Raymond Chandler
překlad: Vlasta Dvořáčková

MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD PSY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3.

"Hej, Vossi! Hej, Vossi, starý brachu!" uklidňoval psa chlapík, který se jmenoval Jerry. "Už je zas dobře. Už je zas dobře."

Pes těžce funěl, ale nepohnul se. Muž se vzpřímil, popošel až k němu a zatahal ho za jedno ucho. Pes pootočil hlavu stranou a strpěl to. Muž ho pohladil po hlavě, rozepjal potrhaný obojek a sundal ho.

Stál tu s koncem rozbitého řetězu v ruce, pes mu přišel poslušně k noze a po jeho boku potom kráčel létacími dveřmi do zadní části domu.

Trochu jsem poodstoupil od létacích dveří, abych nebyl na ráně. Jerry mohl mít další brokovnice. V jeho obličeji bylo cosi, co mě znepokojovalo. Jako bych ho byl viděl už dřív, ale ne zase moc dávno, anebo jeho fotku v novinách.

Podíval jsem se na ženu. Byla to hezká brunetka, ne moc přes třicet. Kartounové domácí šaty se nějak nehodily k jejímu jemně klenutému obočí a dlouhým měkkým rukám.

"Jak se to stalo?" zeptal jsem se nedbale, jako by na tom ani moc nezáleželo.

"Jsme tady v domě asi týden," odpověděla mi ostře, jako kdyby jí působilo bolest vracet se k tomu, co předcházelo. "Pronajali jsme si to tady i se zařízením. Byla jsem v kuchyni, Jerry na dvoře. Před domem zastavilo auto a ten maličký chlapík šel rovnou dovnitř, jako by zde bydlel. Přiznávám, dveře nebyly náhodou zamčeny. Pootevřela jsem lítačky a viděla, jak strká do komory psa. Potom jsem ucítila chloroform. Všecko se najednou semlelo naráz. Běžela jsem pro pistoli a volala z okna na Jerryho. Vrátila jsem se zrovna v okamžiku, kdy jste sem vpadl. Kdo jste?"

"A to už bylo po všem?" ptal jsem se dále. "A Sharpa pokousal až na podlaze?"

"Ano – pokud se ten člověk jmenuje Sharp."

"Vy ani Jerry ho neznáte?"

"Nikdy předtím jsem ho neviděla. Toho psa taky ne. Ale Jerry psy miluje."

"Radši tuhle historku trochu pozměňte," navrhl jsem. "Jerry znal jméno psa. Voss."

Z očí měla najednou škvírky, ústa vzdorovitě sešpulila. "Myslím, že se určitě mýlíte." řekla rozhněvaně. "Ptala jsem se, kdo jste vy, pane."

"A kdo je Jerry?" opáčil jsem. "Už jsem ho někde viděl. A možná o něm i četl. Kde sehnal tu pušku s uříznutými hlavněmi? Necháte policajty, aby si to zde prohlídli?"

Skousla rty, pak najednou vstala a popošla k pohozené pušce. Nechal jsem ji, aby zbraň zvedla, viděl jsem, že drží ruku kus od spouště. Vrátila se s ní k sedátku u okna a strčila ji pod hromadu novin.

Podívala se mi do tváře. "No dobrá, kolik chcete?" pronesla zamračeně.

"Ten pes je ukradený," řekl jsem pomalu. "Jeho majitelka, mladá dívka, je pohřešovaná. Najali mě. abych ji našel. Ten chlápek, ten Sharp, tvrdil, že mu psa svěřili lidé, které popsal, jako byste to byla vy a Jerry. Jmenovali se prý Vossovi. Odstěhovali se prý na Východ. Slyšela jste už někdy o Isobel Snareové?"

"Ne," odpověděla nezvučně a upřeně zírala na mou bradu.

Lítačkami se vrátil muž v kombinéze. Otíral si obličej do rukávu své modré pracovní košile. Neměl s sebou žádnou další pušku. Prohlédl si mě bez nějakého zvláštního zájmu.

"Mohl bych vám prospět," pokračoval jsem, "a sfouknout to s policajty, pokud by vás napadlo něco kloudného o tom děvčeti, o Isobel Snareové."

Žena na mě zírala a ohrnovala rty. Muž se usmíval docela vlídně, jako by měl všechny trumfy v rukou. Vtom zaskřípaly pneumatiky spěšně projíždějící zatáčkou opodál.

"No, honem to vysypte," pobídl jsem je chvatně. "Sharp byl na smrt vyděšený. Přivedl psa zpátky tam, odkud ho dostal. Musel si myslet, že je dům prázdný. Nápad s chloroformem nebyl zrovna dobrý, ale ten malý mužík byl bez, sebe strachy."

Ani jeden z nich ze sebe nevydal ani hlásek. Jen stáli a zírali na mě.

"Dobrá," řekl jsem a zamířil do rohu místnosti. "Mám dojem, že jste párek, co prchá před spravedlností. Jestli vejde někdo, kdo není polda, začnu střílet. Ať vás ani ve snu nenapadne, že snad ne."

"Jen si posluž, šmíráku," pronesla žena s naprostým klidem. Pak bylo slyšet, jak kolem domu projíždí auto a začíná zastavovat před vchodem. Mrkl jsem z okna a viděl jsem na předním skle červené světlo a nápis Policie po straně. Dva svalnatci v civilu se vyřítili z vozu a proběhli brankou ke schodům.

Na dveře zabušila pěst. "Je otevřeno," houkl jsem.

Dveře se rozlétly dokořán a dva poldové s napřaženými pistolemi vběhli dovnitř.

Zůstali, jako by je přimrazil, a zírali na to, co leželo na podlaze. Jejich pistole byly namířeny na Jerryho i mne. Ten, který mířil na mne, byl červenolící hromotluk v pytlovitém šedém obleku.

"Odhoďte zbraň – a ruce vzhůru!" ječel z plna hrdla.

Zvedl jsem ruce, ale pevně jsem držel svého lugera. "Jen klid," řekl jsem. "Zabil ho pes, ne pistole. Jsem soukromý detektiv ze San Angela. Sleduju zde jeden případ."

"Jo?" Zamezil mi ústup a namířil na mé břicho. "Možná je to tak, jak říkáš, chlapče. To se za chvilku uvidí."

Vztáhl ruku, vyrazil mi mou bouchačku, přičichl k ní a zabořil pistoli do mého břicha.

"Střílels, co? Nádhera! Obrať se!"

"Poslyšte –"

"Obrať se, chlapče."

Uposlechl jsem. Zatímco jsem se pomalu otáčel, hodil pistoli do kapsy a sáhl k boku.

Mělo mě to varovat, ale nevarovalo. Zasvištění pendreku jsem mohl slyšet, ale docela určitě jsem ho pocítil na své kůži. U nohou se mi najednou rozevřela hlubina tmy. Ponořil jsem se do ní a padal ... a padal... a padal…