<<< Literární doupě
Literární doupě

Agatha Christie

OPONA: POIROTŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Opona: Poslední případ Hercula Poirota - Christie Agatha
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 211 Kč
Opona: Poslední případ Hercula Poirota - Christie Agatha
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 158 Kč
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
Agatha Christie Vraždy s monogramom - Hannah Sophie
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 257 Kč
Agatha Christie Vraždy s monogramom - Hannah Sophie

 

   1   >

 

 

1. kapitola

Kdo by nepocítil úzkost, když zčistajasna znovu prožívá nějakou svou dávnou zkušenost nebo pocit?

„Tohle jsem už jednou zažil...“

Proč ta slova na člověka vždycky tak silně zapůsobí?

Tu otázku jsem si kladl, když jsem seděl ve vlaku a pozoroval plochou essexskou krajinu za oknem.

Jak je to dávno, co jsem podnikal přesně tutéž cestu? Tehdy mi připadalo (jak směšné!), že ten nejkrásnější kus života už mám za sebou. Utrpěl jsem zranění ve válce, která pro mě už navždy zůstala válkou — i když ji zatím už zastínila druhá, ještě hrůznější válka.

V roce 1916 jsem si já, mladý Arthur Hastings, připadal starý a vyzrálý. Jak málo jsem si uvědomoval, že mám život teprve před sebou.

Tehdy na té cestě, i když jsem to nevěděl, mi bylo souzeno setkat se s člověkem, který na mě tak zapůsobí, že svým vlivem zasáhne a od základu změní celý můj život Jel jsem vlastně na návštěvu ke svému dávnému příteli Johnu Cavendishovi, jehož matce, která se krátce předtím znovu provdala, patřilo venkovské sídlo zvané Styles. Ta cesta pro mě znamenala příjemný návrat mezi staré známé a netušil jsem, že záhy uvíznu v temných spletitostech záhadné vraždy.

A právě ve Styles jsem se opět setkal s tím podivným drobným mužem, na kterého jsem už jednou narazil v Belgii. Ještě dnes mám v živé paměti svůj úžas, když jsem po venkovské cestě viděl přicházet tu kulhavou postavičku s mohutným knírem.

Hercule Poirot! Od těch dob byl mým nejdražším přítelem a hrál v mém životě významnou úlohu. V jeho společnosti, když jsme pronásledovali jiného vraha, jsem se seznámil se svou ženou, nejvěrnější a nejmilejší družkou, jakou si kdy který manžel mohl přát

Už odpočívá v argentinské půdě, po smrti, po jaké toužila, ušetřena dlouhého utrpení i nemohoucnosti stáří. Zanechala zde však velice opuštěného a nešťastného muže.

Ach, kdybych tak mohl všechno vrátit zpět — prožít celý život znovu. Kdyby teď byl ten den roku 1916, kdy jsem jel do Styles poprvé... Co všechno se od té doby změnilo! Jaké mezery mezi známými tvářemi! Cavendishovi už dávno Styles prodali. John Cavendish zemřel, jen jeho žena Mary (ta úchvatná, záhadná bytost) dosud žije a bydlí v Devonshiru. Laurence se se svou ženou a dětmi odstěhoval do Jižní Afriky. Všechno se změnilo — úplně všechno!

Ale jedna věc je kupodivu stejná. Jedu do Styles a setkám se tam s Herculem Poirotem.

Úplně mě to ohromilo, když jsem od něho dostal dopis se záhlavím Styles Court, Styles, Essex.

Neviděl jsem svého starého přítele skoro rok. Když jsem se s ním setkal naposledy, zhrozil jsem se a padl na mě smutek. Hercule Poirot nesmírně zestárl a byl téměř ochromený artritidou. V naději, že mu to zdravotně prospěje, odjel do Egypta, ale teď po návratu, jak mi sděloval dopisem, je to s ním spíše horší než lepší. Přesto však mi psal s humorem...

A nežasnete, příteli, odkud Vám píšu? V člověku ožívají dávné vzpomínky, což? Ano, jsem tady, ve Styles. Představte si, že to teď je takříkajíc penzión. Patří jednomu z těch Vašich tak převelice anglických starých plukovníků — takové „staré vojně“, co je pořád ještě jednou nohou v Indu. Že se jim penzión vyplácí, na tom ovšem má zásluhu především jeho žena. Je dobrá hospodyně, ale jazyk má jako břitvu a chudák plukovník má na zemi peklo. Být já na jeho místě, tak ji bacím sekerkou.

Viděl jsem v novinách jejich inzerát a usmyslil jsem si zajet ještě jednou do míst, která mi byla tady u vás prvním domovem. V mém věku se člověk rád vrací co minulosti.

A pak jsem tu, představte si, narazil na jednoho pána, baroneta, který je přítelem zaměstnavatele Vaší dcery. (Tahle věta zní tak trochu jako cvičení z učebnice cizího jazyka, že?) Okamžitě se ve mně zrodil plán. On měl v úmyslu přimět Franklinovy, aby sem na léto přijeli. A já zase jsem se rozhodl k tomu přimět Vás, takže tu budeme všichni pohromadě, en famille. Bude to úplně báječné. A proto, mon cher Hastings, dépechez-vous a přijeďte co nejdříve. Zamluvil jsem Vám pokoj s koupelnou (naše milé staré Styles je totiž zmodernizováno, abyste rozuměl) a handrkoval se s paní plukovníkovou Luttrellovou o ceně tak dlouho, až jsem dospěl k dohodě, která je tres bon marché.

Franklinovi i Vaše půvabná Judith jsou už několik dní tady. Všechno je zařízeno, tak nedělejte žádné drahoty.

A bientot.

Navždy Váš

Hercule Poirot

Vyhlídka to byla lákavá, a tak jsem přání svého starého přítele vyhověl bez váhání. Nebyl jsem nijak vázán a neměl trvalý domov. Co se mých dětí týče, jeden chlapec je u námořnictva a druhý, ženatý, se stará o svůj ranč v Argentině. Dcera Grace se provdala za vojáka a byla tou dobou v Indii. Své nejmladší dítě, Judith, jsem měl odjakživa v skrytu duše nejraději, třebaže jsem jí nikdy nerozuměl. Bývala zvláštní, nepochopitelné, tajnůstkářské dítě, které si vášnivě prosazovalo samostatnost, což mě někdy uráželo a naplňovalo úzkostí. Moje žena pro ni mívala více pochopení. Ujišťovala mě, že to z Juditiny strany není nedostatek důvěry ani neupřímnost, ale jakási nepostradatelná potřeba. Ovšem i jí, stejně jako mně, dělala tato dcera někdy starosti. Judith, říkávala žena, žije neobyčejně intenzívním, velice silným citovým životem a vrozená zdrženlivost jí brání se uvolnit Judith mívala podivné záchvaty stísňující mlčenlivosti a hned zas byla schopna horoucí, téměř hořké oddanosti. Ze všech našich dětí byla nejbystřejší a rádi jsme vyhověli její touze studovat. Asi před rokem ukončila vysokou školu a nastoupila jako asistentka u jednoho lékaře, který se věnoval výzkumu tropických chorob. Jeho žena byla nějaká churavá.

Občas na mě padla úzkost, zda Juditino pracovní zaujetí a její oddanost zaměstnavateli nesvědčí o tom, že se do něho zamilovala, ale věcnost, s níž spolu jednali, mě pokaždé uklidnila.

Judith mě má ráda, tím jsem si jist, je však založením velice zdrženlivá a často ji popuzují a rozčilují moje názory, připadají jí sentimentální a zaostalé. Upřímně řečeno mám před svou dcerou trochu trému.

Dál jsem se ve svých úvahách nedostal, protože vlak vjížděl do stanice Styles St Mary. Alespoň ta že se nezměnila! Čas ji zřejmě minul bez povšimnutí. Stále ještě si hověla uprostřed polí a její existence jako by neměla žádný smysl.

Když jsem však v taxíku projížděl městečkem, uvědomoval jsem si, kolik let uplynulo. Styles St. Mary se změnilo k nepoznání. Benzínové pumpy, kino, dva nové hostince a řady činžovních domů.

Po chvíli jsme zabočili do brány Styles. Tady jako bychom se moderní době zase vzdálili. Park vypadal skoro stejné, jako jsem si ho pamatoval, příjezdová cesta však byla špatně udržovaná, značně zarůstala plevelem deroucím se ze štěrku. Projeli jsme zatáčkou a před námi se vynořil dům. Zvenčí se nijak nezměnil a byl by potřeboval nově omítnout.

Právě tak, jako když jsem přijížděl před všemi těmi lety, skláněla se nad jedním záhonem ženská postava. U srdce mi zatrnulo. Potom se postava vzpřímila a zamířila ke mně, a já jsem se musel vysmát sám sobě.

Nikoho odlišnějšího od robustní Evelyn Howardové snad ani nebylo možno si představit.

Byla to křehoučká stará dáma se spoustou bílých kudrlinek, se zarůžovělými tvářemi a párem chladných bledě modrých očí, které se vůbec nehodily k její nenucené srdečnosti, na můj vkus značně přehnané.

„Vy jste určitě kapitán Hastings, že?“ dotazovala se. „A já jsem celá zmazaná a ani vám nemohu podat ruku. To nás těší, že jste tady — co všechno my už o vás slyšeli! Ale musím se představit Já jsem Luttrellová. V záchvatu šílenství jsme to tady s manželem koupili a teď se pokoušíme z toho udělat výdělečný podnik. V životě bych si nebyla pomyslila, že ze mě jednoho krásného dne bude majitelka hotelu! Ale musím vás předem varovat, kapitáne, jsem obchodnice tělem i duší. Jak to jen trochu jde, hned na všechno píšu příplatky.“

Oba jsme se zasmáli, jako by to byl výborný vtip, mně se však zazdálo, že to, co paní Luttrellová právě prohlásila, s největší pravděpodobností platí do slova a do písmene. Za pozlátkem roztomilého chování staré dámy jsem vycítil tvrdost křemene.

Přestože v promluvách paní Luttrellové občas zazněl irský přízvuk, nebyla irského původu. Jenom chtěla budit ten dojem.

Zeptal jsem se po svém příteli.

„Ach, chudáček pan Poirot Jak on se na vás těší! To by pohnulo i kamenem. Je mi ho šíleně líto, že tak trpí.“

Kráčeli jsme k domu a ona si stahovala zahradnické rukavice.

„A vaše krásná dcera,“ pokračovala, „je velice milé děvče. Všichni se jí úžasně obdivujeme. Ale já jsem staromódní, víte, připadá mi to úplná hanba a hřích, že takovéhle děvče, které by mělo chodit po zábavách a tancovat s mladými muži, jen marní čas a celé dny řeže králíky a sklání se nad mikroskopem. Říkám jí, že takovéhle věci mají dělat staré báby!“

„Kde je Judith?“ zeptal jsem se. „Je tu někde?“

Zatvářila se způsobem, jakému se mezi dětmi říká „dělat obličeje“.

„Ach, chudáček Judith. Je zavřená tamhle dole v zahradě v ateliéru. Doktor Franklin si ho ode mne pronajal a úplně se v něm zařídil. Má tam dokonce kotce plné morčat, chudinek, a myši a králíky. Já všechnu tuhle vědu asi nemám ráda, kapitáne. Podívejte, tamhle jde můj manžel.“

Na rohu domu se právě objevil plukovník Luttrell. Byl to velice vysoký a hubený starý pán s mrtvolně bledým obličejem a mírnýma modrýma očima a měl ve zvyku nerozhodně se popotahovat za malý bílý knírek.

Působil dojmem přemýšlivého, poněkud neklidného člověka.

„Podívej, Georgi, kapitán Hastings přijel.“

Plukovník Luttrell mi potřásl rukou. „Přijel jste vlakem v pět - ehm — čtyřicet, že?“

„Jakým jiným mohl přijet,“ uťala ostře paní Luttrellová. „A vůbec, jako by na tom záleželo. Doveď kapitána nahoru a ukaž mu jeho pokoj, Georgi. Možná bude chtít hned zajít k panu Poirotovi — nebo byste si raději napřed dal čaj?“

Ujistil jsem paní Luttrellovou, že na čaj nemám chuť a raději bych šel pozdravit svého přítele.

Plukovník Luttrell přikývl. „Samozřejmě. Tak pojďte. Doufám — ehm — , že už vám vynesli nahoru zavazadla — ehm, Daisy?“

Paní Luttrellová kousavě odtušila: „To je tvoje starost, Georgi. Já se starám o celou zahradu. Nemohu dohlížet na všechno.“

„Ne, samozřejmě nemůžeš. Já — já na to dohlédnu, miláčku.“

Šel jsem za ním po schodech k hlavnímu vchodu. Ve dveřích jsme se srazili s šedovlasým drobným mužem, který spěchal ven, v ruce dalekohled. Poněkud koktavě prohodil: „Tam na smokvoni h-hnízdí párek černohlávků.“

Když jsme vstoupili do haly, Luttrell se ke mně otočil: „To je pan Norton. Milý chlapík. Blázen do ptáků.“

V hale se u stolu tyčil neobyčejně mohutný člověk. Zřejmě právě ukončil telefonický rozhovor. Obrátil se k nám: „Měl bych tisíc chutí přiškrtit, roztrhnout a ještě rozsekat na kusy všechny dodavatele a stavitele. Jakživi nic neudělají pořádně, chlapi zatracení.“

Zlobil se tak komicky a lítostivě, že jsme se oba rozesmáli. Okamžitě jsem k tomu muži pocítil sympatie. Vypadal velice svěže, i když mu už bylo určitě hodně přes padesát a měl zbrázděnou, ošlehanou tvář. Jeho zevnějšek nasvědčoval, že strávil většinu života pod širým nebem, a jak se zdálo, patřil k onomu typu mužů, který začíná být čím dál vzácnější: Angličan ze staré školy, přímý, se zálibou pro život v přírodě, rozený velitel. Nijak mě nepřekvapilo, když mi ho plukovník Luttrell představil jako sira Williama Boyda Carringtona. Býval, jak jsem věděl, guvernérem jedné indické provincie a počínal si tam neobyčejně úspěšně. Měl taky pověst prvotřídního střelce a vášnivého lovce vysoké zvěře. S lítostí jsem si pomyslil, že tento druh lidí se , v naší zdegenerované době zřejmě už nerodí.

„Ach,“ protáhl, „těší mě, že osobně poznávám proslulého muže zvaného mon ami Hastings.“ Zasmál se. „Ten milý starý Belgičan o vás mluví v jednom kuse, abyste rozuměl. A pak tu pochopitelně máte taky dceru. Je to milé děvče.“

„Ovšem Judith o mně příliš nemluví,“ usmál jsem se. „Ne, kdepak, na to je příliš moderní. Ta dnešní děvčata jako by vždycky tonula v rozpacích, když mají přiznat, že vůbec mají otce a matku.“

„Mít rodiče,“ poznamenal jsem, „je vlastně hanba.“ Rozesmál se. „No — já se v tomhle směru trápit nemusím. Nemám děti, bohužel. Vaše Judith je moc pěkná holka, ale strašlivá intelektuálka. Úplně mě to děsí.“ Opět už zvedal telefonní sluchátko. „Doufám, že vám nebude vadit, Luttrelle, když teď začnu posílat vaši ústřednu do horoucích pekel. Už mi došla trpělivost.“

„Jen jim dejte,“ řekl Luttrell.

Sel po schodech nahoru a já jsem vystupoval za ním. Vedl mě levým křídlem až k posledním dveřím. Uvědomil jsem si, že pro mě Poirot vybral pokoj, ve kterém jsem bydlel tenkrát.

Změnilo se to tady. Když jsem procházel chodbou, byly několikery dveře otevřené a všiml jsem si, že staromódní velké ložnice rozdělili příčkami, aby tak získali větší počet menších.

Přímo v mém pokoji, který mezi velké nepatřil, se nezměnilo nic kromě toho, že sem zavedli teplou a studenou vodu a oddělili část místnosti tak, že vznikla maličká koupelna. Pokoj byl zařízený moderním laciným nábytkem, což mě dost zklamalo. Byl bych dal přednost stylu poněkud bližšímu architektuře samotného domu.

Zavazadla jsem už měl v pokoji a plukovník mi vysvětloval, že Poirot bydlí přímo naproti. Chystal se mě k němu zavést, ale tu se zdola ozvalo ostré zavolání: „Georgi!“

Plukovník Luttrell sebou trhl jako nervózní kůň. Ruka mu vzlétla ke rtům.

„Já — já — je tady všechno v pořádku? Kdybyste si něco přál, zazvoňte —“

„Georgi!!“

„Už běžím, miláčku, už běžím.“

Odspěchal chodbou. Chvilku jsem stál a díval se za ním. Potom jsem se srdcem poněkud rozechvělým přešel chodbu a zaklepal na dveře Poirotova pokoje.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist