Raymond Chandler

PŘÍPAD NARUBY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Je až moc takových kanceláří jako kancelář pana Clyde Umneye. Byla vytáflovaná čtverci hřebenové překližky, sesazenými k sobě v pravém úhlu tak, aby to dělalo dojem šachovnice. Osvětlení tu bylo nepřímé, koberce pokrývaly podlahu od jedné stěny ke druhé, nábytek byl světlý, křesla pohodlná a palmáre patrně přehnaně vysoké. Okna v kovových rámech se otevírala ven a za budovou bylo malé, ale šikovné parkoviště aut, rozdělené na políčka, která byla bílou barvou popsána jmény. Z nějakého důvodu zůstalo políčko Clyde Umneye volné, a tak jsem v něm zaparkoval vůz. Vozil ho snad do kanceláře šofér. Budova byla třípatrová, nedávno postavená, obsazená výhradně lékaři a advokáty.

Když jsem vešel, slečna Verilyeaová se právě chystala na ten den perné práce tím, že si upravovala svůj platinově plavý účes. Zdálo se mi, že vypadá poněkud opotřebovaněji. Odložila zrcátko a dala si cigaretu.

"Koukejme se, pan Tuhý chlapík osobně. Čím si máme vysvětlit, že jsme byli takto poctěni?"

"Umney mě čeká."

"Pro tebe pan Umney, balíku."

"Pro tebe slavný zvěd, pučku."

V té chvíli se navztekala. "Neříkejte mi pučku, vy fórový fízle!"

"Vy mi neříkejte balíku, vy drahocenná sekretářko. Co děláte dnes večer? A nepovídejte mi, že zas jdete na rande se čtyřmi mariňáky."

Kůže kolem očí jí zbledla. Prsty sevřely těžítko na papír jako dráp. Taktak, že ho po mě nehodila. "Vy mizero!" řekla kousavě. Pak pohnula páčkou ampliónu a oznámila hlasu: "Pane Umney, přišel pan Marlowe."

Zaklonila se a zavrtala se do mne pohledem: "Znám lidi, kteří vás mohou udělat tak maličkým, že si k obouvání budete muset brát štafle."

"Někdo si moc nalámal hlavu, než si tohle vymyslel," řekl jsem. "A lámáním hlavy nenahradíte nadání."

Náhle jsme se oba dali do smíchu. Dveře se otevřely a Umney vystrčil obličej. Pokynul bradou, abych šel dál, ale očima visel na té divče s platinovými vlasy.

Vešel jsem dovnitř a on po chvíli zavřel dveře a odkráčel za ohromný polokruhovitý psací stůl, nahoře pokrytý zelenou kůží a hromadami samých důležitých listin. Byl to úhledný, velice pečlivě oblečený muž s příliš krátkýma nohama, příliš dlouhým nosem a příliš prořídlými vlasy. Měl průzračné hnědé oči, které vzhledem k tomu, že byl advokát, vzbuzovaly důvěru.

"Dovoloval jste si něco na mou sekretářku?" zeptal se mne hlasem, který vůbec nebyl průzračný.

"Kdepak. Jenom jsme si vyměňovali poklony."

Sedl jsem si do křesla pro klienty a díval jsem se na něho pokud možno zdvořile.

"Zdálo se mi, že je pěkně rozzlobená." Dřepl si do křesla toho typu, který mívají administrativní ředitelé, a nasupil obličej.

"Je na tři neděle zadaná," řekl jsem. "Tak dlouho jsem nemohl čekat."

"Jenom si dávejte pozor, Marlowe. Nechtě ji být. Je soukromým majetkem. Ta by vám nevěnovala pozornost. Je nejen půvabnou ukázkou hezkého pohlaví, ale je také ostrá jako sídlo."

"Chcete říct, že stejně dobře umí psát na stroji podle diktátu?"

"Stejně dobře jako co?" Náhle ho polila červeň. "Už jsem z vašich úst slyšel impertinencí dost. Dejte si na sebe velký pozor. Mám v tomhle městě dost konexí, abych vás znemožnil. A teď si chci poslechnout vaši zprávu. Mluvte stručně a k věci."

"Už jste mluvil s Washingtonem?"

"Nestarejte se o to, co jsem dělal či nedělal. Chci slyšet vaši zprávu o současném stavu věci. To ostatní je moje starost. Na jaké adrese teď bydlí ta Kingovic slečinka?" Přitáhl si hezky špičatě ořezanou tužku a hezky čistý psací blok. Pak upustil tužku a nalil si ze stříbrné termosky sklenku vody.

"Uděláme obchod," řekl jsem. "Vy mi řeknete, proč tu dívku chcete najít, a já vám povím, kde teď je."

"Zaměstnávám vás," odsekl. "Nemusím vám poskytovat vůbec žádné informace." Pořád ještě udržoval tvrdou fasádu, ale ta už se místy začínala drolit.

"Zaměstnáváte mě, pokud si to sám přeju, pane Umney. Žádný šek jsem nevyinkasoval, žádnou smlouvu jsem s vámi nepodepsal."

"Přijal jste tu práci. Vzal jste si zálohu."

"Slečna Vermilyaeová mi dala šek na 250 dolarů a šek na dalších 200 dolarů výdajů. Ani jeden jsem neposlal do banky. Tady jsou." Vytáhl jsem oba šeky z náprsní kapsy a položil je před něho na stůl. "Raději si je ponechte, než se rozhodnete, jestli chcete mít detektiva nebo kývala, a dokud si já nerozmyslím, jestli mi byl nabídnut úkol nebo jestli jsem se dal vlákat do situace, o které nemám vlastně zdání."

Podíval se na šeky. Šťastný nebyl. "Ale nějaké výlohy jste už měl," řekl pomalu.

"To je pravda, pane Umney. Mám našetřeno pár dolarů - a při daňovém přiznání jsou režijní výdaje odčitatelnou položkou. A taky jsem se bavil."

"Jste pořádně tvrdohlavý, Marlowe."

"To snad, ale v mé profesi to je třeba. Jinak bych byl vyřízen. Řekl jsem vám, že ta dívka je vydírána. Vaši washingtonští přátelé jistě vědí proč. Když je to děvče kriminálnice, tak dobře, ale musím to vědět. A mám nabídku, kterou nemůžete trumfnout."

"Vy jste ochoten přeběhnout do druhého tábora, když vám tam nabídnou víc?" řekl rozzlobeně. "To není morální."

Zasmál jsem se. "Tak už jsme se dostali k morálce. Snad se přece jen hneme z místa."

Z krabice na stole si vzal cigaretu, kterou zapálil bachratým zapalovačem, ladícím barevně s termoskou a s psací soupravou.

"Pořád se mi ještě nezamlouvá váš postoj," zavrčel. "Včera jsem o této záležitosti věděl tak málo jako vy. Považoval jsem za evidentní, že mě úctyhodná washingtonská advokátní firma s dobrou reputací nepožádá o něco, co by se nesrovnávalo s právní etikou. Protože by zatčení té dívky nestály v cestě žádné překážky, domníval jsem se, že jde o nějakou domácí rozepři, o manželku nebo dceru, která utekla z domova, nebo že jde o důležitou svědkyni, která se zpěčuje podat výpověď a nalézá se mimo jurisdikci příslušného soudu, takže nemůže být obeslána. To byly pouze dohady. Dnes ráno věci vypadají trochu jinak."

Zvedl se, přistoupil k velkému oknu a natočil žebra žaluzií tak, aby mu slunce nesvítilo na stůl. Postál tam, kouřil, díval se ven a pak se vrátil k psacímu stolu, za který znovu usedl.

"Dnes ráno," pokračoval pomalu a soustředěně přitom svraštil čelo, "jsem mluvil s washingtonskými kolegy. Sdělili mi, že ta dívka byla osobní sekretářkou jistého bohatého a významného muže -jméno mi neprozradili - a odcizila z jeho soukromé kartotéky důležité a nebezpečné dokumenty, s kterými uprchlá. Kdyby se ty listiny dostaly na veřejnost, mohly by nadělat velkou škodu. Jak ho mohou poškodit, to mi řečeno nebylo. Třeba její bývalý šéf falšoval daňová přiznání. Dnes člověka nic nepřekvapí."

"Ten materiál si odnesla, aby ho vydírala?"

Umney přikývl. "Ten závěr z toho přirozeně vyplývá. Jinak by ty listiny pro ni neměly žádnou cenu. Ten klient - můžeme mu říkat pan A., - si všiml její nepřítomnosti, až když dívka byla již za hranicemi státu. Zkontroloval pak kartotéku a zjistil, že některé materiály zmizely. Na policii se zdráhal jít. Pan A. se domnívá, že až ta dívka odjede dost daleko, aby se cítila v bezpečí, zahájí s ním vyjednávání a nabídne mu ty listiny za nějakou okrouhlou sumu. Pan A. chce zjistit místo, kde se dívka zdržuje, aby ji mohl nečekaně překvapit. Chce ji zastihnout nepřipravenou, ještě dřív než se spojí s nějakým mazaným pokoutním advokátem - pohříchu je jich ještě hodně - a spolu s ním vymyslí nějaký ten plán, který by znemožnil ji trestně stíhat. Říkal jste něco o tom, že tu dívku někdo vydírá. Proč? Z jakého důvodu?"

"Jestli se tomu vašemu vyprávění dá věřit, mohl by jí ten vyděrač podrazit nohy," řekl jsem. "Třeba o ní něco ví, takže ji může stisknout a s touhle druhou věcí se vůbec nemusí babrat."

"Říkáte, jestli se tomu mému vyprávění dá věřit," odsekl. "Jak to myslíte?"

"Je v tom plno děr jako v cedníku. Vodí nás za nos, pane Umney. Když už člověk má takový důvěrný a důležitý materiál, o jakém se zmiňujete, kam ho schová? Rozhodně ne na místo, kde by padl do rukou nějaké sekretářce. A když přijde až po jejím odchodu na to, že chybějí nějaké listiny, jak by se mu podařilo sledovat sekretářku do vlaku? A dál - i když si koupila jízdenku do Kalifornie, mohla cestou z vlaku kdekoli vystoupit. Proto ji museli sledovat ve vlaku. A proč tedy bylo v tom případě zapotřebí, abych se jí odtud pověsil na paty já? A dál, podle vašeho vyprávění je to práce pro velkou detektivní agenturu, která má konexe všude ve Státech. Jen hlupák by mohl takový úkol svěřit jednotlivci. Včera jsem ji ztratil z očí. To se může stát znovu. V poněkud větším městě je ke sledování třeba minimálně šesti lidí a to myslím doslova - minimálně šesti. Ve velkoměstě těch lidí potřebujete tucet. Detektiv se musí najíst a vyspat se a vzít si čistou košili. Když stopuje v autě, musí mít pomocníka, aby ho vysadil, zatímco on hledá volné místo k zaparkování vozu. Obchodní domy a hotely mívají tucet vchodů a východů. Ale tohle děvče tři hodiny bloumá po nádraží Union, každému na očích. A vaši washingtonští obchodní přátelé se celé záležitosti zbaví tím, že vám pošlou fotografii, zavolají vás telefonem a pak se jdou dál koukat na televizi."

"Zcela jasné," řekl. "Ještě něco?" Jeho obličej teď ztratil jakýkoli výraz.

"Jen málo. Proč si to děvče změnilo jméno, když nepočítalo s tím, že ji někdo bude sledovat? A když s tím počítala, proč to sledování tak usnadňovala? Říkal jsem vám, že se o ni zajímají ještě dva další chlápci. První je soukromý detektiv z Kansas City jménem Goble. Večer byl v Esmeraldě. Věděl přesně, kam má jít. Kdo mu to řekl? Já musel to děvče sledovat, a aby se mi neztratila, uplácet taxikáře, aby použil bezdrátového telefonu a zjistil, kam ji odváží to druhé taxi. K čemu jsem tedy byl najat?"

"K tomu přijdeme," řekl Umney stroze. "Kdo byl ten druhý, co se o ni zajímal?"

"Donchuán jménem Mitchell. Místní člověk. Potkal ji ve vlaku. Zamluvil jí v Esmeraldě pokoj. Jsou si takhle blízko -" zvedl jsem dva prsty přitisknuté k sobě - "až na to, že ji odpuzuje jeho troufalost. On o ní ví, jaké je její pravé jméno, odkud přišla, jaký tam měla malér a proč se skrývá pod falešným jménem. To jsem z jejich rozhovoru pochytil, neslyšel jsem ale dost, abych byl informován podrobněji."

Umney řekl kousavě: "To děvče bylo samozřejmě ve vlaku pod dohledem. Copak si myslíte, že máme co dělat s hlupáky? Vás nastrčili jen jako vějičku, aby se poznalo, jestli to děvče má nějaké společníky. Podle pověsti, jakou máte, jsem se spolehl, že se jistě blýsknete, abyste na sebe upozornil. Myslím, že znáte výraz nápadný stín."

"Ovšem. Dovolí, aby ho sledovaný zpozoroval a ztratil se mu, takže když si myslí, že je v bezpečí, může se mu zavěsit na paty jiný detektiv."

"Ten nápadný stín jste byl vy." Posměšně na mě vycenil zuby. "Ještě jste mi ale neřekl, kdo to děvče je."

Nechtěl jsem mu to říct, ale věděl jsem, že není vyhnutí. Do jisté míry jsem se zavázal, že tu práci vykonám, a když jsem mu vrátil peníze, bylo to pouze gesto, abych z něho vytáhl nějaké informace.

Natáhl jsem ruku a vzal jsem si šek na 259 dolarů. "Přijímám to jako plnou úhradu včetně výdajů. Zapsala se jako slečna Betty Mayfieldová v Casa Poniente v Esmeraldě. Má peněz jako želez. Vaše výtečná organizace o tom bude jistě dokonale zpravena."

Zvedl jsem se: "Děkuji za převoz, pane Umney."

Vyšel jsem a zavřel jsem dveře. Slečna Vermilyeaová zvedla oči od magazínu. Zaslechl jsem slabé cvaknutí odněkud z hlubin jejího psacího stolu.

"Promiňte, že jsem se k vám choval hrubě," řekl jsem. "V noci jsem se málo vyspal."

"Zapomeňte na to. To jsem vás jen uvedla na pravou míru. Když si na vás zvyknu, snad se mi budete docela líbit. Jste tak obhrouble roztomilý."

"Díky," řekl jsem a pohnul jsem se ke dveřím. Neřekl bych, že vypadala zrovna moc roztouženě, ale nevypadala ani tak nedosažitelně jako snaha získat většinu akcií General Motors.

Obrátil jsem se a zavřel jsem dveře.

"Počítám, že dnes večer nebude pršet, co říkáte? Mohli bychom si o jedné věci pohovořit u sklenky, i kdyby dnes večer pršelo. Kdybyste nebyla příliš zaneprázdněná."

Chladně a pobaveně na mne pohlédla: "Kde?"

"To záleží na vás." "Mám se u vás zastavit?"

"To od vás bude moc milé. Váš fleetwood pomůže zlepšit mou finanční důvěryhodnost."

"Nemyslela jsem zrovna na tohle."

"Já taky ne."

"Tak asi kolem půl sedmé. A dám si dobry pozor na nylonky."

"Doufám, že ano."

Naše pohledy se do sebe zabodly. Rychle jsem vyšel ven.