<<< Literární doupě
Literární doupě

Raymond Chandler
překlad: Jaroslav Bouček

PRÁŠEK PROFESORA BINGA

kompletní kniha (e-book)

 

Vašek Prášek Mydlinka - Veverková Lenka Rožnovská Magda
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 158 Kč
Vašek Prášek Mydlinka - Veverková Lenka Rožnovská Magda
Dáma v jezeře - Chandler Raymond
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 144 Kč
Dáma v jezeře - Chandler Raymond
Hluboký spánek - Chandler Raymond
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 319 Kč
Hluboký spánek - Chandler Raymond

 

    1   >

 

 

Deset hodin dopoledne a už taneční hudba. Hlasitá. Bum, bum. Bum, bum, bum. Kmitočty stažené až dolů na basy. Skoro se zachvívala podlaha. I přes vrčení elektrického holicího strojku, jímž si Joe Pettigrew jezdil po tváři sem a tam, ten hluk vibroval v podlahách a ve zdech. Zdálo se mu, že to cítí v prstech nohou. Jako by mu to stoupalo do lýtek. Sousedi jsou asi radostí bez sebe.

Už od deseti hodin dopoledne kostky ledu ve sklenici, tvář do červena, lesknoucí se oko, přihlouplý úsměv, hlasitý smích pro nic a za nic.

Vytáhl zástrčku a vrčení holicího strojku ustalo. Když probíral konečky prstů oblouk své brady, jeho oči se pochmurným pohledem setkaly s očima v zrcadle. "Zkrachovanec," řekl mezi zuby. "V dvaapadesáti jsi senilní dědek. Divím se, že ještě existuješ. Divím se, že tě vůbec vidím."

Odfoukl drobně smetí z hlavice strojku, nasadil na ni ochranný kryt, pečlivě stočil šňůru kolem strojku a uložil jej do zásuvky. Vyňal vodu po holení, rozetřel si ji po tvářích, nasypal si na ně trochu zásypu a opatrně setřel bílý prášek ručníkem.

Zamračil se na tu vychrtlou vizáž v zrcadle, obrátil se a vyhlédl z okna koupelny. Dnes tam ani není moc smogu. Svítí slunce a je jasno. Je vidět až k radnici. Kdo tady sakra chce koukat na radnici? Radnice ať táhne k čertu. Vyšel z koupelny a cestou po schodech dolů si oblékl sako. Bum, bum. Bum, bum, bum. Jako někde v laciné dupárně, kde je cítit kouř a pot a nějaké voňavky. Dveře obýváku byly polootevřené. Popošel dovnitř, stál tam a díval se na ty dva, jak se spolu plíží místností, tvář na tváři. Tančili a byli k sobě přitisknuti se zasněnými pohledy upřenými do nějakého jejich vlastního světa. Nebyli opilí. Jen trochu v rauši, takže jim vyhovovala hlasitá hudba. Chvíli stál a pozoroval je. Když se otočili a uviděli ho. sotva mu věnovali pozornost. Gladys sešpulila rty do lehce pohrdavého úsměvu, velmi lehce pohrdavého.

Porter Green měl cigaretu v koutku úst a oči přivřené za obláčkem dýmu. Vysoký, tmavovlasý chlapík s nádechem šedi ve vlasech. Elegantně oblečený. S trochu nejistým pohledem. Mohl to být obchodník s ojetými vozy. Mohl se ale živit čímkoli, kde to nevyžadovalo příliš mnoho práce a příliš mnoho poctivosti. Hudba přestala a někdo začal odříkávat nějakou reklamu. Tančící dvojice se rozdělila. Porter Green poodešel stranou a otočením knoflíku ztlumil hlas. Gladys stála uprostřed místnosti a dívala se na Joea Pettigrewa.

"Mohli bychom pro tebe udělat nějakou maličkost, drahoušku?" zeptala se ho se zřetelným opovržením v hlase.

Potřásl hlavou a neodpověděl.

"Ty bys ale mohl něco udělat pro mne. Chcípni." Otevřela široce ústa a rozesmála se zvonivým smíchem.

"Nech toho," řekl Porter Green. "Přestaň ho pošťuchovat, Glad. On prostě nesnáší taneční hudbu. A co má být? Ty třeba nesnášíš něco jiného, že jo?"

"To jo," přitakala Gladys. "Jeho."

Porter Green přešel místnost, vzal láhev whisky a nalil do dvou sklenic na malém stolku.

"Napiješ se, Joe?" zeptal se bez toho, že by zvedl hlavu.

Joe Pettigrew opět lehce potřásl hlavou a neřekl nic.

"On leccos umí," prohodila Gladys. "On vypadá skoro jako člověk. On ale nemluví."

"Buď už zticha," řekl Porter Green otráveně. Vstal a držel dvě plné sklenky. "Hele, Joe, to pití jsem koupil já. Doufám, že ti to nevadí. Ne? Tak fajn." Podal jednu sklenici Gladys. Oba popíjeli a nad sklenicemi se dívali na Joea Pettigrewa, mlčky stojícího ve dveřích.

"Víš, já jsem se provdala za támhleto," podotkla Gladys zamyšleně. "Fakt jsem to udělala. A teď si lámu hlavu, jaké uspávací prášky jsem tehdy musela spolykat."

Joe Pettigrew ustoupil do haly a přivřel dveře. Gladys se stále dívala tím směrem. Pak pokračovala změněným tónem: "On mi stejně nahání strach. Prostě jen stojí a nic neříká. Nikdy si nestěžuje. Nikdy se nerozčílí. Co myslíš, že se děje v té jeho hlavě?"

Reklamní hlasatel skončil a v rádiu nasadili další desku. Porter Green šel k přijímači, zesílil a pak zase ztišil zvuk. "Myslím, že bych to uhodl," řekl. "Je to koneckonců stejný starý příběh." Znovu zesílil zvuk a natáhl ruce směrem k ní.

Joe Pettigrew vyšel předním vchodem z domu a zaklapl za sebou těžké staromódní vchodové dveře, aby ztlumil hluk radiopřijímače. Podíval se na čelní stěnu domu a zjistil, že všechna okna jsou zavřená. Venku ten kravál skoro nebylo slyšet. Ty staré domky na dřevěných kostrách byly stavěné hodně solidně. Sotva se stačil podívat, jestli už je čas zase posekat trávník, když, se proti němu na betonovém chodníku objevil podivně vyhlížející muž. Občas se stane, že vidíte někoho v pláštěnce, v jaké se kdysi chodilo do opery. Ale ne na Lexington Avenue a ne v tomhle bloku. Ne takhle dopoledne. A už, vůbec ne v cylindru. Joe Pettigrew na ten cylindr nestačil zírat. Rozhodně nebyl nový, naopak spíše ošumělý. Na povrchu trochu zvrásnělý asi jako kočičí kožíšek, když té kočce není zrovna dobře. A ta operní pláštěnka nebyla něčím, nač by se chtěl podepsat módní tvůrce Adrian. Muž měl ostrý nos a v hlubokých důlcích černé oči. Byl bledý, ale nevypadal churavě. Zastavil se u schůdků a pohlédl na Joea Pettigrewa.

"Dobrý den," pozdravil a dotkl se prsty okraje cylindru.

"Dobrý," odpověděl Joe Pettigrew. "Tak copak dnes prodáváte?"

"Neprodávám časopisy," prohlásil muž v operní pláštěnce.

"Spletl jste si adresu, příteli."

"Ani se nepokouším zjišťovat, jestli máte svou fotografii, která by po vybarvení vodovými barvami zářila tak průzračně jako měsíční jas na Matterhornu." Muž vsunul ruku pod svou operní pláštěnku.

"Neříkejte, že pod tou pláštěnkou máte vysavač," řekl Joe Pettigrew.

"A také," pokračoval muž v operní pláštěnce, "nemám v zadní kapse kalhot kompletní nerez kuchyni. Ne že bych ji tam nemohl mít, kdybych si to přál."

"Ale něco přece jen prodáváte," podotkl Joe Pettigrew suše.

"Já něco uděluji," prohlásil muž v operní pláštěnce. "Vhodným osobám. Pečlivě vybraní…"

"Klub dokonalého odívání," řekl suše a znechuceně Joe Pettigrew. "Netušil jsem, že ještě existují."

Vysoký hubený muž vytáhl zpod pláštěnky ruku a držel v ní vizitku.

"Pečlivě vybraní jedinci," opakoval. "Ani nevím. Dnes dopoledne jsem líný. Možná vyberu jen jednoho."

"Pro hlavní výhru," prohodil Joe Pettigrew. "Mne."

Muž natáhl ruku s vizitkou. Joe Pettigrew si ji vzal a přečetl si "Profesor Augustus Bingo". Pak ještě malými písmeny v rohu "Bílý orel – odchlupovací prášek". Bylo tam také číslo telefonu a adresa ve čtvrti North Wilcox. Joe Pettigrew do vizitky ťukl nehtem a zavrtěl hlavou. "Nikdy to nepoužívám, příteli."

Profesor Augustus Bingo se velmi lehce pousmál. Vlastně jen neznatelně stáhl rty a koutky očí se mu mírně zvrásnily. Dejme tomu, že to byl úsměv. Nebyl ale tak výrazný, aby to stálo za řeč. Znovu sáhl rukou pod pláštěnku a vyňal kulatou krabičku, velkou asi jako pouzdro na pásku psacího stroje. Zvedl ji, takže na ní byl čitelný nápis "Bílý orel – odchlupovací prášek".

"Předpokládám, že víte, k čemu slouží odchlupovací prášek, pane…"

"Pettigrew," řekl Joe Pettigrew vlídně. "Joe Pettigrew."

"A – můj instinkt se nemýlil," poznamenal profesor Bingo. "Vy máte potíže." Poklepal na kulatou krabičku svým dlouhým štíhlým prstem. "Tohle, pane Pettigrewe, není odchlupovací prášek."

"No tak počkejte," prohlásil Joe Pettigrew. "Nejdřív to je odchlupovací prášek, pak zase není. A já mám potíže. Proč? Protože se jmenuju Pettigrew?"

"Všechno má svůj čas, pane Pettigrewe. Nejprve uvedu příslušné pozadí. Tohle je chátrající čtvrť. Už nepatří k těm žádoucím. Váš dům ale není zchátralý. Je starý, ale dobře udržovaný. Z toho vyplývá, že jste jeho majitelem."

"Řekněme, že jsem majitelem jeho části," upřesnil Joe Pettigrew.

Profesor zvedl levou ruku s dlaní směrem dopředu. "Klid, prosím. Pokračuji ve své analýze. Daně jsou vysoké a vy máte dům. Kdybyste mohl, dávno byste se odtud odstěhoval. Proč jste to neudělal? Protože tuhle nemovitost nemůžete prodat. Je to ale velký dům. Takže pronajímáte pokoje."

"Jeden pokoj," pravil Joe Pettigrew. "Mám jen jednoho nájemníka."

"Je vám asi osmačtyřicet let," usuzoval profesor.

"Plus minus čtyři roky," řekl Joe Pettigrew.

"Jste oholen a vkusně oblečen. Přesto se tváříte nešťastně. Takže předpokládám mladou manželku. Rozmarnou, přehnaně náročnou. Rovněž předpokládám…" Náhle zmlkl a začal snímat víčko krabičky s něčím, co nebyl odchlupovací prášek. "Přestal jsem předpokládat," prohlásil klidně. "Tohle," natáhl ruku s otevřenou krabičkou a Joe Pettigrew viděl, zeje zpola naplněna bílým práškem, "není kodaňský šňupavý tabák."

"Já jsem trpělivý člověk," podotkl Joe Pettigrew. "Ale přestaňte mi už vykládat, co to není, a řekněte mi, co to je."

"Je to šňupací prášek," odvětil profesor chladně. "Sňupací prášek profesora Binga. Můj prášek."

"Šňupací prášek také nikdy neužívám," řekl Joe Pettigrew. "Ale něco vám řeknu. Na konci téhle ulice je cosi jako nádvoří v tudorovském slohu a jmenuje se to Lexington Towers. Je tam spousta pobudů a podobných existencí. Když zrovna nemají práci, což se stává většinou, a když se zrovna nenalívají pětašedesátiprocentní načerno pálenou kořalkou, což se stává málokdy, tak by se jim zrovna mohl hodit šňupec toho, co tu máte. To jest, pokud z nich dostanete nějaké peníze. A na to byste si měl dát pozor."

"Šňupací prášek profesora Binga," ohradil se profesor s ledovou důstojností, "není kokain." Okázalým gestem si otočil pláštěnku kolem těla a dotkl se okraje klobouku. Když se odvracel, stále ještě držel v ruce svou krabičku.

"Kokain, příteli?" prohlásil. "Pah! Ve srovnání s Bingovým práškem je kokain něco jako kojenecký zásyp."

Joe Pettigrew sledoval profesora, jak odchází od domu po betonových dlaždicích a na ulici zabočujc na chodník. Podél starých ulic rostou staré stromy. Lexington Avenue byla lemována řadou kafrovníků. Teď se odívaly do nových listů a listy měly tu a tam růžový nádech. Profesor se vzdaloval pod korunami stromů. Z domu stále zaznívalo bum, bum. Teď už si dávají třetí nebo čtvrtou sklenici. Nejspíš mají tvář na tváři a broukají si melodii. Zanedlouho sebou žuchnou na nějaký kus nábytku. Budou se ohmatávat. No, není to nakonec jedno? Napadlo ho, jak asi bude Gladys vypadat, až jí bude dvaapadesát. Podle toho. jak si vede v současnosti, rozhodně nebude působit dojmem, že mládí trávila v kostelním chóru.

Přestal na to myslet a pozoroval profesora Binga, který se teď zastavil pod jedním kafrovníkem, obrátil se a díval se zpět. Pozvedl ruku k okraji omšelého cylindru, zvedl jej a uklonil se. Joe Pettigrew mu zdvořile pokynul. Profesor si klobouk znovu nasadil a velmi zvolna, aby Joe Pettigrew mohl přesně vidět, co dělá, vzal dvěma prsty špetku prášku z dosud stále otevřené malé kulaté krabičky a vložil si ji do nosních dírek. Joe Pettigrew měl skoro dojem, že ho slyší šňupnout i s tím dlouhým vdechnutím typickým pro lidi, kteří si zvykli šňupat, aby vdechovaná látka pronikla až dozadu k sliznicím.

Přirozeně to neslyšel, jen si to představoval. Viděl to ale dost jasně. Ten klobouk, tu operní pláštěnku, dlouhé tenké nohy, dennímu světlu neodpovídající bílou tvář, hluboké tmavé oči, zvednutou paži, kulatou krabičku v levé ruce. Nemohl být dál než nejvýš patnáct metrů. Přímo před čtvrtým stromem od vchodu do domu.

Ale nemohlo to tak být, protože pokud by stál před tím stromem, Joe Pettigrew by nemohl vidět celý kmen stromu, trávu, okraj chodníku, ulici. Něco z toho by přece muselo být ukryto za vychrtlou, fantastickou postavou profesora Binga. Jenže ono nebylo. Protože profesor Augustus Bingo tam už prostě nebyl. Nikdo tam nebyl. Vůbec nikdo.

Joe Pettigrew naklonil hlavu na stranu a zíral na prázdnou ulici. Stál velmi klidně. Sotva slyšel hluk z přijímače uvnitř domu. Za rohem se vynořil automobil a projel kolem bloku. Zvedl se za ním prach. Listy stromů přímo nešelestily, jen vydaly jemný, sotva slyšitelný zvuk. Pak se ale ozvalo něco jiného.

Pomalé kroky se blížily směrem k Joeovi Pettigrewovi. Nebylo to klepání podpatků. To jen kožené podrážky se posunovaly po chodníku. Začaly se mu stahovat svaly vzadu na šíji. Cítil, jak se mu svírají čelisti. Ty kroky pomalu přicházely. Už byly velmi blízko. Pak bylo na okamžik naprosté ticho. Potom se šouravé kroky znovu od Joea Pettigrewa vzdálily a hlas profesora Binga promluvil jakoby odnikud:

"Zde je vzorek zdarma jako pozornost ode mne, pane Pettigrewe. Budu samozřejmě plně k dispozici pro další dodávky na poněkud profesionálnějším základě."

Kroky znovu zašustily a odcházely. Za malou chvíli je Joe

Pettigrew už vůbec neslyšel. Proč se pak podíval právě dolů na schůdky, to sám přesně nevěděl; přesto to ale udělal. A tam, kam to snad nemohla položit žádná ruka, vedle špičky jeho pravé boty, ležela malá kulatá krabička asi jako pouzdro na pásku psacího stroje. Na víčku bylo pravidelnými literami jako ze Spencerovy učebnice krasopisu napsáno "Prášek profesora Binga".

Velmi zvolna, jako hodně starý muž nebo jako ve snu, se Joe Pettigrew sklonil a zvedl krabičku, přikryl ji dlaní a strčil si ji do kapsy.

Bum, bum. Bum, buni, bum, stále hlomozilo rádio. Gladys a Porter Green mu teď ale nevěnovali pozornost. Byli jeden do druhého uzavřeni pažemi v rohu pohovky, rty na rtech. Gladys s dlouhým vzdechnutím otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Pak jako by znehybněla a prudce sebou škubla. Dveře pokoje se velmi pomalu otevíraly.

"Co se děje, děvenko?"

"Ty dveře. O co se to pokouší?"

Porter Green otočil hlavu. Teď byly dveře otevřeny dokořán. Nikdo v nich ale nestál. "Fajn, dveře jsou otevřené," řekl poněkud neartikulovaně. "A co má být?"

"To byl Joe."

"To byl Joe a stejně – co má být?" opakoval Porter Green podrážděně.

"On se tam schoval. Něco má za lubem."

"Blbost," pronesl Porter Green. Vstal a přešel pokoj. Nakoukl do haly. "Nikdo tu není," utrousil přes rameno. "To musel být průvan."

"Tady není žádný průvan," řekla Gladys. Porter Green zavřel dveře, podíval se, že jsou dobře zavřené, a zalomcoval jimi. Dveře byly nepochybně zavřené. Vracel se přes pokoj zpět. Když byl na půl cesty k pohovce, klika dveří cvakla a dveře se znovu otevřely. Gladys zaječela tak pronikavě, že to přehlušilo dunivý rytmus radiopřijímače.

Porter Green popošel stranou a vypnul rádio, pak se rozzlobeně obrátil.

"Nezkoušej na mě žádný podrazy," procedil mezi zuby. "Nesnáším podrazácký dámičky."

Gladys tam teď seděla s otevřenými ústy a vyděšeně zírala na otevřené dveře. Porter Green šel znovu ke dveřím a vyšel do haly. Nebyl tam nikdo. V hale bylo naprosté ticho. Dlouhou chvíli bylo ticho v celém domě.

Pak si nahoře, někde vzadu v domě, někdo začal pískat.

Když Porter Green zavíral dveře podruhé, zabouchl je a zamkl. Dveře měly po straně petlici a bylo by mnohem rozumnější, kdyby ji použil a znemožnil tak otevření dveří. Byl by si tím nejspíš ušetřil spoustu patálií. Nebyl to ale příliš rozvážný muž a v této chvíli se jeho mysl upínala k něčemu jinému.

On by v tom nakonec ale stejně nebyl žádný rozdíl.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist