Agatha Christie

VRAŽDY PODLE ABECEDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5. kapitola
Mary Drowerová

Myslím, že mě celý případ začal vlastně zajímat až od té první zmínky o Abecedním jízdním řádu. Do té chvíle mě příliš nevzrušoval. Ubohá stará paní zavražděná v zastrčené trafice, to je všední zločin z novinové soudničky, jakému se nepřikládá zvláštní důležitost. Usoudil jsem v duchu, že anonymní dopis s datem 21. je náhodná shoda. Byl jsem si celkem jist, že paní Ascherová se stala obětí toho opilého surovce, svého manžela. Ale zmínka o jízdním řádu (známém všeobecně pod zkratkou A B C, protože v něm jsou uvedeny všechny železniční stanice podle abecedy) ve mně vyvolala záchvěv vzrušení. Tohle přece – tohle přece nemůže být další náhoda!

Všední zločin se jevil v novém světle.

Kdo je ten tajemný pachatel, který zavraždil paní Ascherovou a zanechal na místě činu Abecední jízdní řád? Opustili jsme policejní stanici a odebrali se nejprve do márnice, podívat se na tělesné pozůstatky zavražděné. Zmocnil se mě podivný pocit, když jsem spatřil vrásčitou starou tvář a řídké šediny, sčesané ze skrání dozadu. Vypadala tak klidně, tak neuvěřitelně vzdálená jakémukoli násilí!

„Neměla ani čas si uvědomit, že ji někdo něčím praštil,“ podotkl seržant. „Říkal to doktor Kerr. A já jsem rád, že to tak bylo. Chudinka stará, byla to hodná ženská.“

„Musela být kdysi krásná,“ pravil Poirot.

„Myslíte?“ zašeptal jsem nevěřícně.

„Ale ano, podívejte se na linii brady, na kosti, na tvar hlavy.“

Povzdechl si, přikryl ji a vyšli jsme z márnice.

Dále jsme měli na programu krátký rozhovor s policejním lékařem.

Doktor Kerr dělal dojem šikovného chlapíka středních let. Hovořil rázně a energicky.

„Vražedná zbraň nebyla nalezena,“ oznámil nám. „Těžko říct, co to bylo. Masivní hůl, palice, nějaký pytlík s pískem – cokoli z toho by v tomto případě odpovídalo.“

„Vyžadovala rána tohoto typu velké síly?“

Lékař pohlédl bystře na Poirota.

„Zřejmě vás zajímá, jestli to dokázal roztřesený sedmdesátiletý stařec? Ale ano – byla-li zbraň dostatečně těžká na konci, mohl i slabý člověk dosáhnout žádaného výsledku.“

„Pak tedy může být pachatelem žena právě tak jako muž?“

To lékaře poněkud překvapilo.

„Žena, říkáte? Hm, musím se přiznat, že mi ani nenapadlo přisuzovat zločin tohoto typu ženě. Vyloučit se to ovšem nedá – možné to je. Mně se jenom zdá psychologicky málo pravděpodobné, že by tento zločin spáchala žena.“

Poirot mu rázně přitakal.

„Přesně tak, přesně tak. Na povrchu se to zdá vysoce nepravděpodobné. Leč jest třeba brát v úvahu všechny možnosti. Mrtvá ležela – jak?“

Lékař nám podrobně vylíčil polohu oběti. Podle jeho názoru stála zády k pultu (a tedy k vrahovi) ve chvíli, kdy ji udeřil. Sesula se za pult, takže si jí další náhodný zákazník nemusel všimnout.

Poděkovali jsme doktoru Kerrovi a odcházeli. Přitom mi Poirot řekl:

„Dávejte pozor, Hastingsi: máme další bod pro Ascherovu nevinu. Kdyby se on byl hádal se svou ženou a vyhrožoval jí, stála by k němu za pultem čelem. Místo toho byla otočena k vrahovi zády – patrně sahala pro tabák nebo cigarety zákazníkovi.“

Mráz mi přeběhl po zádech. „Strašné.“

Poirot vážně přitakal.

„Pauvre femme,“ povzdechl si. Pak pohlédl na hodinky.

„Overton není, jak se domnívám, mnoho mil odtud. Zajedeme tam a uděláme interview s neteří nebožky.“

„Nechcete se dřív podívat do trafiky, kde byl zločin spáchán?“

„Já bych rád udělal to později. Jest pro to důvod.“ Nevysvětlil to blíže a za několik minut už jsme uháněli po londýnské silnici směrem na Overton. Podle adresy, kterou nám dal inspektor, jsme našli větší vilu asi míli za vesnicí. Na zazvonění nám přišlo otevřít hezké černovlasé děvče s očima zarudlýma od pláče.

Poirot řekl soucitně:

„Ach, nemýlím-li se, jste slečna Mary Drowerová, panská v tomto domě.“

„Ano, pane, to jsem já. Já jsem Mary, prosím.“

„Pak tedy bych si přál několik minut s vámi pohovořit, nebude-li vaše paní protestovat. Jest to o paní Ascherové, vaší tetě.“

„Milostpaní není doma, pane. Jistě by mi dovolila, abych vás uvedla dál.“

Otevřela dveře do malého salónku. Vstoupili jsme, Poirot se usadil do židle u okna a pozorně se zadíval děvčeti do tváře.

„Zajisté už jste byla informována o smrti vaší paní tety.“ Děvče přikývlo a slzy mu opět zaplavily oči.

„Dnes ráno sem přijeli páni z policie. Je to strašné! Chudinka tetička! Tolika se v životě nadřela. A nakonec tohle – taková hrůza!“

„Z policie vás nežádali, abyste se vrátila do Andoveru?“

„Říkali, že se musím dostavit k předběžnému soudnímu vyšetřování – to bude v pondělí, pane. Ale nemám tam kam jít – za živý svět bych nebyla v bytě nad trafikou – a hospodyně je pryč, tak jsem tu nechtěla nechat naši milostpaní samotnou – aspoň dokud to nebude potřeba.“

„Vy jste měla tetičku ráda, viďte, Mary,“ řekl Poirot laskavě.

„Moc ráda, pane. Tetička na mě byla odjakživa moc hodná. Přijela jsem za ní do Londýna, když mi bylo jedenáct – to mi umřela maminka. V šestnácti jsem šla sloužit, ale chodila jsem obyčejně k tetičce, když jsem měla volno. Zažila velké trápení s tím Němcem. Říkala mu,ten můj čert stará. Poráde ji soužil. Loudil a tahal z ní peníze, dareba jeden!“

Dívka to říkala s důrazným rozhořčením.

„Vaše teta nikdy nepomyslela na to, že by se toho obtěžování mohla zprostit právní cestou?“

„Byl to přece její manžel, pane, to se nenechalo nic dělat.“

Řekla to prostě, ale s konečnou platností.

„Povězte mi, Mary, on jí vyhrožoval, pravda?“

„To ano, pane, říkával jí hrozné věci. Jako že jí utrhne hlavu a tak. Klel a taky jí nadával – německy i anglicky. A přitom tetička říkávala, že to byl hoch jako jedle, když si ho brala. To je hrozné, když tak vidíte, co se z člověka může stát.“

„Ano, máte pravdu, a proto se domnívám, Mary, že jste vlastně ani nebyla překvapená, když jste se dověděla, co se stalo, jelikož jste předtím slyšela to vyhrožování.“

„I ba ne, to jsem byla překvapená. Víte, pane, mě vůbec nenapadlo, že by to myslel vážně. Připadalo mi, že jen tak ošklivě mluví a nic víc. A tetička se ho vůbec nebála. Vždyť jsem to sama zažila, že od ní odcházel jako spráskaný pes. On se bál jí, jestli chcete co vědět.“

„A přesto mu dávala peníze?“

„Byl to přece její manžel, víte.“

„Ano, to jste už říkala.“ Na okamžik se odmlčel. Potom nadhodil: „A co když ji přece jenom nezabil on?“

Udiveně na něho pohlédla.

„Ano, tak se ptám. Co když ji zabil někdo jiný... Nenapadá vás, kdo by ten někdo jiný mohl být?“

Pohlédla na něho ještě udiveněji.

„To bych namouduši nevěděla. Nezdá se to ale pravděpodobné, či ano?“

„Neexistuje nikdo, koho se vaše teta bála?“ Mary zavrtěla hlavou.

„Tetička se lidí nebála. Byla řečná a dovedla se každému postavit.“

„Nezmínila se někdy před vámi o tom, že ji někdo nemá rád?“

„Ne, pane, to ne.“

„Dostávala někdy anonymní dopisy?“

„Jaké dopisy že to měly být, pane?“

„Dopisy, které nebyly podepsané, nebo byly podepsané jen nějakou značkou, třeba A B C.“

Upřeně ji pozoroval, ale ona z toho zřejmě vůbec nebyla moudrá. Zavrtěla udiveně hlavou.

„Měla vaše tetička ještě jiné příbuzné krom vás?“

„Teď už ne, pane. Ona byla z deseti dětí, ale jen tři vyrostly. Strýček Tom padl ve válce, strýček Harry odjel do Jižní Ameriky a už o něm nikdá nikdo neslyšel, a maminka, ta umřela, takže jsem tu jenom já.“

„Měla vaše teta nějaké úspory? Ukládala si něco?“

„Měla nějaký ten groš ve spořitelně – říkávala vždycky, že je toho akorát na pěkný funus. Jinak žila z ruky do huby – s tím starým čertem a tak.“

Poirot zamyšleně přikyvoval. Pak řekl – možná víc sobě než jí:

„V této chvíli se kráčí ve tmách – není směru – zdali se rozjasní –“ Vstal. „Kdybych vás někdy potřeboval, Mary, napíši vám sem.“

„Já se vlastně chystám dát výpovědi Mně se na venkově nelíbí. Představovala jsem si, že je tetička ráda, když mě má blízko, a proto jsem tu zůstávala. Ale teď –“ a slzy jí znovu vstoupily do očí – „už nemám, co bych tu pohledávala, a tak se vrátím do Londýna. Člověku je tam veselejc.“

„Přál bych si, abyste mi sdělila svou adresu, až odjedete. Zde jest moje navštívenka.“

Podal jí vizitku. Pohlédla na ni a udiveně svraštila čelo. „Vy ale – to teda nejste od policie, pane?“

„Jsem soukromý detektiv.“

Stála tam a hleděla na něho několik okamžiků mlčky. Konečně řekla:

„Tak ono se jako něco děje, pane?“

„Ano, děvčátko moje, ono se něco děje. Možná že byste mi později mohla pomoci.“

„Já bych – udělám, co budu moct, pane. Nebylo to správné, že tetička takhle přišla o život.“

Zvláštním způsobem to vyjádřila – ale velmi dojemně. Za pár vteřin už jsme ujížděli zpátky do Andoveru.