Raymond Chandler
překlad: Vlasta Dvořáčková

MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD PSY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2.

Carolina Street ležela stranou na okraji malého pobřežního městečka. Její konec zabíhal do neužívané meziměstské silničky na soukromém pozemku a za ní se prostíral kus půdy, patřící japonské zelinářské společnosti. V posledním bloku byly jen dva domy, takže jsem zahnul za ten první, který stál na rohu, s pláckem plným plevele a trávy i s vysokou červenou a žlutou lantanou, uprášenou a bojující s úponky zimolezu na průčelní zdi.

Byly tu ještě dvě či tři sežehlé parcely s trochou stonků plevele, trčících ze spálené trávy, a pak polozřícený, jako bláto zbarvený bungalov s drátěným plotem. Právě proti němu zastavil auťák doktora Sharpa.

Dveře barabizny se otevřely, doktor Sharp vytáhl psa s náhubkem ze zadního sedadla a probojoval se s ním k brance a chodníčku. Velká soudkovitá palma mi zabránila sledovat, co dělá u předních dveří. Zacouval jsem svým chryslerem, obrátil ho v úkrytu za rohákem, projel jsem kolem tří bloků a dal se ulicí rovnoběžnou s Carolina Street. I ona ústila do soukromé silničky. Zrezivělé ohrazení v pralese býlí směřovalo dolů podél silnice a stáčelo se směrem ke Carolina Street.

Špinavá silnice se svažovala dolů, až jsem nakonec nemohl vidět přes násep. Když jsem ujel vzdálenost, která mi připadala jako tři bloky, zastavil jsem, vystoupil, vylezl na násep a obhlédl si okolí.

Dům s drátěným plotem byl asi tak půl bloku ode mne. Doktorův vůz tam pořád ještě stál. Odpoledním vzduchem se náhle rozeznělo hluboké, potlačované vrčení a štěkot německého ovčáka. Lehl jsem si v plevelu na břicho, koukal na barabiznu a čekal.

Asi čtvrthodinu se nedělo nic kromě toho, že pes pořád štěkal. Pak najednou štěkot zesílil a zostřil se. Potom někdo vykřikl. Nato nějaký mužský hlasitě zařval.

Vyskočil jsem z plevelného ráje a utíkal po cestě dolů až na konec ulice. Když jsem se dostal do blízkosti domu, slyšel jsem hluboké, zuřivé vrčení něčím vydrážděného psa, a kromě toho staccatově vybuchující ženský hlas, plný hněvu či spíše strachu.

Za drátěným plotem byl kus trávníku porostlý většinou pampeliškami a pýrem. Na té soudkovité palmě visel cár lepenky, pozůstatek nějaké reklamy. Kořeny stromu poškodily chodník, takže v něm byly široké trhliny a drsné hrany se změnily málem ve schůdky.

Proběhl jsem brankou a dupal po dřevěných schodech k oblouku vchodu. Zabušil jsem na dveře.

Vrčení uvnitř se ozývalo stále, ale hněvivý hlas už zmlkl. Ke dveřím nikdo nepřišel.

Zkusil jsem zmáčknout kliku, otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Byl tu cítit těžký zápach chloroformu.

Uprostřed podlahy na shrnutém koberci ležel na zádech, ruce i nohy roztažené, doktor Sharp. Z krku mu po straně prýštila krev a vytvářela hustou, lesklou kaluž kolem jeho hlavy. Pes se od ní odvracel. Byl přikrčen na předních tlapách, uši přitiskl k lebce, zbytky roztrhaného obojku mu visely kolem krku. Srst na hrudníku i na zádech se mu ježila, zhluboka a výhružně vrčel.

Za psem byly ke zdi přiražené dveře komory. Na podlaze v komoře ležel veliký chomáč vaty, z něhož se linul mdlý pach chloroformu.

Tmavovlasá pěkná žena v domácích kartounových šatech držela velkou automatickou pistoli, mířila na psa, ale nevystřelila. Kvapně se na mě podívala přes rameno a začala se otáčet. Pes ji hlídal úzkýma, černě obkrouženýma očima. Vytáhl jsem svého lugera a držel ho dole u boku.

Ozval se jakýsi šelest a vysoký černooký muž ve vybledlé modré kombinéze a modré pracovní košili vešel létacími dveřmi vzadu s dvouhlavňovou brokovnicí s uříznutými hlavněmi v ruce. Zamířil na mě.

"Hej. vy! Odhoďte tu bouchačku!"

Pohnul jsem čelistí, chtěl jsem něco říci. Mužův ukazovák přitlačil na přední spoušť. Aniž jsem se o to moc přičinil -moje pistole spustila. Kulka zasáhla pažbu dvouhlavňovky a vyrazila mu ji z rukou. Dopadla na podlahu. Pes odskočil asi dva metry stranou a opět se přikrčil.

S nevěřícím, překvapeným pohledem zvedl muž ruce vzhůru.

Nemohl jsem si dovolit zaváhání. "Dolů s tou bouchačkou, dámo!" nařídil jsem.

Olízla si rty a spustila pistoli k boku; pak poodstoupila od těla na podlaze.

"Zatraceně, nestřílejte ho," chvatně řekl muž. "Dokážu ho zvládnout."

Zamrkal jsem a došlo mi to. Bál se, že míním zastřelit psa. Vůbec se nebál sám o sebe.

Spustil jsem svého lugera trochu níž. "Co se tu stalo?"

"On – on se ho pokusil uspat chloroformem – jeho, bojového psa!"

"Jo," utrousil jsem. "Pokud tu máte telefon, radši zavolejte sanitku. Sharp to s tou dírou v krku dlouho nevydrží."

"Myslela jsem si, že to vy jste policajt," pronesla žena nezvučně.

Neodpověděl jsem. Zamířila podél zdi k sedátku u okna, plnému pomačkaných novin, a sáhla po telefonu zahrabaném na jednom konci.

Podíval jsem se na malého veterináře na podlaze. Krev mu přestala téci. Měl ten nejbělejší obličej, jaký jsem kdy viděl.

"Nechte sanitku sanitkou," řekl jsem ženě. "Ale zavolejte policajtům."

Muž v kombinéze spustil ruce a přiklekl; začal zlehka poklepávat po podlaze a chlácholit psa: "Klid, starouši. Klid. Jsme tady teď všichni kamarádi – jen samí kamarádi. Klid, Vossi."

Pes zavrčel a maličko zavrtěl koncem oháňky. Muž k němu ustavičně hovořil. Pes už nevrčel a srst se mu přestávala ježit. Muž v kombinéze mu stále cosi broukal.

Žena na sedátku u okna odložila telefon stranou a zeptala se: "Ty si myslíš, že ho zvládneš, Jerry?"

"Docela určitě," odpověděl muž, aniž odtrhl od psa oči.

Pes si teď lehl břichem na podlahu, otevřel oči a vyplázl jazyk. Z jazyka mu odkapávaly sliny, růžové sliny s příměskem krve. Srst kolem tlamy byla také potřísněna krví.