<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Agatha Christie
překlad: Vlasta Dvořáčková

NENÍ KOUŘE BEZ OHÝNKU
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Hoř, ohýnku, o mou duši se už čerti perou - Historický román z 18. století - Špidla Josef
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 351 Kč
Hoř, ohýnku, o mou duši se už čerti perou - Historický román z 18. století - Špidla Josef
A is for Arsenic - Harkup Kathryn
 
 
cena původní: 329 Kč
cena: 276 Kč
A is for Arsenic - Harkup Kathryn
Agatha Christie. Životopis - Morganová Janet
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 399 Kč
Agatha Christie. Životopis - Morganová Janet

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

I

Často jsem si vzpomněl na ráno, kdy přišel první anonymní dopis.

Přišel, právě když jsme snídali, a já jsem jej obracel v rukou tak pomalu, jak to člověk dělává, když se mu čas líně vleče a každou sebemenší událost chce plně vychutnat. Viděl jsem, že je to dopis odesílaný z místní pošty, s adresou psanou na stroji. Otevřel jsem jej dřív nežli dva dopisy s londýnským razítkem, protože ten první byl zřejmě účet a na druhém jsem poznal rukopis jednoho dosti otravného bratrance.

Teď se to zdá divné, ale vzpomínám si, že Joannu i mne ten dopis spíš pobavil, než rozhořčil. Neměli jsme tenkrát ani potuchy, co s ním vlastně přichází - krev, násilí, podezření, strach.

Něco takového jsme si prostě nedokázali představit ve spojitosti s Lymstockem.

Vidím, že jsem začal špatně. Nevysvětlil jsem, co je Lymstock.

Když jsem tak ošklivě havaroval s letadlem, dlouho jsem se bál, že budu už celý další život odsouzen jen ležet a ležet, i když mě doktoři a sestry uklidňovali a ujišťovali o opaku. Nakonec mě přece jen vytáhli z obvazů a učil jsem se opatrně používat svých končetin. K posledu mi Marcus Kent, můj lékař, poklepal po zádech a řekl, že všecko je a bude dobré, ale teď že bych se měl sebrat, odjet někam na venkov a aspoň půl roku si tam žít jako kapusta na záhoně.

„Jeďte někam, kde nemáte žádné známé. Hoďte všecky starosti za hlavu! Starejte se nanejvýš o to, koho tam zvolí do obecní rady, vyposlechněte si místní drby, pobavte se všemi skandály, které se tam vyskytnou. Malé pivo - nic jiného vám nepředepíšu. A absolutní odpočinek a klid.“

Odpočinek a klid! Jak zábavné, když na to teď pomyslím!

Tak tedy Lymstock - a Rozmarýnka.

Lymstock býval významným bodem na mapě někdy za časů Viléma Dobyvatele. Ve dvacátém století to byl Zapadákov, kde chcípl pes - venkovské městečko s výročními trhy, asi tak tři míle od hlavní silnice, na úpatí vřesovité pahorkatiny. Rozmarýnka ležela při cestě k vřesovišti. Byla to úhledná, nízká bílá vilka s viktoriánskou verandou, která byla natřena bledězelenou barvou.

Moje sestra Joanna dům uviděla, a v tu ránu rozhodla, že tohle je přímo ideální místo pro rekonvalescenta. Majitelka, okouzlující drobná stará dáma, a taky jako celý dům neuvěřitelně viktoriánská, vysvětlila Joanně, že by jí nikdy ani ve snu nenapadlo vilku pronajmout, nebýt toho, že „časy se tolik změnily – však víte, ty hrozné daně“.

Všecko bylo dojednáno, smlouva podepsána, a tak jsme tedy s Joannou přijeli a usadili se tu, zatímco slečna Emily Bartonová přesídlila na čas do Lymstocku, ke své bývalé služebné („mé věrné Florence“), a o nás se starala její služebná nynější, nevrlá, ale pracovitá postarší dívka jménem Partridge, které přes den pomáhalo „děvče k ruce“.

Lymstock nám dopřál pár dní k tomu, abychom se tu usadili, a pak nás přišel se vší slávou navštívit. Kdekdo nechal u nás v domě navštívenku – „šťastné, spořádané rodiny, které vědí, co se sluší a patří“, jak prohlásila Joanna. Byl tu pan Symmington, tenký a suchý advokát, se svou hádavou; bridž milující ženou. Doktor Griffith - tmavovlasý, melancholický lékař – a jeho vysoká, bodrá sestra. Farář Calthrop, starší a jako pravý vědec roztržitý chlapík, a jeho trochu výstřední žena s ostrými rysy. Pak tu byl ještě bohatý milovník umění pan Pye z Prior's End a nakonec sama slečna Emily Bartonová, dokonalá stará panna v maloměstském vydání.

Joanna se probírala navštívenkami s pocitem, který se málem podobal bázni. „Nevěděla jsem,“ řekla s posvátnou úctou, „že lidi opravdu vykonávají návštěvu - a s navštívenkami!“

„To proto,“ poučil jsem ji, „že nemáš o venkově jaksepatří ponětí.“

Joanna je moc hezká a veselá, má ráda tanec, koktajly, milostné problémy a zběsilé jízdy autem. Je to bytost ryze a naprosto městská.

„Ale rozhodně i na venkově jaksepatří vypadám,“odsekla mi.

Kriticky jsem si ji prohlédl, ale nemohl jsem jí dát za pravdu.

Joanna byla sportovně oblečena (od Mirotinové v Londýně). Opravdu jí to slušelo, ale pro Lymstock to byla elegance trochu výstřední.

„Ne,“ řekl jsem. „Vůbec ne. Měla bys nosit starou a vybledlou tvídovou sukni a stejně starý a vybledlý kašmírový pulovr, a přes to vytahaný pletený kabát, na hlavě plstěnou hučku a na nohou tlusté punčochy a staré sešlapané křápy. A obličej taky nemáš jaksepatří,“ dodal jsem.

„Co ti na něm vadí? Použila jsem make-up číslo dvě, odstín ,venkovská „osmahlost“.“

„Zcela správně,“ přikývl jsem. „Jenomže kdybys byla z Lymstocku, jen by sis trochu přepudrovala nos, aby se ti neleskl, a určitě bys měla ještě celé obočí, nejenom vyholený pozůstatek.“

Joanna se zasmála a řekla, že pobyt na venkově je pro ni něco úplně nového a už prý se na to těší.

„Jen abys nebyla strašně otrávená,“ podotkl jsem vyčítavě.

„Ne, nebudu. Opravdu jsem už měla po krk celé té své londýnské hordy. Ty mě sice nepolituješ, ale víš, s Pavlem mě to pořádně sebralo. Než se z toho dostanu, to ještě nějakou chvíli potrvá.“

Zatvářil jsem se skepticky. Vím, že Joanniny milostné avantýry mají vždycky přesně stejný průběh. Je zatížená na naprosto bezpáteřné mladé muže -génie, které svět nechápe. Naslouchá nekonečným nářkům takového velikána a snaží se získat mu veřejné uznání. Když se pak projeví jeho nevděčník, je hluboce zasažena a tvrdí, že jí to zlomilo srdce - dokud se nevyskytne další melancholický mladík, což bývá obvykle asi tak za tři týdny.

Nebral jsem Joannino zlomené srdce moc vážně, ale viděl jsem, že život na venkově je pro moji půvabnou sestru cosi jako nová hra. S vervou začala oplácet návštěvy. Dostávali jsme pozvání na čaj a na bridž, přijímali jsme je a na oplátku jsme zase zvali návštěvy k nám.

Pro nás to bylo neotřelé a zábavné - nová společenská hra.

A jak říkám, když přišel první anonymní dopis, zprvu mi to připadalo taky zábavné.

Otevřel jsem dopis, minutu či dvě jsem se jen díval a díval a vůbec nic jsem nechápal. Jednotlivá slova byla vystřižená z nějaké knihy a nalepená na list papíru.

Byla to slova velice obhroublá a vyjadřovala pisatelův názor, že Joanna a já nejsme bratr a sestra.

„No tak,“ ozvala se Joanna. „Co je to?“

„Jeden zvlášť odporný anonymní dopis,“ odpověděl jsem.

Ještě pořád jsem se nemohl vzpamatovat. Člověk jaksi nečekal nic podobného v tichých zátočinách v Lymstocku.

Joanna okamžitě projevila živý zájem: "Opravdu? A co tam stojí?"

V románech, jak jsem si všiml, hrdina - pokud to vůbec jde - nikdy neukáže ženě anonymní dopis obsahující sprostoty a nactiutrhání. Předpokládá se, že , ženy musí být stůj co stůj uchráněny šoku, který by to mohlo způsobit jejich jemnému nervovému systému.

Je mi líto, ale musím se poctivě přiznat: ani mi nenapadlo, že bych neměl ten dopis Joanně ukázat. Bez váhání jsem jí ho podal.

Moje důvěra v její odolnost byla oprávněná – nevyděsila se, spíš ji to pobavilo: „To je ale hnus! Mockrát jsem slyšela o anonymních dopisech, ale ještě jsem žádný neviděla. Jsou všecky takovéhle?“

„To ti nemohu říct,“ odpověděl jsem. „Je to taky první anonymní dopis, který vidím.“

Joanna se začala uculovat. „Měl jsi zřejmě pravdu s tím mým make-upem, Jerry. Zdejší lidé si o mně asi myslí, že musím být zkažená ženská.“

„Jednak to,“ řekl jsem, „a potom taky to, že náš otec byl vysoký, tmavý chlapík s úzkými čelistmi, kdežto maminka světlovlasá, modrooká a útlá. A já jsem po otci, ty po matce.“

Joanna zamyšleně přikývla. „Ano, nejsme si moc podobní. Nikdo by nás nepovažoval za sourozence.“

„Ten pisatel určitě ne,“ řekl jsem procítěně.

Joanna podotkla, že se jí to zdá strašně legrační. Vzala dopis za cípek do prstů, rozhoupala jej a optala se, co teď s ním.

„Myslím,“ řekl jsem, „že správný postup je hodit ho do ohně a hlasitě přitom vyjadřovat své pobouření.“

Co jsem řekl, to jsem doslova udělal, a Joanna mi zatleskala. „To jsi provedl přímo překrásně,“ řekla. „To chtělo jeviště. Naštěstí pořád ještě topíme v krbu.“

„Koš na papír by byl mnohem méně dramatický,“ souhlasil jsem. „Ovšem, mohl jsem taky zapálit sirkou dopis a pomalu přihlížet, jak hoří - anebo přihlížet, jak pomalu hoří.“

„Jenomže když chceš, aby ti něco chytlo, tak se ti to jako z udělání nepodaří,“ namítla Joanna. „A efekt je tentam. A ty abys škrtal sirku za sirkou.“

Vstala a popošla k oknu. A pak prudce otočila hlavu ke mně. „Ráda bych věděla, kdo to psal.“

„To se asi nikdy nedozvíme,“ odpověděl jsem.

„Ne - myslím, že ne.“ Chvíli mlčela, pak dodala: „Když tak o tom začínám uvažovat, nevím, jestli je to opravdu tak moc zábavné. Víš, myslila jsem si, že nás tu mají rádi.“

„Taky že mají. Tohle je zřejmě někdo, kdo má o kolečko víc...“

„To je i můj názor. Uf -hnus !“

Odešla ven na sluníčko. Kouřil jsem svou první ranní cigaretu a uvažoval o tom, že má pravdu. Bylo to hnusné. Někdo nám zazlíval, že jsme sem načas přišli - někoho popouzela Joannina jasná, mladá, pěstěná krása - někdo chtě] schválně ranit. Nejlepší zřejmě bylo brát to s humorem - ale v hloubi duše jsem věděl, že to vůbec není k smíchu.

Dopoledne přišel doktor Griffith. Sjednal jsem s ním, že mě jednou týdně prohlédne. Měl jsem Owena Griffitha rád. Byl to tmavovlasý, snědý muž, ne zrovna lev salonů, trochu pomalý, ale zato měl hbité a jemné ruce. Maličko se zajíkal a byl dost plachý.

Aby mě povzbudil, tvrdil, že dělám pokroky. Pak ale dodal: „Je vám dnes dobře? Zdá se mi to jen, anebo nejste dneska opravdu tak docela ve své kůži?“

„Opravdu ne,“ řekl jsem. „Se snídaní jsme dostali i obzvlášť sprostý anonymní dopis, mám po něm protivnou pachuť v ústech.“

Pustil na zem brašnu. Jeho snědý, úzký obličej oživl. „Chcete snad říci, že vy jste taky dostali jeden z těch dopisů ?“

Začalo mě to zajímat. „To se tady vyskytují častěji?“

„Ano. Od jisté doby.“

„Vida,“ řekl jsem. "Měl jsem dojem, že tu někomu vadíme jen proto, že nejsme odtud.“

„Ne, ne, to s tím nemá co dělat. Je to –„ Odmlčel se, a pak se zeptal: „Co ,vám psal? Alespoň – “ náhle zrudl a zrozpačitěl: ,,- snad bych se ani neměl ptát?“

„Rád vám to povím,“ odpověděl jsem. „Stálo tam, že ta kost, kterou jsem si s sebou přivezl, stojí za hřích, ale že to není moje sestra - ani zdání! A to je, abych tak řekl, zkrácená verze“

Snědý obličej mu zrudl hněvem. „Ohavné! Vaše sestra se snad - doufám, že ji to moc nerozčililo!“

„Joanna,“ řekl jsem, „Joanna se možná podobá andílkovi z vršku vánočního stromku, ale je to skrz naskrz moderní dívka a něco vydrží. Zdá se jí to hrozně zábavné. Nic podobného ještě nezažila.“

„Pevně doufám,“ řekl Owen Griffith srdečně.

„Ostatně je to nejlepší způsob, jak na to reagovat,“ poznamenal jsem rezolutně. „Pokládat to za něco vrcholně směšného.“

„Ano,“ zamyslil se Griffith, „jenomže –o“

Odmlčel se, a já jsem kvapně souhlasil: „Přesně tak. Jenomže - to je to pravé slovo!“

„Smůla je,“ řekl, „že jakmile se jednou něco podobného dá do pohybu, mění se to v lavinu.

„To si dovedu představit.“

„Je to samozřejmě patologické.“

Přikývl jsem. „Máte ponětí, kdo za tím vězí?“ zeptal jsem se.

„Ne. Rád bych to věděl. Víte, tyhle hnusné anonymní dopisy vznikají ze dvou příčin. Může to být zloba zaměřená proti jednomu člověku nebo skupině osob, zloba abych tak řekl motivovaná: pachatel má vyhraněnou nenávist (nebo si myslí, že má oprávněný důvod k nenávisti) a volí si obzvlášť hnusný a pokoutní způsob, jak ji dát najevo. Je to sprosté a nechutné, ale nemusí to být nic vyšinutého, a obvykle lze pisatele snadno vypátrat - propuštěná služka, žárlivá manželka a podobně. Ale jestliže je to zloba obecná, nemotivovaná, pak je to vážnější. V takovém případě jsou dopisy posílány bez rozmyslu a bez výběru jen proto, aby odstranily z pisatelovy mysli frustraci. Jak říkám, je to rozhodně patologické. A šílenství narůstá. Nakonec je ovšem pachatel vypátrán -a je to často člověk, na kterého byste ani ve snu nepřipadl. Něco takového se stalo loni na druhém konci hrabství. Ukázalo se, že dopisy psala vedoucí kloboučnického oddělení ve velkém módním domě: mírná, jemná žena -pracovala tam celá léta.

Vzpomínám si na podobný případ i ve svém posledním působišti v severní Anglii. Ukázalo se, že je to ryze osobní zášť. A jak jsem říkal -něco takového jsem už viděl, a abych byl upřímný, děsí mě to.“

„Tady to trvá už dlouho?“ zeptal jsem se.

„Ani ne. Ovšem, nedá se to říci přesně, protože lidé, kteří takový dopis dostanou, nechodí a nevyprávějí o něm na potkání. Hodí jej do ohně.“.

Odmlčel se.

„Sám jsem taky jeden dostal. Advokát Symmington rovněž. A jeden či dva z mých chudších pacientů mi o nich taky pověděli.“

„A je to pořád na jedno brdo?“

„Ano. Všecky dopisy jsou zaměřeny k sexu. To je charakteristické.“ Ušklíbl se. „Symmington byl obviněn z nepřístojných styků se svou úřednicí - chuděrou slečnou Ginchovou, které je nejmíň čtyřicet, nosí skřipec a má zuby jako králík. Symmington dopis odnesl rovnou na policii. Mne pisatel obviňoval z toho, že se prohřešuji proti své lékařské cti miliskováním s hezkými pacientkami, a soustředil se na detaily. Všecko je to naprosto dětinské a absurdní, ale plné strašlivé zloby a jedovatosti.“ Obličej se mu změnil, zpochmurněl. „A stejně mě to děsí. Víte, tyhle věci mohou být nebezpečné.“

„To bych řekl.“

„Třebaže je to jen krutá, dětinská zášť, dřív nebo později jeden z těch dopisů zasáhne cíl. A bůhví co se pak může stát! Bojím se taky, že ty dopisy mohou zapůsobit na duševně pomalejší, podezřívavé a nevzdělané lidi. Když vidí něco černé na bílém, myslí si, že je to pravda. Může dojít k nejrůznějším komplikacím.“

„Píše to nějaký primitiv," pronesl jsem zamyšleně, „řekl bych, že málem analfabet.“

„Myslíte?“ podíval se na mne Owen a odešel.

Když jsem o tom uvažoval později, to jeho „Myslíte?“ mě začalo znepokojovat.

 

* * * * *

 

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist