Raymond Chandler
překlad: Jaroslav Bouček

NA HORÁCH SE NEVRAŽDÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2.

Portmonku jsem mu zastrčil zpět do kapsy, vstal jsem a opatrně se rozhlédl. Nikoho nebylo vidět, na zemi ani ve vodě. V tom přítmí stejně nikdo nemohl vidět, co dělám, pokud by nebyl hodně blízko. Poodešel jsem pár kroků a podíval se dolů, jestli za sebou nechávám nějaké stopy. Ne. Na zemi ležela mnohaletá vrstva borového jehličí a trouchnivějících větví.

Zbraň ležela asi dva kroky od těla, téměř pod tím padlým stromem. Nedotkl jsem se jí. Sklonil jsem se a prohlédl si ji. Byl to kolt, automatická dvaadvacítka s kostěnou výzdobou pažby. Byla napůl pohřbená v malé hromádce hnědého prachu, který se tu zřejmě sypal ze shnilého, rozpadajícího se dřeva. Na hromádce byli velcí černí mravenci a jeden zrovna lezl po hlavni zbraně.

Vztyčil jsem se a ještě jednou se rychle rozhlédl. Někde za dlouhým výběžkem a mimo dohled po jezeře bloumal nějaký motorový člun. Slyšel jsem nepravidelné klepání běžícího motoru, ale člun jsem neviděl. Vracel jsem se k vozu. Už jsem byl skoro u dveří. Za hustým manzanitovým keřem se tiše vynořila malá postava. Byl vidět odlesk brýlí a ještě něčeho, trochu níž a v ruce.

Ozval se syčivý hlas: "Vy dal ruce nahoru, prosím."

To místo bylo příznivé pro rychlé vytasení pistole. Napadlo mne, že bych to asi nestihl. Dal jsem ruce nahoru.

Malá postava obešla manzanitový keř. Ta lesklá věc o něco níž než brýle byla pistole. Byla to pistole dost veliká. Blížila se ke mně.

Z drobných úst pod černým knírkem se vynořil zlatý zub.

"Vy se otočil, prosím," řekl ten jemný hlásek konejšivě. "Vy viděl muž leží na zemi?"

"Podívejte se," začal jsem. "Já nejsem zdejší. Já –"

"Vy se otočil moc rychle," přikázal ten muž chladně.

Otočil jsem se.

Hlaveň pistole si vydloubla hnízdo na mé páteři. Lehká, obratná ruka po mně šmejdila sem a tam a zastavila se na pistoli zavěšené v podpaží. Hlas zavrkal. Ruka došla k zadní kapse kalhot. Slabý tlak mé peněženky se náhle ztratil. Byl to moc šikovný kapsář. Sotva jsem cítil, že se mne dotýká.

"Já teď podíval portmonku. Vy moc ticho," řekl nahlas. Pistole se vzdálila.

Správný chlap teď mohl mít šanci. Mohl jít bleskově k zemi, v pokleku švihnout pravicí a rychle vypálit ze své pistole. Proběhlo by to velmi rychle. Správný chlap by sejmul toho brýlatého mužíčka tak snadno, jako si ovdovělá královna vyjme chrup, jediným harmonickým pohybem. Nějak mne ale napadlo, že teď asi nejsem ten správný chlap.

Peněženka se vrátila do zadní kapsy, hlaveň pistole mezi lopatky.

"Tak," pronesl ten hlas jemně. "Vy přišel sem, vy udělal omyl."

"Tos teda uhod, kámo," podotkl jsem.

"Nic nevadilo," opáčil hlas. "Vy šel teď pryč, šel domů. Pět set dolar. Nic nikdo neříkal, když pět set dolar přišel týden od dneska."

"Fajn," řekl jsem. "Vy měl moji adresa?"

"Moc legrace," zacukroval hlas. "Ha, ha."

Něco mě udeřilo zezadu na úrovni pravého kolena a moje pravá noha se náhle přeložila vejpůl, tak jak se to stává vždycky, když vás někdo ťukne do toho místa. Hlava mě už začala bolet v očekávání úderu pistolí do týla, ale on mé převezl. Byla to rána za uši, jakou se zabíjejí králíci, ale šlo o mistrovské dílo v tomto oboru. Provedl to hranou velmi tvrdé malé ruky. Hlava mi náhle uletěla až do poloviny šířky jezera, otočila se v oblouku jako bumerang a pak se s omračujícím zavrzáním zase přirazila na moji krční páteř. Někde cestou si nabrala do úst plno jehličí.

Mohla být snad půlnoc v jakési malé místnosti se zavřenými okny a žádným vzduchem. Hrudník jsem měl přitlačený k podlaze. Na záda mi naložili snad tunu uhlí. Jeden z těch těžkých kusů mě tlačil přímo uprostřed. Dělal jsem nějaký hluk. ale asi to nemělo žádný význam. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Slyšel jsem hlasitější zvuk motorového člunu a tlumené kroky někoho, kdo našlapoval po jehličí a vydával suchý šustivý chrastot. Pak nějaké chrochtavé hlasy a vzdalující se kroky. Pak se kroky vracely a s nimi nějaký hrdelní hlas s cizím přízvukem.

"Co to tu máš, Charlie?"

"Ale nic," odpověděl Charlie vrkavým hlasem. "Seděl, kouřil fajfka, nedělal nic. On letní dovolená, ha, ha."

"Viděl tu mrtvolu?"

"Nic on neviděl," pravil Charlie. Přemýšlel jsem, proč asi. "Dobrý, tak mizíme."

"Á, teď špatný," řekl mi Charlie. "Moc špatný." Ta tíha na mém těle se někam odvalila a na zádech jsem přestal cítit ty kusy uhlí. "Moc špatný," opakoval Charlie. "Ale já musel dělat."

Tentokrát mě nepřevezl. Udeřil mne pistolí. Stavte se někdy a nechám vás ohmatat tu bouli vzadu, kterou mi taktak zakrývají vlasy. Mám jich tam několik.

Po nějaké době jsem si dokázal kleknout, i když jsem při tom kňučel. Položil jsem chodidlo jedné nohy na zem, zvedl se na ni, pak jsem si otřel tvář předloktím, umístil na zem chodidlo druhé nohy a vstával s pocitem, že lezu z nějaké díry.

Záře vodní hladiny, teď už ztemnělé po západu slunce, ale postříbřené měsíčním svitem, byla přímo přede mnou. Vpravo ležel ten velký padlý strom. Tím jsem si všechno připomněl. Vydal jsem se směrem ke stromu a ohmatával si přitom týl hlavy konečky prstů a jen opatrně. Bylo to tam oteklé a měkké, ale nekrvácelo to. Zastavil jsem se a ohlédl se po klobouku; pak jsem si uvědomil, že jsem ho nechal ve voze.

Obešel jsem strom. Měsíc byl jasný, jak to bývá jen na horách nebo na poušti. Člověk by při tom skoro mohl číst noviny. Bez potíží jsem viděl, že teď na zemi neleží žádné tělo a pod stromem neleží žádná zbraň, po které by lezli mravenci. To místo teď vypadalo nějak uklizené, dokonce uhrabané.

Zastavil jsem se tam a naslouchal, ale slyšel jsem jen jak mi v hlavě pulsuje krev a jediné, co jsem pociťoval, byla bolest hlavy. Ruka mi pak skočila do podpaží k pistoli a ta pistole tam byla. A ruka skočila ještě do kapsy k peněžence a ta tam také byla. Vytrhl jsem ji a podíval se na peníze. Zdálo se. že tam všechno zůstalo.

Obrátil jsem se a dovlekl se k vozu. Chtěl jsem jet zpátky do hotelu, dát si pár drinků a lehnout si. Pak jsem chtěl najít Charlieho, ale ne teď hned. Nejdřív jsem si chtěl na chvíli lehnout. Potřeboval jsem si odpočinout, asi jako chlapec, který rychle roste.

Sedl jsem si do auta, nastartoval, zacouval a vytočil vůz do protisměru, po měkkém terénu jsem dojel k polní cestě a tou pak zpět až na silnici. Nepotkal jsem žádná auta. Na tanečním parketu stranou od silnice pořád ještě zaznívala hudba a zpěvačka hrdelním hlasem vyznávala "Úsměv zmizel z mé tváře".

Na silnici jsem zapnul světla a dojel do obce. Místní ochránce zákona sídlil v jednopokojové chatě z borových desek asi půl bloku do kopce od přístaviště, naproti požární zbrojnici. Uvnitř, za dveřmi se skleněnou výplní, svítila žárovka bez stínítka.

Zastavil jsem vůz na protější straně ulice, chvíli jsem tam seděl a díval se do chaty. Uvnitř byl prostovlasý muž, seděl na otáčecí židli u starého psacího stolu se stahovací roletou. Otevřel jsem dveře auta a chtěl vystoupit, pak jsem toho nechal, dveře zase zavřel, nastartoval a odjel.

Těch sto dolarů jsem si koneckonců musel nějak vydělat.