<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Agatha Christie
překlad: Jan Čermák

NÁSTRAHY ZUBAŘSKÉHO KŘESLA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 5 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   39   >

 

VI

Rolls-royce přijel pro Poirota načas -těsně před šestou. Jedinými pasažéry byli Alistair Blunt a jeho tajemník. Paní Oliverová s Jane podle všeho odjeli již dříve jiným autem.

Cestou nedošlo k ničemu zvláštnímu. Blunt toho mnoho nenamluvil a když, pak většinou o své zahradě a o jakési nedávné zahradnické výstavě.

Poirot mu pogratuloval k úniku před smrtí, což Blunt přijal s námitkami.

„Ach, tohle!“ řekl. „Snad si nemyslíte, že ten člověk střílel zrovna na mě. Ať tak či onak, neměl ani ponětí o tom, jak se míří! Zkrátka jeden z těch pološílených studentů. Jsou v podstatě neškodní. Jen se trochu dostanou do ráže a začnou si představovat, že takový výstřel nazdařbůh na premiéra změní běh dějin. Je to vlastně politováníhodné.“

„Vyskytly se i jiné útoky na vaši osobu, nemám pravdu?“

„To zní poněkud melodramaticky,“ řekl Blunt. „Nedávno mi někdo poslal poštou bombu -nebyla moc účinná. Nevím, jak si tihle mládenci, kteří by nejraději převzali řízení světa do svých otěží, mohou myslet, že by se jim přitom dařilo, když se jim nepodaří ani vyrobit obyčejnou účinnou bombu?“

Zavrtěl hlavou.

„Jde stále o to samé -dlouhovlasí vyšinutí idealisté bez jakékoli sebemenší praktické zkušenosti. Já se nepovažuji za nijak zvlášť chytrého člověka -nikdy jsem takový ani nebyl -umím ale číst, psát a počítat. Víte, co tím chci říct?“

„Snad ano, ale pokuste se mi to vysvětlit trochu podrobněji.“

„Dobrá. Když si přečtu něco, co je napsané v angličtině, dokážu z toho pochopit, oč jde -teď nemluvím o nesrozumitelných blábolech, složitých definicích nebo filozofických spisech, ale o úplně normální každodenní angličtině. Většina lidí tohle nedokáže! Nebo když chci něco napsat, nedělá mi potíže vyjádřit přesně to, co vyjádřit chci. Zjistil jsem, že ani tohle spousta lidí neumí! A jak už jsem řekl, umím počítat. Má-li Jones osm banánů a Brown mu jich deset vezme, kolik banánů Jonesovi zůstane? Tohle je typ počtů, u kterých se lidé rádi tváří, jako že na ně existuje jednoduchá odpověď. Oni zkrátka nepřipustí, že to jednak Brown prostě nemůže udělat, a jednak že nikdy nedojdete ke kladnému výsledku!“

„Raději považují takový příklad za kouzelnický trik?“

„Přesně tak. Politici jsou úplně stejní. Já jsem se ale vždycky snažil prosazovat zdravý selský rozum. Na ten se totiž nakonec stejně nedá vyzrát.“ S nesmělým úsměvem dodal: „Nesmím ale hovořit o práci. Je to takový zlozvyk. Krom toho rád házím pracovní záležitosti za hlavu, když se dostanu pryč z Londýna. Vlastně jsem se těšil, pane Poirote, že si vyslechnu nějaká vaše dobrodružství. Víte, často čtu detektivky nebo thrillery. Jsou podle vás aspoň některé z nich ze života?“

Od tohoto okamžiku sklouzla konverzace po zbytek cesty k obšírnému rozboru přece jen zajímavějších případů Hercula Poirota. Alistair Blunt projevoval lačnost po podrobnostech jako malý školák.

Příjemně navozená atmosféra doznala ochlazení až při příjezdu na Exsham, kde paní Oliverová zpoza svého bujného poprsí vyzařovala mrazivou nelibost. Poirota ignorovala, jak jen to bylo možné. Hovořila výhradně k hostiteli a k panu Selbymu.

Dům byl velmi půvabný, nepříliš veliký, zařízený se stejně dobrým nevtíravým vkusem, který Poirota upoutal už v Londýně. Veškeré vybavení se dalo označit jako drahé, ale jednoduché. Obrovské bohatství, které za vším vězelo, prozrazovala pouze vytříbenost, s níž byl dojem oné zřejmé jednoduchosti vytvořen. Obsluha znamenitá, kuchyně anglická -nikoli kontinentální, vína podávaná u večeře vyvolala v Poirotovi projevy nadšeného uznání. Dostalo se mu výtečné polévky, grilovaného mořského jazyka, srnčího hřbetu s úzkými mladými hrachovými lusky a jahod se šlehačkou.

Poirot natolik vášnivě vychutnával tyto kulinářské skvosty, že neustávajícímu chladnému chování paní Oliverové ani nešetrné neomalenosti její dcery nevěnoval pražádnou pozornost. Jane mu z jakéhosi neznámého důvodu dávala neomylně najevo svou nevraživost. Večeře se blížila ke konci a Poirot tomu nerozuměl.

Blunt přehlédl s mírným údivem stůl a zeptal se:

„Helen s námi dnes nebude večeřet?“

Rty Julie Oliverové se semkly do napjaté linky.

„Drahá Helen se unavila, tuším, prací na zahradě,“ odpověděla. „Navrhla jsem jí, že by udělala mnohem lépe, kdyby si šla lehnout a odpočinula si, než aby se navlékala do šatů a musela tady s námi být. Naprosto mi dala za pravdu.“

„Ach tak,“ prohodil Blunt. Působil jako duchem nepřítomný a trochu vyvedený z míry. „Měl jsem za to, že o víkendech si může dopřát změnu.“

„Helen je taková prostá duše. Ráda chodí spát se slepicemi,“ pronesla paní Oliverová stroze.

Když se Poirot v obývacím pokoji připojil k oběma dámám, zatímco pan Blunt ještě zabředl do několikaminutového rozhovoru se svým tajemníkem, zaslechl, jak Jane Oliverová říká matce:

„Mami, strýci Alistairovi se moc nelíbil způsob, jakým ses vyjadřovala o Helen Montressorové.“

„Nesmysl,“ oponovala paní Oliverová rozhodně.

„Alistair je příliš velký dobrák. Nic proti chudým příbuzným -je od něj velice hezké, že jí zdarma pronajal domek, ale zdá se mi absurdní, aby ji musel tahat sem do domu víkend co víkend na večeři! Vždyť je to jen sestřenice z druhého kolena nebo tak něco. Neměla by se Alistairovi tak vnucovat!“

„Podle mě je svým způsobem hrdá,“ namítala Jane. „V zahradě odvádí obrovský kus práce.“

„To je známka opravdové úrovně,“ prohodila paní Oliverová ledabyle. „Skotové bývají nezávislí a člověk by si jich měl pro to vážit.“

Pohodlně se usadila na pohovku.

„Přinesla bys mi poslední číslo Low Down Review, drahá? Píšou tam o Lois Van Schuylerové a o tom jejím marockém průvodci,“ dodala, aniž by se i nadále obtěžovala zaznamenat Poirotovu přítomnost.

Ve dveřích se objevil Alistair Blunt.

„Mohl byste teď, pane Poirote, zajít do mého pokoje?“ otázal se.

Svatyně samotného Alistaira Blunta byla protáhlá místnost s nízkým stropem v zadní části domu, s okny situovanými směrem do zahrady. Pokoj nabízel pohodlí s hlubokými křesly a pohovkami a přiměřenou mírou nepořádku, která ho činila obyvatelným.

(Je samozřejmě zbytečné zdůrazňovat, že Poirot by dal přednost větší symetričnosti!)

Poté, co svému hostu nabídl cigaretu a sám si zapálil dýmku, přistoupil Alistair Blunt jednoduše rovnou k věci.

„Poměrně dost mě to znepokojuje. Mám, samozřejmě, na mysli případ Sainsbury Sealové. Jisté důvody -a já naprosto nehodlám pochybovat o jejich oprávněnosti - vedly určitá místa k tomu, aby odvolala lov na vraha. Nevím přesně, co je Albert Chapman zač nebo čím se zabývá, Ať už je to ale cokoli, je jeho úloha nesmírně důležitá a jedná se přesně o ten druh práce, který ho může přivést do prekérní situace. Tuhle oblast nemám zrovna v malíčku, ale premiér se zmínil, že si prostě nemohou dovolit jakoukoli publicitu spojenou s tímto případem a že čím dříve se vše vymaže z paměti veřejnosti, tím lépe.

To je zcela v pořádku -nahlížíme-li na věc z hlediska úřadů, které vědí, co je nezbytné zajistit. A tak má policie svázané ruce.“

Naklonil se dopředu.

„Ale já se chci dozvědět pravdu, pane Poirote. A vy jste člověk, který ji pro mě může najít. Nejste omezován byrokracií.“

„Co chcete, abych udělal, pane Blunte?“

„Chci po vás, abyste našel tu ženu -Sainsbury Sealovou.“

„Živou, nebo mrtvou?“

Obočí Alistaira Blunta se nadzdvihlo.

„Domníváte se, že by mohla být mrtvá?“

Hercule Poirot chvíli neodpovídal, pak váhavě a se vší vážností řekl:

„Stojíte-li o můj názor -je to však pouze názor, na to nezapomínejte -, pak si skutečně myslím, že je mrtvá.“

„Co vás k tomu vede?“

Hercule Poirot se pousmál.

„Zřejmě by vám nedávalo smysl, kdybych vám na to odpověděl,“ řekl Poirot, „že mě k tomu přivedly jedny nenošené punčochy v jednom šuplíku.“

Alistair na něj zůstal udiveně zírat.

„Jste neobyčejný člověk, pane Poirote.“

„Jsem velmi neobyčejný. Vyznávám totiž metodu, pořádek a logiku. Neuznávám překrucování skutečností a já jenom proto, aby potvrdily určitou teorii. To já osobně považuji za neobvyklé!“

„Neustále o té věci přemýšlím,“ řekl Alistair Blunt. „Vždycky mi chvíli trvá, než si něco v hlavě pořádně srovnám. A všechno mi to připadá po čertech divné! Mám na mysli to, že se nejdřív zastřelí ten zubař, a pak najdete nějakou Chapmanovou odloženou v její vlastní truhle na kožešiny, s tváří zohyzděnou k nepoznání. Vždyť je to hnusné! Prachsprostě hnusné! Nemůžu se zbavit dojmu, že je za tím něco víc.“

Poirot přikývl.

„A abych řekl pravdu,“ pokračoval, „čím víc o tom přemýšlím, tím víc se přikláním k dojmu, že ta žena mou manželku vůbec neznala. Použila to jen jako záminku k navázání hovoru se mnou. Ale proč? K čemu jí to bylo dobré? Tedy pominu-li dobročinný příspěvek, který je navíc stejně určen pro její spolek, a ne pro ni osobně. A přitom jsem přesvědčen, že -že naše setkání bylo předem připraveno -prostě jsme na sebe měli narazit na schodech před domem. Celé to působilo tak nacvičeně, tak podezřele dobře načasované. Ale proč? To je to, na co se nepřestávám stále dokola ptát -proč?“

„Ano, máte pravdu, skutečně se člověk musí ptát, proč já si tuto otázku pokládám. A odpověď mě nenapadá Ne, nenapadá.“

„Vy jste si k tomuhle problému nevytvořil žádné teorie?“

Poirot zoufale rozhodil rukama.

„Mé teorie jsou krajně dětinské. Říkám si třeba –mohl to být způsob, jakým na vás někoho upozornit, ukázat vás někomu. To je ovšem také nesmysl. Jednak jste dost známou osobou a jednak je přece mnohem jednodušší říct ,Podívejte, to je on -ten muž, co právě vešel do tamhle těch dveří.'“

„A navíc,“ řekl Blunt, „proč by na mě měl vůbec někdo upozorňovat?“

„Pane Blunte, zkuste si ještě jednou promítnout to dopoledne, kdy jste usedl do zubařského křesla. Neprohodil pan Morley cokoli, co by znělo neobvykle? Nevzpomenete si alespoň na maličkost, která by nám mohla dopomoci k nějakému vodítku?“

Alistair Blunt se samou snahou o rozpomenutí zakabonil. Pak zatřásl hlavou.

„Je mi líto. Na nic takového si nevzpomínám.“

„Jste si zcela jistý, že se nezmínilo té ženě –slečně Sainsbury Sealové?“

„Nezmínil.“

„Ani o té druhé -paní Chapmanové?“

„Ne -ne -vlastně jsme toho spolu moc nenamluvili. Padlo pár slovo růžích, o tom, že by zahradě prospěl déšť, o dovolené -nic jiného.“

„A nepřišel někdo do ordinace v době, kdy jste tam zrovna pobýval?“

„Počkejte -ne, myslím, že ne. Pamatuji si, že jsem tam jindy vídával mladou dívku -blondýnku. Tentokrát tam nebyla. Ale teď si vzpomínám, že se v ordinaci stavil Morleyho společník -chlapík s irským přízvukem.“

„Co tam říkal nebo dělal?“

„Jen se Morleyho zeptal na pár věcí a zase odešel. Připadalo mi, jako by ho Morley odbyl. Nezdržel se snad déle než minutu.“

„Na nic jiného si nevzpomenete? Vůbec na nic?“

„Ne. Choval se naprosto normálně.“

„Mně se také zdál být naprosto normální,“ přitakal Poirot zamyšleně.

Nastala dlouhá odmlka. Pak Poirot řekl:

„Nepamatujete si náhodou, monsieur, jistého mladíka, který s vámi tehdy seděl dole v čekárně?“

Alistair Blunt se znovu zakabonil.

„Počkejte -ano, byl tam nějaký mladík -vypadal dost nervózně. Nijak zvlášť si ho ale vybavit nedokážu. Proč?“

„Poznal byste ho, kdybyste se s ním znovu setkal?“

Blunt zavrtěl hlavou.

„Sotva jsem o něj zavadil pohledem.“

„Nijak se nepokoušel s vámi zapříst rozhovor?“

„Ne.“

Blunt se na Poirota zadíval s upřímnou zvědavostí.

„O co jde? Kdo je ten mladík?“

„Jmenuje se Howard Raikes.“

Poirot pozorně vyčkával na jakoukoli reakci, ale žádná se nedostavila.

„Měl bych snad jeho jméno znát? Už jsem se s ním snad někde setkal?“

„Neřekl bych, že jste se s ním už setkal. Je to přítel vaší neteře, slečny Oliverové.“

„Ach tak, jeden z Janiných přátel.“

„Dovolím si tvrdit, že její matka toto přátelství neschvaluje.“

„S tím u Jane stěží pochodí.“

„Její matka považuje tento vztah za natolik neuspokojivý, že se zřejmě rozhodla dostat sem svou dceru ze Spojených států jen proto, aby jí znemožnila se s tímhle mladým mužem stýkat.“

„Ach tak!“ Bluntův obličej nabral chápavý výraz. „Vy myslíte tohohle mladíka!“

„Aha, takže nyní vás to začíná trochu více zajímat.“

„Podle mého názoru je to v každém ohledu neuspokojivý mládenec. Zapletl se do řady podvratných aktivit.“

„Od slečny Oliverové jsem vyrozuměl, že se na ono inkriminované dopoledne objednal v ordinaci v ulici Královny Charlotty za jediným účelem -podívat se na vás.“

„A pokusit se dostat ode mě požehnání?“

„Tedy, ne tak docela. Pochopil jsem to tak, že šlo spíše o to, abyste dostal požehnání vy od něj.“

„To je ovšem neslýchaná drzost!“

Poirot musel zadržovat úsměv.

„"Zdá se, že vy ztělesňujete vše, čím on opovrhuje.“

„Ujišťuji vás, že on je přesně ten typ, kterým opovrhuji já! Místo aby dělal něco pořádného, tráví většinu času hlásáním nesmyslné demagogie a jalových žvástů!“

Poirot zůstal chvíli mlčky.

„Snad mi prominete,“ řekl pak, „když vám položím poněkud nepatřičnou a velmi osobní otázku.“

„Sem s ní.“

„Jaká jsou ustanovení vaší závěti v případě vaší smrti?“

Blunt na něj zíral.

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se ostře.

„Neboť zkrátka existuje možnost,“ pokrčil Poirot rameny, „že tato skutečnost muže mít nějaký vztah k případu, o kterém hovoříme.“

„Nesmysl!“

„Možná. Možná také ne.“

„Mám pocit, že vše zbytečně dramatizujete, pane Poirote,ů pronesl Alistair Blunt odměřeně. „Nikdo se mě nepokusil zavraždit ani nic podobného!“

„Bomba na stole, u kterého právě snídáte, výstřel na ulici -“

„Tohle? Každý, kdo je jakýmkoli významným způsobem svázán se světem financí, musí s takovouhle formou pozornosti, kterou mu věnují pobláznění fanatici, počítat.“

„Nedá se vyloučit, že v tomto případě nejde o nikoho fanatického ani bláznivého.“

Blunt zůstal vyjeveně zírat.

„Co tím chcete naznačit?“

„Řečeno prostými slovy, zajímá mě, kdo by měl prospěch z vaší smrti.“

Blunt se zazubil.

„Předevšlm Nemocnice Sv. Edwarda, Onkologické centrum a Královský ústav pro nevidomé.“

„Ach!“

„Krom toho jsem odkázal jistou sumu neteři své ženy, paní Julii Oliverové -odpovídající částku, ovšem ve prospěch její dcery, Jane Oliverové. A zkrátka nepřijde ani moje jediná žijící přímá příbuzná, sestřenice z druhého kolena, Helen Montressorová. Ocitla se ve velmi špatné situaci a teď přebývá v malém domku patřícímu k téhle usedlosti.“

Zarazil se a pak řekl:

„Pane Poirote, to, co jsem vám právě prozradil, je přísně důvěrné.“

„Přirozeně, monsieur, přirozeně.“

„Doufám, že mi nechcete tvrdit, pane Poirote,“ dodal ironicky, „že Julia nebo Jane Oliverovy nebo má sestřenice, Helen Montressorová, mají v plánu mě zavraždit kvůli penězům?“

„Já nechci tvrdit nic -vůbec nic.“

Bluntova mírná podrážděnost zmizela.

„Přijímáte tedy moji zakázku?“

„Myslíte nalezení slečny Sainsbury Sealové? Ano, přijímám.“

„Výborně!“ zvolal Alistair Blunt srdečně.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   39   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist