl ani bé.

"Dobrá," pokračoval jsem, "byznys je byznys. Spolupracujte se mnou a nemusíte se bát žádné nepřátelsky zaměřené publicity. Platí?" vztáhl jsem k němu ruku.

"Ano, budu s vámi spolupracovat," opáčil tiše a vložil vlhkou studenou rybí tlapku do mé. Potřásl jsem s ní opatrně, abych mu ji nepochroumal.

Řekl jsem mu, kde bydlím, vyšel jsem zas na slunnou ulici a kráčel o blok zpět, kde jsem nechal svého chryslera. Nasedl jsem a dojel kousek za roh, tak abych viděl na auto značky DeSoto i na průčelí Sharpova domu.

Seděl jsem tam asi půl hodiny. Pak vyšel doktor Sharp ve vycházkovém obleku a nasedl do svého auťáku. Zajel s ním za roh a do uličky, která vedla dozadu za jeho dvorek.

Zapnul jsem motor svého auta a rychle objel blok jinou cestou. Ukryl jsem se na druhém konci uličky.

Asi tak v třetině jízdy kolem bloku jsem zaslechl vrčení, štěkot i hafání. Chvíli to pokračovalo. Pak Sharpův DeSoto vycouval zpoza dvorku a zamířil ke mně. Mazal jsem honem za nejbližší roh.

DeSoto jel jižně k Arguello Boulevardu, nato odbočil k východu. Velký německý ovčák s náhubkem byl řetězem přivázán k zadním sedadlům auta. Mohl jsem zahlédnout jen jeho hlavu, napínající se na řetězu. Pustil jsem se za DeSotem.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist