Raymond Chandler

OPONA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(3)

Ve tři hodiny odpoledne jsem stál v hale Winslowovy rezidence a čekal, až se komorník vrátí. Větší část dne jsem strávil tím, že jsem se vyhýbal okolí kanceláře i bytu a snažil se nesetkat s nikým z oddělení pro vraždy. Byla to sice jen otázka času, než mě předvolají, ale předtím jsem chtěl promluvit s generálem Dadem Winslowem. Dostat se k němu nebyla hračka.

Všude kolem mě visely olejomalby, většinou portréty. V hale stály dále dvě sochy a několik věkem ztmavlých brnění na podstavcích z tmavého dřeva. Vysoko nad mohutným mramorovým krbem visely ve skleněné vitríně dvě zkřížené, od kulek potrhané – nebo od molů prožrané – kavaleristické korouhve a pod nimi obraz hubeného, čiperně vypadajícího muže s černým vousem a černými licousy v parádním stejnokroji někdy z doby války s Mexikem. Asi to byl otec generála Dadea Winslowa. Generál sám, ačkoli to byl už hezky starý pán, tak věkovitý přece jen být nemohl.

Komorník se vrátil a sdělil, že generál Winslow je v orchidejovém skleníku a ať ho ráčím následovat, prosím. Vyšli jsme ze zadního traktu domu francouzskými dveřmi na trávník a přes něj zamířili k velkému skleněnému pavilónu daleko za garážemi. Komorník otevřel dveře, vedoucí do jakéhosi vestibulu, a sotva jsem vstoupil, zavřel je a hned tam bylo teplo. Pak otevřel další dveře a už bylo opravdu horko. Vzduch byl prosycen párou.

Ze stěn a stropu skleníku skapávala voda. Všude v pološeru rozprostíraly tropické rostliny kolem dokola své květy a větve a jejich vůně byla stejně opojná jako výpary vroucího alkoholu. Komorník, starý, hubený, vzpřímeně se nesoucí bělovlasý muž, mi odhrnoval větve, abych mohl projít, až jsme přišli na volný prostor uprostřed skleníku. Šestiúhelníkové kamenné dlaždice byly pokryty velkým narudlým tureckým kobercem. Uprostřed koberce seděl v křesle na kolečkách stařec, zahalený do cestovního plédu, a hleděl nám vstříc.

V obličeji mu žily snad jen oči – černé, zapadlé, jiskrné, nedotknutelné. Zbytek obličeje byla olověná posmrtná maska, propadlé skráně, ostrý nos, odchlípené ušní lalůčky a ústa jako tenká bílá štěrbina. Byl částečně zahalen do narudlého, velmi ošumělého županu a částečně do plédu. Lebku mu pokrývalo několik spoře roztroušených pramínků bílých vlasů.

"Pan Carmady, pane generále," ohlásil mě komorník.

Starý muž na mě upřel pohled. Za chvíli se ozval ostrý, hašteřivý hlas: "Židli pro pana Carmadyho!"

Komorník přitáhl proutěné křesílko a já se posadil. Klobouk jsem položil na podlahu. Komorník ho zdvihl.

"Brandy," přikázal generál. "Jak si ho budete přát, pane?"

"Na tom nezáleží." odvětil jsem.

Odfrkl si. Komorník odešel. Generál na mě hleděl nemžikajícíma očima. Znovu si odfrkl. "Vždycky piji brandy se šampaňským," řekl. "Do třetiny sklenice brandy, nad to šampaňské chladné jako Valley Forge. Vlastně chladnější, pokud je to možné." Ozvalo se něco, co snad bylo uchichtnutí. "Nikoli, že bych snad někdy byl ve Valley Forge. Tak zle jsem na tom nebyl. Můžete kouřit, pane."

Poděkoval jsem a řekl, že jsem kouření na nějaký čas syt. Vytáhl jsem kapesník a utřel si obličej.

"Sundejte si kabát, pane. Dud to vždycky dělal. Orchideje potřebují teplo, pane Carmady – podobně jako nemocní lidé."

Svlékl jsem si tedy kabát, plášť do deště, který jsem si vzal, protože to vypadalo na déšť. Larry Batzel řekl, že bude pršet.

"Dud je můj zeť. Dudley O'Mara. Domnívám se, že mi chcete něco o něm povědět."

"Něco jsem se doslechl. Nechtěl jsem se tím bez vašeho souhlasu hlouběji zabývat, pane generále."

Baziliščí oči se do mě zavrtaly. "Jste soukromý detektiv. Předpokládám, že chcete dostat zaplaceno."

"Taková je už má branže," řekl jsem. "To ale neznamená, že si nechávám zaplatit za každé vydechnutí. Prostě jsem se něco doslechl. Třeba to budete chtít vzkázat úřadovně pro pohřešované."

"Rozumím," řekl klidně. "Nějaký skandál, že?"

Než jsem mohl odpovědět, vrátil se komorník. Propletl se džunglí se servírovacím vozíčkem, postavil mi ho k lokti a namíchal mi brandy se sodou. Pak odešel.

Usrkl jsem. "Zřejmě tu byla ve hře jistá dívka," řekl jsem. "Znal ji ještě z doby, než se oženil s vaší dcerou. Je teď provdaná za jednoho gangstera. Zřejmě..."

"To všechno jsem slyšel," přerušil mě. "A je mi to zatraceně jedno. Chci jedině vědět, kde je a jestli je v pořádku. Jestli je šťastný."

Vytřeštil jsem na něho oči. Za chvíli jsem řekl chabým hlasem. "Třeba bych tu ženu mohl najít, nebo by ji našla policie na podkladě údajů, které jim můžu poskytnout."

Škubl za okraj plédu a nepatrně sklopil hlavu. Domníval jsem se, že přikývl. Pak velmi pomalu řekl: "Možná že mému zdraví neslouží, když tolik mluvím, ale chci vám něco objasnit. Jsem mrzák. Neslouží mi obě nohy a dolní část těla. Nemohu moc jíst a nemohu moc spát. Nemohu sám sebe vystát a všem ostatním jsem zpropadeně na obtíž. A proto mi chybí Dud. Trávíval se mnou spoustu času. Bůhví proč."

"Snad...," spustil jsem.

"Mlčte! Pro mě jste mladý člověk, a proto s vámi nemusím dělat okolky. Dud odešel, aniž se rozloučil. To mu není podobné. Jednoho večera odjel svým autem a od té doby o něm už nikdo neslyšel. Jestliže měl dost mé pošetilé dcery a jejího spratka, jestliže měl zálusk na nějakou jinou ženu, prosím, mně to nevadí. Třeba mu jen přeskočilo a odjel, aniž se se mnou rozloučil, teď ho to mrzí, a proto mi nic nevzkázal. Najděte ho a vyřiďte mu, že ho chápu. Nic víc – ledaže by potřeboval peníze. Jestliže ano, může dostat, kolik chce."

Olověné tváře mu zfialověly. Černé oči mu jiskřily ještě víc, pokud to vůbec šlo. Velmi pomalu se opřel dozadu a zavřel oči. Jedním dlouhým lokem jsem upil pořádnou dávku brandy a řekl jsem: "Co když se dostal do maléru? Třeba kvůli manželovi té dívky. Kvůli tomu Joeovi Mesarveyovi."

Otevřel oči a zamrkal. "O'Mara ne." řekl. "Do maléru by se dostal ten druhý."

"Dobře. Mám oznámit úřadovně pro pohřešované, kde se ta žena údajně skrývá?"

"Rozhodně ne. Ti dva se ničeho nedopustili. Ať jen pokračují. Najděte ho sám. Zaplatím vám tisíc dolarů – i kdyby vám stačilo jen přejít ulici. Řekněte mu, že tady je všechno v pořádku, že starému pánovi se daří dobře a že ho srdečně pozdravuje. To je všechno."

Nedokázal jsem mu to říct. Najednou jsem mu nedokázal říct nic dalšího o celé věci. Dopil jsem, vstal, oblékl si plášť. Řekl jsem mu: "To je příliš mnoho peněz za takovou práci, pane generále. O tom si můžeme promluvit později. Pověřujete mě, abych jednal vaším jménem tak, jak uznám za vhodné?"

Generál stiskl zvonek na svém křesle. "Jenom mu to vyřiďte," řekl. "Chci vědět, jestli je v pořádku, a chci, aby věděl, že já jsem v pořádku. Nic víc – ledaže by potřeboval peníze. Teď mě račte omluvit. Jsem unaven."

Zavřel oči. Vrátil jsem se džunglí a u dveří mě čekal komorník s mým kloboukem v ruce. Nadechl jsem se trochu chladného vzduchu a řekl: "Pan generál si přeje, abych navštívil paní O'Marovou."