Raymond Chandler

OPONA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(5)

Jeli jsme – poklidně, pomaloučku, déšť bubnoval na střechu a na jedné straně stékal po okénkách. Proplétali jsme se klikatícími se strmými uličkami mezi rezidencemi na rozlehlých pozemcích, z jejichž vzdálených budov se směrem k nám leskly jen odrazy mokrých štítů za rozmazanými stromy.

Do nosu mě udeřil pach cigaretového kouře a chlápek se zarudlýma očima řekl: "Co vám pověděl?"

"Moc ne," odpověděl jsem. "Že Mona zmizela z města ten večer, co se to dostalo do novin. To už věděl i starý Winslow."

"To mu taky nemohlo dát velkou práci." usoudil Rudoočko. "Tu si nedali ani chlupatí. Co dál?"

"Řekl, že po něm někdo vystřelil. Chtěl na mně, abych ho vyvezl z města. V poslední chvíli ale utekl sám. Proč, to nevím."

"Tak ven s tím, čmuchale," pobídl mě Rudoočko suše. "Je to vaše jediná šance."

"Víc nevím," řekl jsem a vyhlédl z okna na prudký déšť.

"Najal si vás ten dědek, abyste mu to vyšťoural?"

"Kdepak. Je držgrešle."

Rudoočko se zasmál. Pistole v botě mě tížila a překážela a jako by byla na hony vzdálena. Řekl jsem: "Třeba se toho o O'Marovi ani nemusí víc vědět."

Muž na předním sedadle pootočil hlavu a zabručel: "Kde sakra jsi říkal, že je ta ulice?"

"Nad Beverly Glenn, troubo. Mullholland Drive."

"Jo tahle. Do prčic, vždyť není vůbec dlážděná."

"Tak si ji vydláždíme tady čmuchalem." řekl Rudoočko.

Rezidencí ubývalo a svahy začínaly být porostlé zakrslými duby.

"Nejste špatnej chlap." řekl Rudoočko. "Jste jenom držgrešle jako ten dědek. Jasný? Chceme znát všecko, co řekl, abysme věděli, jestli vás máme sejmout, nebo nemáme."

"Jděte se bodnout," řekl jsem. "Stejně byste mi nevěřili."

"Zkuste to. Tohle je pro nás práce jako práce. Odvedeme ji a jedeme dál."

"Musí to být prima práce," řekl jsem. "Dokud trvá."

"Rejpněte si ještě jednou a uvidíte."

"To jsem už jednou udělal – dávno, tehdy jste ještě byli v polepšovně. A přesto dělám dál všechno možné, abych šel lidem na nervy."

Rudoočko se opět zasmál. Toho zřejmě jen tak něco nerozházelo. "Pokad víme, před policajty jste to dneska zamlčel. Nic jste jim nepíchl. Pravda?"

"Jestli jsem to píchl, tak mě můžete na místě sejmout, jasný?"

"Co byste řekl papíru a na všechno zapomněl?"

"Vždyť byste mi ani pak nevěřili!"

"Ale jo, věřili. Podívejte se: My odvedeme práci a jedeme dál. Patříme k jedný organizaci. Ale vy tu žijete, máte tady slušnou pověst a slušný živobytí. Určitě budete raději hrát poctivou hru."

"Jistě. Hrál bych poctivou hru."

"Nikdy neodbouchneme chlápka, kterej má blízko k policajtům," řekl Rudoočko přívětivě. Opřel se v koutě, pistoli na kolenou, a sáhl do náprsní kapsy. Rozevřel na koleni velkou světle hnědou náprsní tašku, vylovil z ní dvě bankovky, složil je a přisunul mi je po sedadle. Náprsní taška se mu vrátila do kapsy.

"Vaše," řekl vážně. "Pustíte-li si hubu na špacír, nevydržíte ani čtyřiadvacet hodin."

Zdvihl jsem bankovky. Dvě pětistovky. Zastrčil jsem je do vesty. "Dobře," řekl jsem. "Pak bych zřejmě už k policajtům blízko neměl, co?"

"S tím si lámejte hlavu sám, čmuchale!"

Zazubili jsme se na sebe, dva slušní mládenci, dobře spolu vycházející v drsném, nevlídném světě. Pak Rudoočko prudce otočil hlavu. "V pořádku, Louie. Zapomeň na Mullholland Drive. Zastav."

Vůz právě vyjel po dlouhé klikatící se silnici doprostřed pustého kopce. Na svah dopadaly šedé závoje deště. Svět byl bez oblohy, bez obzoru. Normálně vidím půl kilometru daleko, ale kromě našeho vozu jsem neviděl nic živého.

Řidič odbočil k pankejtu a vypnul motor. Zapálil si cigaretu a položil paži na opěradlo. Usmál se na mě. Měl půvabný úsměv – jako aligátor.

"Na to si musíme cvaknout,?" řekl Rudoočko. "Taky bych jednou chtěl tak snadno vydělat papír. Jenom za to, že si člověk přišije nos k bradě."

"Žádnou bradu nemáš," řekl Louie a usmíval se dál.

Rudoočko položil kolt na sedadlo a z náprsní kapsy vytáhl plochou čtvrtlitrovku. Vypadalo to na dobrou značku, zelená licenční známka, stáčeno pod dohledem. Zuby odšrouboval uzávěr, přičichl a mlaskl. "Tohle není pančovaný," řekl. "Ze zásob organizace. Lokněte si."

Natáhl paži přes sedadlo a podal mi láhev. Mohl jsem ho chytnout za zápěstí, ale byl tu ještě Louie a kotník jsem měl příliš daleko.

Trochu jsem se nadechl, přidržel si láhev blízko úst a pozorně začichal. Pod připáleným pachem bourbonu bylo cítit jakousi hodně slabou trpkou pachuť, kterou bych za jiné situace ani nepostřehl. Náhle a zcela mechanicky jsem si vzpomněl na něco, co mi řekl Larry Batzel, něco jako: "Východně od Realitu směrem k horám, nedaleko staré fabriky na kyanid." Kyanid. To je ono.

Když jsem si přiložil láhev k ústům, zabušilo mi krátce ve spáncích. Naskočila mi husí kůže a současně mě ovanul chlad. Obrátil jsem láhev tak, aby hladina kořalky byla ve vodorovné poloze, a dlouze, kloktavě jsem si lokl. S velkou rozkoší a úlevou. Do úst se mi dostalo asi půl čajové lžičky a nic z toho v nich nezůstalo. Prudce jsem se rozkašlal, naklonil se a začal se dávit. Rudoočko se rozesmál. "Nepovídejte, že se vám z jedinýho loku udělalo nanic, bráško!"

Upustil jsem láhev, zhroutil se na sedadle ještě víc a divoce jsem se dávil. Nohy mi sklouzly směrem doleva, levá pod pravou. Sklesl jsem na ně, paže ochablé. Vytáhl jsem pistoli.

Střelil jsem ho zpod levé paže, téměř jsem se nedíval. Ani se nedotkl koltu, ledaže ho srazil ze sedadla. Stačil jeden výstřel. Slyšel jsem, jak padl kupředu. Bleskurychle jsem vystřelil nahoru směrem k místu, kde měl být Louie.

Louie tam nebyl. Krčil se na podlaze před předním sedadlem, tichý jako myška. V celém voze, všude kolem bylo ticho. I déšť jako by se na tu chvíli změnil v úplně tichý déšť. Pořád jsem ještě neměl čas ohlédnout se po Rudoočkovi, ale ten nic nedělal. Upustil jsem luger, vytáhl zpod koberečku automat, chytil ho levou rukou za přední rukojeť a opřel si ho o rameno se sklopenou hlavní. Louie ani nešustl.

"Poslouchejte, Louie," řekl jsem vlídně. "Mám tu vaši nýtovačku. Co vy na to?"

Kulka prolétla opěradlem sedadla. Louie ovšem věděl, že tím výstřelem nic nepořídí – jenom posázel hvězdičkami okénko z neprůstřelného skla. Nastalo další ticho. Louie řekl přiškrceným hlasem: "Mám tady granátový jablíčko. Chcete ho podat?"

"Vytrhněte pojistku a podržte si je," poradil jsem mu. "Aspoň budeme mít oba vystaráno."

"Sakra!" zaklel Louie. "Je vyřízenej? Stejně tu žádný jablíčko nemám!"

Pohlédl jsem na Rudoočka. Opíral se v koutě sedadla dozadu a bylo mu tam zřejmě velmi pohodlně. Vypadal, jako by měl tři oči, jedno dokonce ještě rudější než ta dvě druhá. Za takový výstřel zpod paže jsem se mohl skromně pýřit. Byl až neuvěřitelně dobrý.

"Jo, Louie, je vyřízený. Tak co, jak se dohodneme?"

Slyšel jsem, jak těžce oddychuje, a déšť už přestal být tichý. "Vylezte z káry," zabručel. "Vezmu roha."

"Vylezte vy, Louie. Roha vezmu já."

"Panenko skákavá, copak tady vodsaď můžu mazat domů pěšky, bráško?"

"Nebudete muset, Louie. Pošlu pro vás auto."

"Panenko skákavá, dýk jsem nic neudělal. Jenom jsem řídil, nic víc."

"Tak vás tedy obviní z bezohledné jízdy, Louie. S tím už si poradíte – vy i ta vaše organizace. Vypadněte, nebo tuhle prskavku odšpuntuju."

Klika dvířek cvakla a nohy duply napřed na stupátko, pak na vozovku. Rázem jsem se vztyčil s automatem v ruce. Louie stál v dešti na silnici, ruce prázdné a na obličeji pořád ten aligátoří úsměv.

Vysoukal jsem se ven kolem úhledně obuté nohy mrtvého, zdvihl své dvě pistole a položil těžký šestikilový automat zpátky na podlahu vozu. Odepjal jsem od pásku želízka a kývl na Louieho. Rozmrzele se obrátil a složil ruce na záda.

"Co jsem vám udělal?" postěžoval si. "Mám krytý záda."

Nasadil jsem mu želízka a prošacoval ho mnohem pečlivěji než on mě. Kromě pistole, kterou nechal ve voze, měl ještě jednu.

Vytáhl jsem Rudoočka z auta a nechal ho, aby se pohodlně uvelebil na mokré vozovce. Začal krvácet, ale byl stejně nadobro v pánu. Louie na něho smutně hleděl. "Byl to mazanej chlápek," řekl. "Jinej než ostatní. Měl rád triky."

Vytáhl jsem klíček od želízek, jedno jsem odemkl, stáhl mu ruku dolů a připjal ji k levému zápěstí mrtvého. Louie vytřeštil oči hrůzou a úsměv mu konečně zmizel z obličeje. "Panenko skákavá!" zaskučel. "Kristepane! Panenko skákavá! Přeci mě tady s ním takhle nenecháte, bráško!"

"Sbohem, Louie. Ten muž, co jste ho dneska ráno odpráskli, byl můj přítel."

"Panenko...!" skučel Louie.

Nastoupil jsem do sedanu, nastartoval motor, vyjel k místu, kde se dalo otočit, a pak jsem jel dolů z kopce kolem něho. Stál strnule jako sežehnutý strom, obličej bílý jako sníh a u nohou mu ležela mrtvola, jejíž levá paže se vzpínala nahoru k jeho ruce. V očích mu tkvěla hrůza tisíce nočních můr. Nechal jsem ho tam stát v dešti.

Brzy se setmělo. Odstavil jsem sedan dvě ulice od svého vozu, zamkl dvířka a položil klíček na víčko nádržky na olej. Vrátil jsem se ke kabrioletu a odjel do města.

Z telefonní budky jsem zavolal oddělení pro vraždy, požádal o Grinnella a rychle mu pověděl, co se stalo a kde najde Louieho a sedan. Pověděl jsem mu, že to jsou ti gauneři, co pokosili automatem Larryho Batzela. O Dudovi O'Marovi jsem se nezmínil slůvkem.

"Prima práce," utrousil Grinnell divným hlasem. "Ale raději sem rychle narukujte. Před hodinou nám brnkl nějakej mlíkař, a kvůli tomu vás všude shánějí.

"Jsem úplně vyřízený člověk," řekl jsem. "Musím něco sníst. Ať mě přestanou shánět a za chvíli jsem u vás."

"Raději sem narukujte rovnou, kamaráde. Lituju, ale radil bych vám to."

"Tak jo."

Zavěsil jsem a bez dalšího zdržení jsem se vytratil. Musel jsem do toho šlápnout teď. Musel jsem, nebo jinak by někdo šlápl na mě. Najedl jsem se dole ve městě blízko Plazy a vyrazil do Realita.